Semiologie a mýtus
Barthesova sémiologie navázala na Saussurovo tvrzení, že jeho lingvistické teorie lze využít ke studiu širšího života znaků ve společnosti. Barthes proto tyto teorie aplikoval na poválečnou kulturu zboží, předmětů a sdělení ve Francii, aby je pochopil jako znaky v systému významů vytvářených jak v jejich kolektivních, strukturálně provázaných, tak individuálních, vnitřně strukturovaných vztazích, včetně jejich kulturních konotací druhého řádu, které Barthes označil jako mýtus. Přestože termín sémiologie zavedl na počátku století Saussure ve svém Kurzu obecné lingvistiky a přestože ji systematicky definoval jako vědu, která studuje existenci znaků v jádru společenského života, Barthes se domníval, že věda stále ještě nebyla konvenčně zavedena do akademického světa.
V polovině šedesátých let se proto Barthes ocitl v čele velké teoretické debaty, která ho měla postavit proti zastáncům ortodoxní lingvistiky. Barthes se na takovou cestu vydal v knize Writing Degree Zero, kde se zamýšlel nad historickou podmíněností literárního jazyka a nad tím, že každý jazyk je zúžen svým dříve připsaným významem a že existuje v určité kultuře, a proto je vždy plný implicitních předpokladů o dané sociální realitě. Kromě toho, že Barthes oponoval ortodoxii lingvistiky na univerzitní úrovni, stěžoval si také na akademickou literární kritiku, a to v knize Writing Degree Zero. Jednou z jeho výtek bylo, že akademická kritika je psychologicky naivní a deterministická. Navíc se Barthes domníval, že operuje s modelem lidské osobnosti, který zastaral díky objevům psychoanalýzy.
V roce 1963, při vydání svých Prvků sémiologie, Barthes pokračoval v argumentaci, jak jazyk a řeč ve vzájemném vztahu doplňují Durkheimův koncept kolektivního vědomí. Barthes jako strukturalista chtěl lokalizovat význam nevyslovené, nevědomé řeči v aktu psaní. Zkoumal touhu a emoce, které jsou součástí psaných textů, a to ve vztahu k politice a společenskému životu. V Mytologiích se zaměřil na skrytá, nevědomá sdělení masmédií, která propagují kapitalistické ideologie. Při demaskování všech ideologií s cílem zničit jejich účinnost Barthes zjistil, že jak kapitalistické, tak revoluční jazyky udržují své vlastní mýty.
Barthesova metoda čtení mýtů jako textu vycházela z jeho zkušenosti mytologa. Metoda rovněž vycházela z lingvistiky, přesněji řečeno ze sémiotiky, která je chápána jako studium znakových systémů a signifikace. Barthes rozlišoval mezi denotací znaku a jeho konotací, přičemž denotace byla doslovným významem a konotace jeho mytickým významem. Konotace byla klasifikována jako symbolismus, protože konotace byly dalšími významy přítomnými spolu s doslovným významem daného znaku. Barthes v knize „Mýtus dnes“ konstatoval, že mýtus je konstituován ztrátou historické kvality věcí a věci samy v něm ztrácejí paměť svého vlastního zhotovení.
V knize Elements of Semiology Barthes označil pojem denotace za primární signifikaci a pojem konotace za sekundární signifikaci, přičemž první systém denotace se stal rovinou výrazu či signifikátu druhého systému konotace. Významy konotace se skládaly ze znaků, signifikátů a signifikátů sjednocených z denotovaného systému. Barthes tvrdil, že právě na úrovni sekundární signifikace neboli konotace vzniká mýtus určený ke konzumaci. Mýtus v takovém intelektuálním a sociálním kontextu odkazoval k ideologii, jako by byla chápána jako soubor idejí a praktik, jimiž aktivně prosazuje hodnoty a zájmy dominantních skupin společnosti, brání obvyklé struktury moci.
V teorii kultury Barthesovo dílo poskytlo definici ideologie. Barthes tvrdil, že ideologie neboli mýtus funguje především na úrovni konotací, sekundárních, často nevědomých významů, které texty a praktiky nesou nebo mohou nést. V té době to byl právě pojem konotace, převzatý z Hjelmslevovy práce, který Barthesovi umožnil pohybovat se mezi sférou vědeckou a politickou. V „Mýtu dnes“ Barthes umístil ideologii na úroveň konotace, do toho, co nebylo explicitně řečeno, ale do toho, co bylo implikováno, a mělo tak ještě větší sílu. Tam, kde Barthes dospěl k proklamaci teorie sémiotiky, aby ospravedlnil její praktikování, se do značné míry opíral o práci Hjelmsleva, především o jeho stručné poznámky, které rozlišovaly sémiotické systémy, které označují, od těch, které také konotují. Barthes sám byl badatelem v oblasti konotací, nikoli denotací. Domníval se, že sémiotika si musí vzít příklad z lingvistiky.
Také v teorii kultury se tvrdí, že Barthes byl jedním z předních praktiků sémiotiky jako politického čtení společnosti. Takový argument v této oblasti považuje Barthesovy Mytologie za sérii střihových esejů ve výkladu řady francouzských kulturních jevů z téměř marxistické perspektivy. Pro Barthese z Mytologií byla praxe sémiózy považována za hygienu a vynášela na světlo zneužívání znaků jednou mocnou společenskou skupinou na úkor ostatních. Barthes tam použil termín mýtus záměrně tendenčně, aby označil takové systematické zneužívání procesu signifikace. Podle Barthese neexistovaly žádné hranice, pokud jde o to, které objekty mohou být takto zneužity.
Ve svazku Šelest jazyka, souboru 45 esejů napsaných v letech 1967-1980, vzdal Barthes hold Jakobsonovi a mladé bulharsko-francouzské filozofce Julii Kristevě (1941- ), konkrétně jejich přínosu pro sémiotiku. Nicméně právě Barthesovy Prvky sémiologie představovaly jeho formální a systematické studium mechaniky sémiotiky. Tato publikace zajistila Barthesovi solidní pověst sémiotika ve Francii i mimo ni. Tato a mnohé další Barthesovy práce byly odměřenými úvahami o jazykových znakových systémech, textech a samotné povaze toho, co jsou schopny nám říci o lidském stavu. Zejména Prvky sémiologie byly ukázkovým příkladem vědecké práce v oblasti kontinentální filozofie jazyka, studie, která byla na jedné straně částečně poplatná francouzské tradici v humanitních vědách, na straně druhé byla cvičením v literární vědě. Barthesovo dílo, včetně Elements of Semiology, mu získalo v soudobé teorii humanitních a společenských věd pověst autora, který hledal společné formy, jichž nabývají znakové systémy, mýty či konotace napříč všemi studovanými oblastmi, a hledal opozice či binární vztahy mezi oblastmi, jako je příroda a kultura, stejně jako podstata a historie. Barthes dal jasně najevo, že strukturální studium mýtu může poskytnout pouze jednu polovinu pravdy a že druhou polovinu musí poskytnout empirické prostředky nebo sociologie, která zahrnuje praxi kvantifikace.
Byl to právě „Mýtus dnes“, který spolu s „Prvky sémiologie“ a jeho prací „Módní systém“ tvořil Barthesovo druhé sémiologické období a který bezprostředně následoval po „Psaní nultého stupně“. Vydání Mytologií, včetně ‚Mýtu dnes’, předznamenalo období Barthesovy kariéry, v němž začínal propracovávat svůj teoretický rámec, který se stále více zabýval politickými otázkami. Jeho marxismus ho začal kolegiálně tlačit ke Komunistické straně Francie, ale jeho známé slaboduché a nejisté chování mu zajistilo, že zůstal od jejich záležitostí vzdálen. V padesátých letech diskutoval o svých pochybnostech s pařížskými kolegy a vysvětloval jim své obavy z této strany i to, jak ho unavuje pohled na paralyzované intelektuály, kteří se nedokážou rozhodnout, na čem ve vztahu ke komunismu stojí. Nejdůležitější bylo, že Barthes byl deprimován poklesem významu, který levicoví intelektuálové ve Francii měli. Byl konfrontován s mnoha protichůdnými názory lidí, kterých si vážil, a tyto konfrontace v něm vyvolávaly pocit, že se jeho zájem o francouzský intelektuální a společenský život posunul a zvrhl se přitom.