Hranice mezi Ruskou říší a dynastií Čching, včetně jejího tributárního Korejského království, byla stanovena Pekingskou konvencí v listopadu 1860. Na základě této dohody postoupila dynastie Čching Rusům území na východ od řeky Ussuri. Původní popis hranice zahrnoval dolní tok řeky Tumen – posledních 20 li (asi 10,75-13 kilometrů nebo 6,68-8,08 mil) – jako její nejjižnější úsek, přičemž zbytek toku řeky byl standardně ponechán jako korejsko-ruská hranice. Tehdy byl vztyčen dřevěný sloup označující trojmezí, který byl později, asi v roce 1886, nahrazen trvalejším sloupem.
O existenci Koreje jako samostatné země se úmluva mezi Ruskem a Čínou z roku 1860 nezmiňuje, ale koncem 19. a počátkem 20. století čínský vliv v Koreji slábl a rostl vliv japonský. Šimonosekijská smlouva z roku 1895 ukončila císařský čínský tributární systém nad Koreou a japonsko-korejská smlouva z roku 1905 učinila z Koreje protektorát Japonska. Japonsko-korejská smlouva z roku 1910 dokončila anexi Koreje Japonskem. Řeka Tumen se tak stala hranicí mezi Ruským impériem (později Sovětským svazem) a Japonským císařstvím; tato situace trvala až do konce japonské vlády v Koreji v roce 1945.
V roce 1938 zahájil Sovětský svaz v zájmu rozvoje přírodních zdrojů svého pobřežního pásu a ochrany svých hranic před případnou japonskou invazí výstavbu železniční tratě z Baranovského uzlu (na Transsibiřské magistrále) do Kraskina. Trasa dlouhá 190 km byla dokončena v roce 1941. Po druhé světové válce byla prodloužena z Kraskina do Chasanu na korejských hranicích, čímž se její délka zvýšila na 238 km (148 mil). Stanice Khasan byla otevřena 28. září 1951. Brzy poté byl postaven provizorní dřevěný most přes řeku Tumen a v roce 1952 projel první vlak ze Sovětského svazu do Severní Koreje.
V roce 1985 podepsaly Sovětský svaz a Severní Korea dohodu o stanovení hranice podél středu řeky Tumen. Bývalý ostrov Noktundo o rozloze 32 km² byl Severní Koreou uznán za součást Ruska. Tato dohoda nebyla akceptována Jižní Koreou, která nadále považuje Noktundo za korejské území.
V druhé polovině 20. století překročily hranici tisíce severokorejských uprchlíků a vysídlenců. Jejich potomci nyní žijí po celém Rusku a dalších zemích Společenství nezávislých států.