Ve 14. století se identita sirény standardizovala jako svůdnice s rybím ocasem a hypnotickým hlasem. Slova siréna a mořská panna byla zaměnitelná.
Když Geoffrey Chaucer překládal Boetiovu Útěchu z filozofie (1378-1381), překládal sirény jako meremaydenes. V Nonne Preestes Tale (1387-1400) pak popsal „Song merier than the mermayde in the see.“
Male Regle (Mužský režim) od Thomase Hocclevea (1406)
„…vypráví o meermaides in see,
jak þat so inly mirie syngith shee
that the shipman therwith fallith aslepe,
A by hir aftir deuoured is he.
From al swich song is good men hem to keepepe.“
V druhé knize Faerie Queene Edmunda Spensera (90. léta 15. století) „mermayds… making false melodies“ pokoušejí hrdiny. Tyto mořské panny, vysvětluje Spenser, byly kdysi „krásné dámy“, ale arogantně vyzvaly „helikónské panny“ (řecké múzy) a za trest byly proměněny v ryby pod pasem. (To tak trochu souvisí s Pausaniovým Popisem Řecka z doby kolem 2. století n. l., kde Sirény a Múzy soutěžily ve zpěvu. Sirény prohrály a Múzy jim vytrhaly peří, aby si z něj udělaly koruny)
Původní verze Sirén nikdy zcela nezanikla. William Browne v Inner Temple Masque (1615) popsal Syreny „s horními partiemi jako ženy na břiše a zbytkem jako slepice“.
Přesto sirény a mořské panny zůstaly až na výjimky obecně synonymy. Angličtina má slovo mermaid pro ženu-rybu a siren pro mytologickou ženu-ptáka. Také v ruštině se siréna zachovala jako ptačí žena. V mnoha dalších jazycích je však „siréna“ slovem The Word pro mořskou pannu. Podle Wilfreda Mustarda „se zdá, že ve francouzské, italské a španělské literatuře byla siréna vždy zčásti rybou“. Mezi jazyky, které pro „mořskou pannu“ používají pouze slovo siréna nebo jeho variantu, patří albánština, baskičtina, bosenština, chorvatština, francouzština, galicijština, italština, lotyština, polština, portugalština, rumunština, srbština, slovinština a španělština. Vodní savci jako kapustňáci a dugongové patří do řádu Sirenia. Vrozená vada, která způsobuje, že se děti rodí se srostlými končetinami, se nazývá sirenomelie.
Sirény byly vždy spojovány s oceánem a s námořníky. Jsou dětmi říčního boha. Dává tedy smysl, že je lidé zobrazují jako zčásti ryby. Ale nemohla být tato změna alespoň na některých částech záměrná? Jane Harrisonová se domnívá, že „ocas zlé mořské příšery“ měl zdůraznit zkaženost a temnotu sirény (s. 169). Kniha Mořská zaklínačka: The Tale of the Mermaid and her Kin navrhuje, že záměrem bylo dát krásné mořské panně „půvabný rybí ocas, protože ptačí tělo je na pohled sotva svůdné“ (s. 48). Rozdílné myšlenkové směry, ale stejný účinek. Ať už tento vývoj způsobilo cokoli, je jasné, že moderní mořská panna je skutečně přímým potomkem starořecké sirény.
SOURCES
- Elbein, Asher. „Sirény řeckých mýtů byly ptačí ženy, nikoli mořské panny“. Audubon. 2018.
- Dorofeeva, Anna. „Siréna: středověká krize identity“. Mittelalter. Interdisziplinäre Forschung und Rezeptionsgeschichte, 16. května 2014,
- Harrison, Jane. Mýty o Odysseovi, 1882. Kapitola 5.
- Středověký bestiář: Siréna.
- Mustard, Wilfred P. „Siréna-panna“. Modern Language Notes, roč. 23, č. 1 (leden 1908), s. 21-24.
- Pakis, Valentine A. „Contextual Duplicity and Textual Variation: The Siren and Onocentaur in the Physiologus Tradition“. Mediaevistik, roč. 23, 2010, s. 115-185.
- Tsiafakis, Despoina. „Pelora: Báječná stvoření a/nebo démoni smrti?“ [Fabulous Creatures and/or Demons of Death? Kentaurův úsměv: The Human Animal in Early Greek Art. 2003-2004. p. 75.