Před osmi lety jsem na jedné místní webové stránce viděl inzerát na práci. Malá charitativní organizace hledala pracovníka pro styk s veřejností. Inzerát byl stručný, ale přišel mi milý. Psali v něm, že prostřednictvím jógy a meditace nabízejí vězňům naději a uzdravení. To se mi líbilo. Bohužel jsem neměla vůbec žádné zkušenosti v oblasti trestního soudnictví a také jsem nikdy nedělala jógu a meditaci. Když se mě zeptali, proč tu práci chci, odpověděl jsem, že chci každý den odcházet z práce s pocitem, že jsem udělal svět o něco lepší, a ne o něco horší. Pracuji tam dodnes.
První den mě poslali do místnosti s kartotékou a řekli mi, abych si prohlédl nějakou starou korespondenci a získal představu o tom, jak funguje prvek psaní dopisů v charitě. Byla to pokladnice příběhů – rozhovorů mezi vězněm a dobrovolníkem píšícím dopisy, které se táhly roky, v některých případech i desetiletí. Věci, které vězni psali, opravdu vystupovaly ze stránek – byly smutné, naštvané, zoufalé nebo plné nadšení a naděje do budoucna. Často byly velmi vtipné. A byly upřímné. S takovou mírou upřímnosti jsem se v rozhovorech nikdy předtím nesetkal – a od té doby už ne.“
Za poslední rok obdržela moje charita více než 3600 dopisů od vězňů (vždy na ně odpovídáme). Většina z nich jsou lidé, kteří žádají o CD s jógou nebo příručku k meditaci, a už se nám neozvou, ale někteří navážou delší korespondenci. Někteří dobrovolníci a vězni si píší už léta. Vězni, kteří nám píší, si s námi povídají takovým nestřeženým způsobem, jaký se mi stává jen s velmi blízkými přáteli, pozdě v noci, když jsme pozorovali hvězdy na festivalu, nebo mámě, když mě vyzvedávala z nádraží a odvážela domů po špatném rozchodu.
Může jít o různá odhalení, od hrůzných zážitků z dětství až po svěřování se s tím, že mají pocit, že se jejich život otočil o 180° a že budoucnost teď vypadá jasněji. Někdy chtějí jen napsat o X Factoru nebo si postěžovat na zpackané návštěvy. Nikdy nevíte, co na vás bude čekat, když otevřete poštu – vždycky je to překvapení.
Něco na tom, že sedíte sami a píšete někomu, koho nikdy nečekáte, že potkáte, je tak směšné, že vám to připadá skoro směšné lhát. Když se mě šéf zeptal, jestli bych nechtěl začít psát dopisy sám, chopil jsem se příležitosti. Od té doby, co jsem začal, jsem si přiměřeně dlouho vyměňoval dopisy asi s osmi vězni. Často se střídají, jak vězni přicházejí a odcházejí z vazby. Moje nejdelší korespondence trvá asi osm let. V průměru dostávám od vězňů z celé země několik dopisů měsíčně. Napsal jsem také osobní dopisy nespočtu dalších, kteří mě napsali s prosbou o pomoc. Často mi lidé neodepisují, ale nemyslím si, že to znamená, že jsem jim nepomohl.
Co si myslím, že opravdu mění situaci, je pocit, že jim někdo naslouchá. Ve vězení je mnoho mužů a žen, kteří mají ve svém životě velmi málo lidí a málo zkušeností s pozitivními a stabilními vztahy. Poslat narozeninové nebo vánoční přání a vědět, že to bude jediné, které dotyčný dostane, je hořkosladké takovým způsobem, na který si nikdy nezvyknu.
Ve věznicích není internet. Existuje sice možnost posílat vězňům vzkazy e-mailem, ale to závisí na tom, že příslušníci, kteří jsou neustále zaneprázdněni, zprávu vytisknou a pak ji odnesou do cely. Takže si píšeme postaru s tužkou a papírem.
To usnadňuje velmi pomalu budovaný vztah, na který nejsem zvyklý. Byl jsem teenager v éře MSN Messengeru, takže poznávat někoho prostřednictvím psaného slova pro mě není nic nového, ale zkušenost psát si jen jednou za měsíc byla zpočátku neuvěřitelně drásající. Kromě přirozeně pomalejšího tempa psaní se dopisy hodně zdržují. Jeden z mých dopisovatelů mi nedávno napsal, že všechny dopisy v jeho vězení museli otevřít a okopírovat, aby se pokusili zabránit přísunu drogového koření. Fotokopii dostal vězeň a originál byl zničen – koření je tekutina, která se dá nasáknout do papíru a později vykouřit, a problém se zhoršil natolik, že se do věznice vůbec nepouštěl originální papír. Dopis, který jsem mu poslal, se k němu nikdy nedostal – přestěhoval se do jiné věznice dříve, než ho systém zpracoval.
Částečně kvůli těmto zpožděním se způsob, jakým zacházím s dopisy, velmi liší od toho, jak zacházím s e-mailem. Dopisy, které dostávám, čtu nejméně dvakrát, než na ně odpovím, a často třikrát nebo čtyřikrát. Pak několik dní počkám, abych měl čas na rozmyšlenou. Zjistil jsem, že lidé takové chování při komunikaci přes WhatsApp neocení. Já však tento čas a míru pozornosti, kterou jim mohu věnovat, miluji. Zážitek z toho, když vám ve schránce přistane e-mail, se nedá srovnat se vzrušením, když vám přijde dopis a vidíte své jméno napsané často překvapivě úhledným rukopisem. Když vidím nějaký pro sebe, zatímco otevírám obecní poštu, vždycky si ho nechávám na konec. Mám jednoho člověka, kterému píšu a který každý dopis začíná slovy: „Vezmi si svařák a sušenku!“ A já to dělám – čtení těchto dopisů je pro mě požitek.
Vzhledem k povaze charitativní organizace, pro kterou pracuji, jsou mé dopisy dost úzce zaměřené na jógu, meditaci a osobní růst. Dodržuji také poměrně přísné hranice toho, co prozradím o svém osobním životě, a dokonce i o své identitě – lidé, kterým píšu, znají pouze mé křestní jméno a skutečnost, že žiji v Oxfordu. Opravdu mi to nepřekáží v poznávání lidí. Nutí mě to mluvit víc o myšlenkách než o anekdotách a brání mi to mluvit tolik o sobě – což je pro mě obecně docela užitečná životní lekce. I když nemluvím o svém osobním životě, lidé, kterým píšu, jsou nesmírně otevření o svých vlastních životech, zkušenostech, myšlenkách a pocitech, popisují vše od náboženského přesvědčení až po rozpad rodiny, romantické vztahy a přátelství.
Mám pocit, že lidi, kterým píšu, velmi dobře znám – zajímalo by mě, jak dobře mají pocit, že znají oni mě. Ale to vlastně není smyslem mého psaní – vnímám to spíš jako Samaritány: jsem tam proto, abych je vyslechl, není to pro mě. Přesto se občas zmíním o svém životě – jeden z těch, kterým píšu, ví, že do práce dojíždím na kole, a vždycky se na to ptá. Také si musím dávat pozor na používání jazyka a nevkládat do něj příliš mnoho nevhodných citů, zejména pokud by se daly číst jako sexuální. Za ty roky jsem musel skartovat dost dopisů, protože jsem se bez rozmyslu podepsal polibkem. Někteří vězni, kterým píšu, jsou mnohem zranitelnější než jiní a jejich příběhy se mě opravdu dotýkají. Nevědět, co se s vězni, kterým píšete, děje, nebo nemít možnost zasáhnout, je obtížné.
Jeden muž, kterému jsem několik let psal, mi vyprávěl, jak se celý jeho život od mládí točil buď kolem gangů, nebo vězení. Chtěl se vymanit z koloběhu kriminality a vězení a pokusit se žít normální život, ale nevěděl jak. V jednom z dopisů popisoval, že je tak institucionalizovaný a nezvyklý na život venku, že nedokázal přejít rušnou silnici a dostal záchvat paniky. Psal mi několik let a byl stále zoufalejší, jak se blížilo datum jeho propuštění, aniž by existoval nějaký plán pro jeho bydlení nebo podpora, kterou potřeboval k životu venku. Když byl propuštěn, dlouho jsem na něj myslel a nikdy jsem si z kalendáře nevymazal připomínku jeho narozenin. Už mu ale nemůžu posílat přání – nezanechal žádnou adresu pro přeposílání a já nevím, co se s ním stalo.
Když jsem přišel napsat svůj román, odehrávající se v ženské věznici Holloway, nezaložil jsem svého hrdinu na jedné konkrétní osobě. Není však pochyb o tom, že léta dopisování s vězeňkyněmi formovala způsob, jakým jsem ji představila. Ráda jsem četla jejich dopisy a upřímnost, zranitelnost a zejména smysl pro humor mé vypravěčky jsou inspirovány lidmi, kteří mi psali.
Ještě jedna šance od Lucy Ayrtonové (Dialogue, 7,99 liber) je k dostání za 7,03 liber v guardianbookshop.com
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.