V roce 1967 byl psychedelický žánr na ústupu. Vyčerpal se a hudební průmysl obecně čekal na další velkou věc. Tou další velkou věcí byli většinou Beatles – když se Beatles v 70. letech rozpadli, vznikla mezera, kterou bylo třeba zaplnit.
Pódium pro to, aby se Floydi stali prominentními, připravil rozsáhlý komerční úspěch alba In the Court of the Crimson King Crimson z roku 1969. Toto album se vůbec nepodobalo tehdejší hudbě Beatles – bylo spíše jazzové než pyschové, obsahovalo dlouhé volné instrumentální úseky bez skutečné struktury a kladlo velký důraz na vytvoření uceleného zvuku, nikoliv jen na to, co se dá dělat s kytarou, basou a bicími. Bylo to zdokonalení typu zvuku, který v té době hrály jiné kapely, například The Doors – ale co je možná nejdůležitější, byli to Britové.
King Crimson se nepodařilo navázat stejně komerčně úspěšným albem a nechali tak otevřené dveře někomu jinému, aby práci dokončil. Na scéně se zpočátku objevili Yes a Genesis (oba iirc vydali desky ještě před itcotckem). V roce 1970 se Pink Floyd nacházeli v zajímavé situaci – stále se snažili předstírat, že jsou psychedelickou kapelou (nebo výstižněji řečeno, že jsou „space rockovou“ kapelou – žánrem, který v podstatě obsadili pouze oni). Vydání alba Meddle v roce 1971 bylo v podstatě první ochutnávkou toho, jak by mohla znít skutečná post-ITCOTCK britská progresivní kapela. Meddle však mělo jeden velký problém: jeho nejlepší skladba se vůbec nedala hrát v rádiu. Meddle byl víceméně komerčním úspěchem kapely, která v té době měla relativně málo času.
V době, kdy vyšla deska Obscured by Clouds, však už Pink Floyd měli svůj zvuk vymyšlený. Byli pro všechny případy s inovacemi hotovi a přešli ke zdokonalování. Zatímco King Crimson stále zkoušeli každý rok radikálně odlišné styly (orchestrální rockový styl Islands v roce 1971, instrumentálně těžké Lark’s Tounges in Aspic v roce 1973 a tvrdší zvuk Red v roce 1974), Pink Floyd zdokonalili progresivní styl.
Jediné, co zbývalo, bylo, aby byl vhodný pro rádia. A právě to byla The Dark Side of the Moon: Nešlo jen o to, že hráli hudbu jako nikdo jiný, ale o to, že jejich hudba byla najednou hratelná pro každého! Album oslovilo každého – někomu se líbily jazzové groovy skladby „Money“, rychlé instrumentálky „Any Color You Like“, poselství, které se skrývalo za „Breathe“ a „Time“, nebo to celé. Také proto, že písně byly relativně krátké, většina z nich se dala snadno hrát v rádiu.
Mýlíš se, OP, když říkáš, že měli „možná 2 rádiové hity“. Každá písnička na DSOTM byla v době debutu alba rádiovým hitem (možná kromě „On the Run“ idk). Všichni si tu desku koupili, když vyšla.
A pak přišly Wish You Were Here a Animals, které byly taky masově úspěšné a posunuly kapelu mezi rockové bohy. The Wall byl zajímavý případ, protože při vydání nebyl tak populární, ale pomalu si vybudoval poměrně velký okruh příznivců až do dnešních dnů.
Stojí také za zmínku, že popularita Pink Floyd byla v letech ~1984 až ~1992 víceméně mrtvá, protože se prosadilo punkové hnutí a Floydi začali být vnímáni jako předzvěst „starého světového systému“. Ta víceméně vyprchala, když se punk stal mainstreamem a Floydi se stali opět cool, což se shodou okolností stalo právě v době vydání The Division Bell a velkého turné PULSE.
Dnes, po tom všem, můžete trička DSOTM vidět v každém obchodě. Byla to dlouhá cesta.