Rockinghamští při svém úsilí o odstranění hlavní americké stížnosti neudělali kolonistům žádné ústavní ústupky. Tvrdili, že Američané měli respektovat parlamentní právo, a přáli si, aby byla pravomoc parlamentu slavnostně potvrzena ve formální rezoluci, jak to učinili mnozí odpůrci zrušení Stamp Act. Výsledkem byl Deklarativní zákon z března 1766, přijatý drtivou většinou navzdory Pittovu odporu; v podstatě prohlašoval, že autorita parlamentu v Americe je stejná jako v Británii. Se zrušením zákona ministerstvo spojilo také požadavek, aby koloniální shromáždění odškodnila stoupence Stamp Act v koloniích, kteří utrpěli majetkové ztráty v důsledku akce davu. V zákoně o příjmech z roku 1766 ministerstvo dále zajistilo snížení cla na melasu ze tří pencí na jednu penny za galon, které však rozšířilo na britskou i zahraniční melasu. I když tento krok byl pro Američany finančně příjemný, je třeba poznamenat, že revidované clo vybírané z britské i zahraniční melasy vypadalo velmi podobně jako daň z příjmu. Rockinghamští tedy souhlasili s odložením kolkovného a s povolením Američanům obchodovat s cizími ostrovy v Západní Indii, ale neudělali žádné další podstatné ústupky ve skutečnosti ani v teorii.
I tak se zrušení kolkovného setkalo v Londýně s tvrdým odporem. Aby ministerstvo obměkčilo nepřátele zrušení, definovalo americký ústavní postoj ke zdanění co nejúžeji. Přinejmenším některé americké protesty proti Bute-Bedford-Grenvillově politice, zejména jeden z protestů dolní komory newyorského shromáždění, odsoudily parlamentní zdanění jakéhokoli druhu příjmů jako protiústavní. Ministerstvo raději věřilo, že se kolonisté spokojí se zrušením kolkovného. Přestože Rockinghamští omezili ústupky na minimum a přestože udělali vše pro to, aby význam těchto ústupků snížili, zrušení by bylo zmařeno, kdyby se proti němu postavil Jiří III. Král svým osobním stoupencům, kteří zastávali úřady spojené s ministerstvem, sdělil, že jej musí se ctí podpořit; ostatním přátelům poradil, že si mohou dělat, co chtějí. Výsledkem bylo těsné vítězství ministerstva, s nímž Commons a Lords váhavě souhlasili.
Stížnosti Američanů nebyly v žádném případě zcela odstraněny a ústupky, které byly učiněny, byly nabízeny neochotně. Nicméně kolonisté je velmi obecně přijali jako základní řešení krize. Radostně oslavovali zrušení a nadšeně potvrzovali svou věrnost Británii. Dychtivě také obnovili nákupy zboží od londýnských, bristolských a liverpoolských obchodníků. Byli rádi, že se z krize dostali tak snadno a s takovým úspěchem. Po nějakou dobu neměli ke stížnostem, které přetrvávaly, příliš co říci. Samozřejmě by nebyli trvale spokojeni se situací, jaká byla na jaře 1766, jejich představy o svých právech v rámci říše by se s postupem času nevyhnutelně rozšiřovaly a další ústupky ze strany Británie by byly nutné k zachování víceméně trvalého míru v říši. Pokud by Rockinghamští získali čas, mohli by v britské politice prosadit základní princip smířlivosti. Této příležitosti se jim nedostalo, neboť je o ni připravili Pitt a Jiří III, kteří je v červenci 1766 odstavili od moci a zřídili ministerstvo „všech talentů“.
Je těžké říci, zda by Británie a Amerika našly modus vivendi, kdyby se Pitt těšil zdraví i autoritě ještě několik let po roce 1766. Majestát Británie pro něj znamenal mnoho a vřele přátelský jazyk, který si zvykl používat vůči kolonistům, nepředstavuje důkaz, že by nepodnikl opatření, která by se jim příčila. Jistě, ústavní pozice, kterou zaujal, nevylučovala kroky protivné Američanům. Pitt neúmyslně napomohl tomu, že se do úřadu dostali muži naklonění americké filozofii Bute, Bedford a Grenville. Někteří historikové poznamenali, že oni i jejich panovník byli ve vztahu k Americe poněkud umírněnější, než se obecně uznává. Nicméně tato nová skupina úředníků, včetně Charlese Townshenda a 3. hraběte z Hillsborough, dodávala v ministerstvu „všech talentů“ podněty k druhému pokusu o zdanění kolonistů za účelem získání příjmů a také k použití armády k represím v Americe. Přestože v jeho čele stál až do roku 1770 Pittův přítel August Henry Fitzroy, 3. vévoda z Graftonu, Pittovi lidé toto ministerstvo nikdy fakticky neovládli. Jejich vůdce byl příliš nemocný na to, aby mohl dodávat vedení, a v roce 1768 z kabinetu odstoupil. S výjimkou hraběte ze Shelburnu příliš energicky neprotestovali proti vládním opatřením, která přivodila druhou angloamerickou krizi.
Mary Evans Picture Library
.