Na západě je Severoněmecká nížina neboli Nížina široká necelých 90 mil (145 km) a směrem na východ se rozšiřuje přes celé severní Německo. Přestože je reliéf všude utlumený, krajina je rozmanitá a krásná. Nekonsolidované paleogenní a neogenní usazeniny, štěrky, písky a jíly s nadložními ledovcovými splazy pohřbily předchozí krajinu druhotných hornin. Ty se zde objevují pouze dvakrát, a to v křídových útesech na ostrově Rujána v Baltském moři a v útesech z triasových bunterských pískovců na ostrově Helgoland, který se nachází asi 40 mil (65 km) severozápadně od Cuxhavenu v Severním moři. V období paleogénu a neogénu se vyvinuly rozsáhlé bažiny a pod nimi ležící ložiska hnědého uhlí (lignitu), které se těží v Sasku, v Dolní Lužici (Niederlausitz) a západně od města Kolín nad Rýnem.
Severoněmecká nížina je rozdělena na kontrastní východní a západní část, přičemž toto rozdělení je přibližně vyznačeno údolím Labe. Severní a východní oblasti byly v posledním (weichselském neboli viselském) zalednění formovány ledovcovými příkrovy pohybujícími se směrem na jih. Postupující ledovce vytlačily materiál, který se dodnes zachoval jako koncové morény, táhnoucí se napříč zemí obecně ve směru od jihovýchodu k severozápadu a zvedající se do výšky asi 150 metrů nad obecnou úroveň. Rozpad ledovcových příkrovů zanechal v rámci terminálních morén obvykle vrstvy ornice (přízemní morény). Jsou posety jezírky, často vzniklými rozpadem pohřbeného „mrtvého ledu“, a posety balvany všech velikostí, které led přinesl ze Skandinávie. V oblasti, kde jinak chybí kámen, se tyto balvany používaly jako stavební materiál a lze je nalézt ve stěnách nejstarších kostelů. Mimo morény tající voda uložila vrstvy výplavových písků, které nabízejí chudší půdu a jsou často zalesněné. V morénových krajinách se nacházejí rozsáhlé, dlouhé a rozvětvené jezerní systémy, o nichž se obvykle předpokládá, že vznikly pohybem vody pod ledovými příkrovy.
Henry Muehlpfordt
Jedinečný charakter oblasti východně od Labe umocňuje i skutečnost, že ledové kry posledního zalednění přicházející ze severu zablokovaly přirozený tok řeky do Baltského moře a donutily ji unikat bočně po okraji ledovce směrem k Severnímu moři; řeka si přitom vyhloubila hluboký příkop. Krajina v západní části nížiny bývá jednotvárná. Velká část z ní byla dříve vřesovištěm; několik málo míst, která unikla zalesnění, zemědělským úpravám nebo škodám způsobeným vojenským výcvikem, působí tesklivou krásou, zejména když vřes kvete. Wilsederův vrch (Wilseder Berg), fragment bývalé morény, je se svými 554 stopami (169 m) nejvyšší vyvýšeninou Lüneburského vřesoviště (Lüneburger Heide), náhorní plošiny rozkládající se na morénovém pásu mezi Hamburkem a Hannoverem. Směrem k mořskému severozápadu byly rozsáhlé plochy rašelinišť rekultivovány pro zemědělství. Jižní okraj roviny zasahující do Durynské pánve je vyznačen pásem převážně sprašových hlín, které podporují vysoce produktivní zemědělskou činnost.