Proprioceptivní smysl
Proprioceptivní smysl je málo známý, ale životně důležitý tělesný smysl, který většina z nás považuje za naprostou samozřejmost. Propriocepce je smysl a vědomí polohy a pohybu našeho vlastního těla. Je to naše povědomí o orientaci těla v prostoru a o směru, rychlosti a rozsahu pohybu našeho těla a končetin. Tyto informace jsou zaznamenávány smyslovými receptory v našich svalech, vazech a kloubech a následně zpracovávány centrálním nervovým systémem.
Proprioceptivní smysl úzce souvisí s vestibulárním smyslem. Receptory pro vestibulární smysl jsou vláskové buňky ve vnitřním uchu (vestibulu). Ty vysílají do mozku zprávy o poloze a pohybu hlavy vzhledem ke zbytku těla.
Prakticky řečeno, proprioceptivní smysl vysílá do mozku zprávy o tom, zda jsou svaly natažené nebo uvolněné, zda se klouby ohýbají nebo narovnávají a do jaké míry k tomuto pohybu dochází. Tyto informace jsou nezbytné pro provádění každodenních činností, které většina z nás považuje za samozřejmé.
Slabá propriocepce ztěžuje udržování tělesného postoje a pohyb s pocitem bezpečí a jistoty. Ovlivňuje uvědomování si polohy těla, rukou a nohou.
Schopnost rozpoznat, jaká série tělesných úkonů a pohybů je nutná k dokončení určitého úkolu, závisí na naší propriocepci. Nedostatečně výkonný proprioceptivní smysl ovlivňuje „motorické plánování“. Pokud nefunguje správně, může mít dítě potíže s oblékáním, zavazováním tkaniček a s plněním dalších každodenních úkolů.
Náš proprioceptivní smysl nám říká, jakou sílu máme při plnění úkolu vynaložit. Například jak silně tlačit při otevírání dveří nebo jaký tlak vyvinout na tužku při psaní, to jsou jen některé z každodenních úkolů, které mohou být ovlivněny.
Slabě fungující proprioceptivní smysl může být příznakem poruchy senzorické integrace. Tento koncept poprvé vyvinula Dr. A Jean Ayersová v 70. letech 20. století. Senzorická integrace je v podstatě proces přijímání informací z našeho okolí, vytváření smyslu těchto informací a jejich využívání k jednání a vhodným reakcím.
Dítě se špatným proprioceptivním smyslem tedy může…
- hrát si hrubě; příliš tlačit, křičet, skákat nebo nadměrně běhat
- působit neohrabaně
- mít špatnou jemnou motoriku, obtížně psát a kreslit
- vykazovat opakující se a sebestimulační chování, jako je točení, houpání nebo vrtění
- rado žvýkat prsty, oblečení, pera, hračky, nebo jiné předměty
- vykazují nekoordinovanost a mají potíže s velkými motorickými dovednostmi, jako je skákání, lezení nebo jízda na kole
- často narážejí do jiných osob a předmětů
Hluboký dotykový tlak a propriocepce
Těžká terapie stimuluje proprioceptivní systém pomocí hlubokého dotykového tlaku.
Hluboký dotykový tlak funguje na principu působení váhy nebo tlaku, který poskytuje proprioceptivní vstup. Tento vstup uklidňuje a moduluje centrální nervový systém, který následně napomáhá zpracování smyslových informací (Grandin 1992, McClure & Holtz-Yotz 1991). Toto zklidnění a modulace má za následek, že se dítě cítí více uzemněné a snižuje se jeho stav vzrušení. Tento snížený stav vzrušení pak snižuje opakované sebestimulační chování (např. točení, mávání rukama a houpání) a umožňuje lepší soustředění, koncentraci a pozornost.
Dr. Temple Grandin popisuje Deep Touch Pressure následovně: „Hluboký dotykový tlak je typ povrchového tlaku, který je vyvíjen při většině typů dotyků, držení, hlazení, mazlení zvířat nebo přebalování.“ (Grandin, 1992).
Dr. Grandinová (u níž byl ve třech letech diagnostikován autismus) dále uvádí, že „ergoterapeuti vypozorovali, že velmi lehký dotek upozorňuje nervový systém, ale hluboký tlak působí uvolňujícím a uklidňujícím způsobem“.
Děti se špatným proprioceptivním smyslem (zejména ty, které „vyhledávají smysly“) často vyhledávají pocity hlubokého tlaku, díky nimž se cítí bezpečněji, uvolněněji a mohou se lépe soustředit a koncentrovat.
Například některé děti rády nosí těsné oblečení (které poskytuje proprioceptivní zpětnou vazbu). Některé spí pod těžkými přikrývkami pro větší váhu – dokonce jsem slyšel o autistickém chlapci, který raději spal pod matrací! Jiné děti zase rády nosí těžké předměty, například batohy, aby získaly proprioceptivní zpětnou vazbu, protože díky tomu se často mohou cítit pevněji na zemi a bezpečněji.
Doktorka Grandinová vyvinula „mačkací stroj“, který jí pomohl překonat její vlastní senzorické problémy (Grandin 1992). Stroj působil hlubokým dotykovým tlakem na velkou plochu těla a poskytoval „pocit obklopení a zadržení v objetí hlubokého dotykového stisku“. Doktorka Grandinová zjistila, že stroj má relaxační účinek, který zklidňuje její nervový systém, snižuje úzkost a činí ji „méně agresivní a méně napjatou“.
.