Runy

Runy jsou písmena runové abecedy germánsky mluvících národů, která se psala a četla nejvýznamněji nejméně od roku 160 n. l. ve Skandinávii v písmu staršího futharku (do roku 700 n. l.) a mladšího futharku – který osvětloval dobu vikingskou (cca 790-1100 n. l.) – a také v Anglii a Frísku v anglosaském písmu futhorc (známém také jako anglo-fríský futhorc). V Anglii se runy používaly od 5. století n. l. snad až do přelomu 11. a 12. století n. l., zatímco ve Skandinávii se používání run rozšířilo hluboko do středověku a dále.

V době vikinské bylo vztyčeno velké množství nápisových runových kamenů, které se nejprve zapisovaly do dřeva a kovu, a to převážně po celé Skandinávii; tyto runové kameny, přestože je obtížné je rozluštit, mají pro nás naprosto zásadní hodnotu, neboť jsou jediným písemným pramenem, který je k tomuto období současný. Runové nápisy se nacházejí v oblastech, kde v minulosti žili germánsky mluvící lidé, od Islandu přes Skandinávii, Anglii, střední Evropu až po Konstantinopol – v podstatě na místech, která germánsky mluvící lidé příležitostně nazývali svým domovem, plus na všech místech, kterých se Vikingové dotkli.

Jak se čtou runy

Runy jsou obvykle tvořeny svislými čarami – jednou nebo více – s „větvemi“ nebo „větvičkami“, které z nich vybíhají šikmo (a velmi vzácně i vodorovně) nahoru, dolů nebo v oblouku. Mohou být psány zleva doprava i zprava doleva, přičemž asymetrické znaky se v závislosti na směru psaní převracejí. Každá runa, jejichž hlavní a vedlejší verze existovaly, představovala foném (zvuk řeči) a měla jméno tvořené podstatným jménem, které začínalo (a v jednom případě i končilo) zvukem, s nímž byla runa převážně spojena. Ve tvarech písmen existovala spousta regionálních a časových variací.

Původ & Vývoj

Původ runového písma je zahalen slušnou dávkou tajemství. Nejstarším nápisem, který je bezpochyby runový, je nápis harja (což možná znamená „hřeben“ nebo „bojovník“) na hřebenu z Vimose z Dánska, datovaný asi do roku 160 n. l., který používá runy tak sebejistě a vyzrále, že podle badatelů musí být výsledkem nejméně stoletých zkušeností s psaním v runách. Jak přesně byla tato tradice vytažena z klobouku, je však předmětem mnoha debat a spekulací. Předpokládá se inspirace řeckou i římskou abecedou, stejně jako severoitalský nebo dokonce dánský původ. Řecká cesta je vzhledem k podobnostem v písmu asi nejpravděpodobnější a varianta řecké abecedy – řečtina byla v letech cca 700-400 př. n. l. nestandardizovaná – se mohla ke germánským mluvčím dostat prostřednictvím „prostřední“ skupiny, kterou možná tvořili východoevropané. Zábavnou alternativu nám nabízí i samotná severská mytologie, která líčí boha Ódina, jenž získal znalost run poté, co se obětoval sám sobě a devět nocí visel na „větrném stromě“ bez jídla a pití (Hávamál, 139-140).

Tak či onak, do roku 500 n. l. se používání runového písma rozšířilo po celém germánském světě – od Norska, Švédska, Dánska a Anglie až po výspy v Německu, Rusku, Polsku a Maďarsku – a zaznamenalo řadu germánských jazyků. Hlavní runová písma, která nakonec vznikla, byla:

Již od nejstarších nalezených runových pozůstatků se objevují variace, což souvisí se skutečností, že runová abeceda zjevně není jedním jazykem, ale používala se v různých souvislostech k zápisu mnoha germánských jazyků, kterými se mluvilo na velkém geografickém území. Tvary run se mohou lišit, stejně jako pořadí, použití, prostředek a uspořádání, což vyplývá například z regionálních, sociálních nebo chronologických rozdílů. Neexistuje tedy žádná standardizovaná runová abeceda. Rozdíly se prudce zvýšily kolem roku 700 n. l., kdy lze pozorovat odklon od dříve poměrně jednotného staršího futharku k mladšímu futharku se sníženým počtem znaků ve Skandinávii, který později vykrystalizoval ve středověký futhork, a k propracovanějšímu anglosaskému futhorku v Británii a Frísku.

Starší futhark

Starší futhark (též starší fuþark – þ je zvuk „th“ v českém „tenký“ – nebo starší fuþark/Futhark) je nejstarší klasifikované runové písmo a používalo se až do př. 700 n. l. v germánském světě. Čítá 24 znaků a je překvapivě jednotné, je pojmenováno podle prvních šesti znaků abecedy (f-u- þ (th)-a-r-k). Runy jsou seskupeny do tří řad po osmi, každá skupina se nazývá ætt (pl. ættir) a každá runa byla pojmenována podle věcí, které začínají (nebo v jednom případě končí) na tento zvuk. Ačkoli nám dochované rukopisy z 9. a 10. století n. l. poskytly názvy mladšího futharku a anglosaských run, pro starší futhark nám žádný takový luxus udělen nebyl. Nicméně převážně na základě názvů mladšího futharku doplněných anglosaskými a dokonce i gótskými názvy run byly podle našich dnešních možností rekonstruovány názvy staršího futharku.

Starší futhark byl používán k zápisu pragermánštiny, prahornoněmčiny, praangličtiny a prahornoněmčiny – tedy geograficky poměrně široce rozšířen – a dodnes se dochoval v necelých 400 nápisech (dosud nalezených), z nichž většina vykazuje značné opotřebení a je čitelná jen částečně. Je pravděpodobné, že tento počet představuje pouze zlomek skutečného celkového počtu; zbytek musí být ztracen v čase a prostoru. Zpočátku se nacházejí na dřevě – které ovšem špatně odolává zkoušce časem – a na kovu v podobě jmen. Oblíbeným povrchem byla vojenská výstroj, mince a šperky, jako jsou brakteáty, brože nebo hřebeny, a typicky skandinávské runové kameny, z nichž některé byly ve starším futharku na rozdíl od mnohem častěji zastoupeného pozdějšího mladšího futharku. Ačkoli Skandinávie, severní Německo a východní Evropa byly nejstaršími domovy těchto předmětů, po roce 400 n. l. se k nim přidaly Anglie, Nizozemsko a jižní Německo. Protože se zaměřují především na vlastnictví a nevykazují žádnou viditelnou souvislost se společností na vyšší úrovni, předpokládá se, že runové písmo ve společnostech do cca 700 n. l. nemělo centrální funkci.

Přes převážně jednotný charakter staršího futharku však existovaly i varianty a je důležité si uvědomit, že runová řada, která je dnes obecně prezentována pro starší futhark, je pouze hlavní linií. Zde následuje nejčastěji uváděná runová řada Elder Futhark, která začíná runou, její transliterací, odvozeným (protogermánským) názvem a významem tohoto názvu:

• ᚦ þ (‚th‘) *þurisaz „obr“
• ᚨ a *ansuz „jeden z Æsir (bohů)“

.

• ᚱ r *raiðō „jízda“/“cesta“
• ᚲ k *kaunan „vřed“/“puchýř“ (nebo možná „pochodeň“)
• ᚷ g *gebō „dar“
• ᚹ w *wunjō „radost“
• ᚺ h *hagalaz „krupobití“ (srážky)
• ᚾ n *nauðiz „potřeba“/“nouze“/“zoufalství“
• ᛁ I *īsaz „led“
• ᛃ j *jēra „rok“, ale typicky „úroda“/“dobrá úroda“
• ᛈ p *perðō? „hruška“? (nejasné)
• ᛇ ï/æ? *eihaz/ei(h)waz „tis“ (ale velmi matoucí atestace)
• ᛉ z *algiz? „los“
• ᛊ s *sōwilō „slunce“
• ᛏ t *tīwaz/*teiwaz „Týr“ (bůh)
• ᛒ b *berkanan „bříza“
• ᛖ e *ehwaz „kůň“
• ᛗ m *mannaz „člověk“
• ᛚ l *laguz „jezero“ (nebo možná „pórek“)
• ᛜ ŋ („ng“) *ingwaz „Ing“ (/Yngvi, jiné jméno boha Freyra)
• ᛞ d *dagaz „den“
• ᛟ o *ōþala/*ōþila „zděděný majetek“/“vlastnictví“

Mladší futhark

Po roce cca 700 n. l. byl ve Skandinávii starší futhark upraven do písma mladšího futharku (nebo mladšího fuþarku), které se používalo pro zápis staré norštiny, jazyka doby vikingské. Osm z původních 24 znaků bylo vypuštěno a mnoho dalších bylo zjednodušeno nebo změnilo tvar, stejně jako se obecně objevilo více rozmanitých znaků. Zcela zásadní je, že se jedná o médium našich jediných písemných (skandinávských) pramenů doby vikinské. Vypuštěny byly runy ᚷ, ᚹ, ᛇ, ᛈ, ᛖ, ᛜ, ᛟ a ᛞ – v transliteraci g, w, ï/æ, p, e, ŋ a d. ættir neboli runové skupiny známé ze staršího futharku zůstaly zachovány, nyní se z nich staly skupiny po šesti, šesti a čtyřech. V mladším futharku se k runám připojovalo více možných zvuků, konkrétně již nebylo v písmu jasné rozlišení mezi znělými a neznělými souhláskami, například k a g, které se obě zapisovaly runou ᚴ. Také samohlásky se naučily dělit, jejich hodnotu bylo třeba vyčíst z kontextu, v němž se vyskytovaly. Díky tomu je toto runové písmo poměrně obtížně čitelné (alespoň pro nás dnes).

Zdá se, že toto nové písmo bylo přijato bleskurychle, snad díky záměrné snaze, ale pravděpodobně přinejmenším pod vlivem změn v jazyce nebo ve zvucích. Michael Barnes nám říká jak,

…na počátku osmého století všichni nebo prakticky všichni runoví řezbáři používali stejných šestnáct run – pozoruhodný příklad jednoty při zjevné absenci centrální autority, která by ji prosazovala. Ale dál už jednota nesahala. Když došlo na realizaci mnoha ze šestnácti run, převládla mnohem otevřenější politika. Někteří řezbáři experimentovali s runovou formou a mnohé znaky zjednodušili. Jiní se změnám bránili nebo si jich nebyli vědomi. Vznikaly různé tradice. (63)

Například v Dánsku se upřednostňovala „dlouhatánská“ verze runového písma, zatímco Norsko a Švédsko se držely „krátkotrnného“ písma a v oblasti Hälsingland ve Švédsku se dokonce vyvinul soubor run – Hälsinge/beztrnné runy -, v němž při horlivém zjednodušování chyběly hlavní znaky (s výjimkou i-runa). Níže uvedená runová řada pro mladší futhark je tedy složená a ukazuje nejčastější podoby napříč všemi runami; řada začíná runou, pak její transliterací, jejím (staroseverským) názvem a významem tohoto názvu:

• ᚠ f/v fé „bohatství“/“dobytek“
• ᚢ u/w, y, o, ø úr „struska z výroby železa“/“déšť(bouře)“
• ᚦ ᚦ, ð („th“) ᚦurs („thurs“) „obr“
• ᚬ o, æ áss/óss „Æsir“/“ústí“
• ᚱ r reið „jízda“/(„vozidlo“)
• ᚴ k, g kaun „vřed“/“vřídek“
• ᚼ h hagall „kroupa“
• ᚾ n nauðr „potřeba“/“hrozba“/“nouze“
• ᛁ I, e ísa/íss „led“
• ᛅ a, æ ár „rok“, obvykle „dobrý rok“/“dobrá úroda“
• ᛋ s sól „slunce“
• ᛏ t, d Týr „Týr“ (bůh), používá se také pro jakéhokoli boha
• ᛒ b, p björk/bjarkan/bjarken „bříza“
• ᛘ m maðr „člověk“/“osoba“
• ᛚ l lǫgr (lögr) „jezero“ nebo malá vodní plocha nebo voda
• ᛦ r yr „tis“, tis, nebo možná „jilm“

Mladší záhlaví futharku ve velkém třesku v runových nápisech: počet známých nápisů se ve Skandinávii doby vikinské po roce 700 n. l. obrovsky zvyšuje, runy se nacházejí na často zdobených velkých i malých runových kamenech, kterými je krajina poseta. Tyto kameny pomohly zvýšit počet na celkem téměř 3000 skandinávských runových nápisů v tomto období – v ostrém kontrastu se sotva 400 nápisy staršího futharku. Všechny nápisy dohromady vypovídají o vlastnictví nebo dědictví, politice (mocenské boje, nájezdy a dobývání nebo velké invaze), náboženství (včetně křesťanství a jeho šíření), cestování (ve vnitrozemí, ale i v zahraničí) a literatuře a mýtech.

Kamenné nápisy, konkrétně runy, obvykle slouží k připomínání a oslavě zemřelých, a většinou se držely podobné formulace probíhající ve stylu „X (a Y) vztyčili tento kámen na památku Z, svého příbuzného“ (Viking World, 283), někdy se přidával nekrolog, modlitba nebo podpis, případně se uvádělo, že zesnulý byl dobrým bojovníkem, zemědělcem nebo manželem, nebo se uvádělo i postavení. Dobrým mainstreamovým příkladem může být nápis Helland 3 z Rogalandu v jihozápadním Norsku, předběžně datovaný do počátku 11. století n. l., který je přepsán takto:

þurmurþr:risti:stin:þãnã|aft:þrunt:sunsin

Þormóðr vztyčil tento kámen po Þróndrovi, svém synovi (Barnes, 71).

Rozluštění runových kamenů však nebylo jednoduché, protože slova nebyla vždy oddělena (jinak přítomnými tečkami nebo dvojitými tečkami mezi písmeny), runy byly někdy zcela vynechány.

Runy a úlomky run z doby vikingské jsou ve Skandinávii nerovnoměrně rozmístěny. Objevují se v okolí obydlených částí Norska (cca 60 z nich); v ohniscích v severovýchodním Jutsku v Dánsku, jakož i na Bornholmu a v jižním Skåne (cca 220); a ve Švédsku (cca 2600 kamenů), soustředěných hlavně v provinciích kolem jezera Mälaren, přičemž Östergötland, Västergötland, Småland, Öland a Gotland přidávají také asi 100 kamenů. Mimo Skandinávii se nachází asi 50 runových kamenů (včetně fragmentů). Datování runových kamenů může být obtížné, zejména pokud vychází pouze z jazyka, ale jako užitečná se ukazuje metoda využívající typy výzdoby, kterou v roce 2003 n. l. vyvinula Anne-Sofie Gräslundová.

Kameny také vyvolávají otázku gramotnosti: jak vysvětluje Michael Barnes,

…netušíme, kolik Skandinávců doby vikinské bylo gramotných v runách, ale musela existovat kritická masa, která dávala smysl pamětním nápisům vytesaným do kamene a umístěným na veřejných místech. (88)

Některé jsou dokonce podepsány svým řezbářem (řezbáři) (pro které to musela být specifická dovednost); tři nejznámější a nejvíce doložené, které dnes známe, jsou Asmund, Fot a Öpir. Přestože jeho zadavatelé byli převážně muži a kameny byly většinou orientovány na muže, Anne-Sofie Gräslundová vysvětluje, že „při bližším pohledu na veškerý nápisový materiál z Upplandu zjistíme, že ženy jsou v textech zmiňovány poměrně často, ať už jako vynášející, nebo připomínané, a to buď samy, nebo spolu s muži“ (Vikings. The North Atlantic Saga, 68).

Anglo-saský Futhorc

Na rozdíl od redukce znaků mladšího futharku oproti staršímu futharku se v Británii a Frísku (v dnešním Nizozemí) věci ubíraly opačným směrem. Pravděpodobně již od 5. století n. l. byly skutečně přidány runy – čtyři až osm – v tomto písmu známém jako anglosaský Futhorc (nebo Fuþorc, synonymum pro anglo-fríský Fuþorc). Anglosasové a Frísové se však shodně neshodli na některých jemnějších bodech použití a dřívější a pozdější anglosaské použití run se také lišilo.

Runy se používaly k zápisu staré angličtiny a staré fríštiny, přičemž fríština nepoužívala poslední dvě runy runové řady přidané pro staroanglické použití. Je známo méně než 200 nápisů – především na osobních předmětech, zbraních, kamenných křížích a mincích. Od 7. do 9. století n. l. se runy objevují jako legendy na mincích, což naznačuje praktické využití písma. V Anglii vstoupilo v 7. století n. l. na scénu křesťanství a postupně zanechalo svou stopu i ve futurštině, kterou inovovalo a standardizovalo (patrné především v runách ᚣ a ᛠ používaných pro /y/ a /æe/) pravděpodobně v rámci vědomé reformy. S výjimkou rukopisů se vedle run používala latina. Anglosaské runy se udržely přinejmenším do konce 10. století n. l., poté jejich používání zřejmě ustalo. Složený runový řádek zobrazující běžné verze anglosaské runy Futhorc lze uvést následovně: začíná runou, její transliterací, názvem ve staré angličtině a významem tohoto názvu:

• ᚠ f feoh „bohatství“
• ᚢ u ūr „tur“
• ᚦ þ, ð (th-zvuk) þorn „trn“
• ᚩ o ōs „jeden z bohů“, také „ústa“
• ᚱ r rād „jízda“
• ᚳ c cēn „pochodeň“
• ᚷ g gyfu „dar“
• ᚹ p, w pynn „veselí“
• ᚻ h hægl „kroupy“ (srážky)
• ᚾ n nȳd „potřeba“
• ᛁ I īs „led“
• ᛄ j gēr „rok“, typicky „sklizeň“
• ᛇ eo/ɨ ēoh „tis“
• ᛈ p peorð neznámý, ale možná „hrušeň“
• ᛉ x eolh „losí ostřice“
• ᛋ s sigel „slunce“
• ᛏ t Tīƿ „sláva“
• ᛒ b beorc „bříza“
• ᛖ e eh „kůň“
• ᛗ m mann „muž“
• ᛚ l lagu „jezero“
• ᛝ ŋ (ng-zvuk) Ing hrdina „Ing“
• ᛟ œ ēðel „zděděný majetek“
• ᛞ d dæg „den“
• ᚪ a āc „dub“
• ᚫ æ æsc „jasan“ (strom)
• ᚣ y ȳr „luk“
• ᛡ ia, io/y īor „úhoř“
• ᛠ ea ēar „hrob“

Středověká futhork

Ve Skandinávii, mezi koncem 10. století n. l. a př. 1200 n. l. byl mladší futhark postupně upravován do podoby středověkého futhorku (nebo středověkého fuþorku), který do 13. století n. l. nabyl poměrně jednotné podoby. Zůstalo hlavně u 16 run mladšího futharku, ale do samotných run byly přidány některé drobnosti navíc – zejména v podobě teček, které odlišovaly určitou zvukovou hodnotu od ostatních zvuků, které mohla nepřeškrtnutá runa představovat. Runa s tečkou se nepočítala jako nová runa, ale jako součást svých nedotovaných partnerů. Například zvuk ð (moderní anglické „th“ ve slově „weather“) není uveden v níže uvedeném runovém řádku, protože se jedná o tečkovanou verzi (ᚧ) runy ᚦ (která znamená þ („th“ v anglickém „thin“).

Koneckonců také, jako krok pryč od matoucího světa mladšího futharku, začala středověká futhorka ve 13. století n. l. některé souhláskové runy zdvojovat, místo aby zdvojení vynechávala. Obliba dvojrun (ligatur dvou nebo více run) také prudce vzrostla, pravděpodobně pod vlivem latinky, která ráda psala věci jako „æ“ a „œ“ a která se přidala na křídlech křesťanství, jež kolem roku 1000 n. l. obrátilo Skandinávii. Pořadí run v seznamu se změnilo z m-l na l-m. Runy se udržely, nyní s doprovodnou římskou abecedou, po celý středověk a používaly se například v osobních dopisech, štítcích obchodníků, amuletech a rukopisech (někdy ve směsi s latinkou). Běžnou středověkou runovou řadu Futhork lze uvést takto, s uvedením runy a její transliterace:

Ostatní

Pokračování runového plamene po skončení středověku, středověké runy se skutečně nadále používaly, stále silněji ovlivněné latinkou, ve švédské provincii Dalarna od 16. do 20. století n. l., její konkrétní formy jsou známé jako dalekarpatské runy nebo dalruny. Můžeme konstatovat, že runy jsou jistě houževnaté; používání moderních run se dostalo dokonce i do moderního pohanství a hojně se objevují v kontextu fantasy. Nejraději mám inspiraci runovými abecedami (mimo jiné) v trpasličím písmu známém jako Cirth, jak je rozvinul J. R. R. Tolkien ve svém univerzu Pána prstenů.