Prokrastinace a nauka o hříchu

Kategorie hříchu v katolické církvi mají dlouhou a zajímavou historii. Je nad rámec tohoto příspěvku a mé vědecké práce tuto historii spravedlivě popsat. Stačí říci, že pojem hříchu se v průběhu staletí měnil ve svém významu.

Jedna z klasických křesťanských diskusí na téma sedmi smrtelných hříchů je v Summě teologické od teologa svatého Tomáše Akvinského ze 13. století. Tyto hříchy byly také oblíbeným tématem mravoučných her a umění evropského středověku.

Zkrátka, z kulturního dědictví křesťanské tradice dobře známe obvyklý seznam sedmi smrtelných hříchů: (1) marnivost neboli pýcha, (2) lakomství, (3) chtíč, (4) závist, (5) obžerství (obvykle včetně opilství), (6) hněv a (7) lenost. Každý z nich byl také spojován s nějakým arcidémonem. V případě lenosti je to Belphegor, vyobrazený v tomto příspěvku (i když i tito přidružení démoni měli dlouhou a proměnlivou historii). Není nad to, dát jménu tvář, že?“

Mezi otázkami, které mě v souvislosti s leností a hříchem konkrétně napadly, byly:

1) Je lenost pouze záležitostí křesťanské tradice a

2) Proč je lenost považována za hřích?“

Odpověď na první otázku je poměrně jednoduchá. Ne. zdá se, že každé z hlavních náboženství má něco podobného jako lenost s podobně negativními konotacemi.

Odpověď na druhou otázku je velmi zajímavá a zahrnuje složité diskuse o různých typech hříchu. Nebudu se nořit do těchto hlubokých vod. Místo toho se pokusím o přiznaně odlehčený přístup ke složité historii, abych poukázal na poměrně jednoduchou věc.

Ať už se jedná o buddhistickou, křesťanskou, hinduistickou, judaistickou nebo muslimskou tradici, lenost je přinejmenším překážkou nebo překážkou v životě. Kromě toho se na lenivého jedince svaluje vina. K této důležité otázce obviňování se ještě vrátím.

Proč hřích?“
Převezmu-li ze starořeckého myšlení, lenost je hřích, protože přispívá k tomu, že jedinec nedosáhne svého skutečného sebevyjádření. Konkrétně je lenost v tomto ohledu hříchem, protože čas má zásadní význam. Jsme časově omezené bytosti. Žijeme. Umíráme. V mezidobí jsme povoláni k tomu, abychom byli svým „pravým já“. To lze považovat za podobnost „Bohu“, ať už to pro vás znamená cokoli. Nemusíme však jít teologicky tak daleko, abychom pochopili, proč je lenost hříchem. I ateista by mohl vidět, jak časové omezení lidského života vede k představě, že „čas je svatý“.

Shrneme-li to, čas je svatý, protože ho máme tak málo. Život je krátký. Čas je vzácný. Plýtvat jím, promarnit ho leností – leností, prokrastinací, vyhýbáním se úkolům, nemotivovaností, liknavým nebo rozvláčným chováním – je hříchem proti životu samotnému. To je obecný společný rys „hříchu“ lenosti.

Hřích. Je to těžké slovo pro 21. století. Dáváme přednost vědeckým vysvětlením, a právě k nim má diváka zavést tento dokument. I když jsem ještě neviděl sestavené rozhovory a záběry, jsem si jistý, že se pustíme do mozku prostřednictvím moderních studií s fMRI. Probereme prefrontální kůru a exekutivní funkce. Stručně řečeno, budeme se snažit pochopit, proč jsme my lidé náchylní k těmto morálním nedostatkům, které označujeme jako hřích.

U prokrastinace vědecká odpověď shodně ukazuje na selhání seberegulace. Nedokážeme se regulovat tak, abychom se zapojili do zamýšlených činností, přestože toto selhání má potenciál být sebezničující. Jednat nyní je v našem nejlepším zájmu, víme to, nic nám nebrání jednat, ale přesto své jednání poněkud iracionálně dobrovolně odkládáme. V mých příspěvcích na blogu jsem se tomu věnoval mnoha různými způsoby, včetně pojmu naší omezené síly vůle.

Není to nový příběh, a to ani s ohledem na „nový“ neurovědecký pohled. William James se tím zabýval ve svých raných psychologických spisech o „zablokované vůli“, když odsuzoval „intrikány a mrtvoly“ světa. Nebylo možné se mýlit v morálním selhání zablokované vůle. Moderní psychologie pokračuje ve zkoumání selhání vůle. Nadále uznáváme, že lenost není tou nejlepší cestou. Vskutku ji nazýváme „selháním“ seberegulace.

Vědecký pohled však dnes není mým pohledem. Je to představa hříchu, nenaplnění našeho potenciálu, promarnění toho, co je v našem životě skutečně „svaté“, našeho života samotného.

Jak dlouholetí čtenáři tohoto blogu Neodkládej vědí, mám existenciální pohled na selhání naší seberegulace, který skutečně hovoří o morálním selhání prokrastinace. Vycházím z předpokladu lidského jednání, nikoliv ze zjednodušujícího determinismu, který by to popíral. Pro ty, kteří se takto filozoficky zabývají, byste mohli můj postoj k lidské svobodě a svobodné vůli nazvat „kompatibilistickým“. Ačkoli souhlasím s tím, že je třeba porozumět tomu, co můžeme nazvat „nervovým podpisem“ prokrastinace, toto vysvětlení neposkytuje žádnou omluvu pro nečinnost. Tato neurální vysvětlení na nižší úrovni nám poskytují pochopení korelátů našeho jednání, nikoliv nutně konečnou příčinu samu o sobě.“

Myslím, že s touto novou vědou o hříchu doufáme, že vysvětlením neurálních příčin našeho chování můžeme zcela obejít část o hříchu. Doufáme, že se nám podaří pochopit mechanismus tak, abychom ho mohli napravit, aniž bychom museli vynaložit nějaké úsilí. Domnívám se, že jsou to marné naděje. Nemůžeme obejít lidské jednání.

Chvála a vina
Hřích nutně začíná předpokladem jednání, svobodné vůle. Můžeme se svobodně rozhodnout a právě na základě této volby můžeme být chváleni nebo obviňováni. To je klíčový společný rys povahy lenosti i napříč systémy víry. Lenost plodí vinu, vlastně konečnou vinu jako hřích.

A jsme zpět u lidské přirozenosti. Pracujeme pro pochvalu a abychom se vyhnuli obviňování. Snažíme se v dětech i v sobě rozvíjet seberegulační schopnosti, abychom se většinou rozhodli správně. Bojujeme se slabou vůlí. Svým způsobem hledáme odpuštění a zkoušíme to znovu.

Co víme o vědě o hříchu? Pokud jde o prokrastinaci, pokračujeme ve zpřesňování našeho chápání autoregulačních procesů, nervových a behaviorálních, které bychom mohli posílit, abychom účinněji byli lidmi, kterými se snažíme být. Dobrým a častým příkladem jsou pozitivní účinky meditace všímavosti na sílu seberegulace. Samozřejmě se musíme rozhodnout tuto dovednost pozornosti rozvíjet, a to nás vrací k našemu aktivnímu působení ve světě. Pokud je naší cestou k seberegulační spáse meditace všímavosti, pak je naše lenivé odkládání této praxe vlastní zvrácenou formou prokrastinace druhého řádu (možná celá nová kategorie lenosti?).

Doufám, že zde vidíte rozdíl mezi některými jazykovými poznámkami a důležitějšími otázkami děje, selhání seberegulace a hříchu. Lenost je hřích v tom smyslu, že cítíme tíhu morální viny za to, že jsme nedodrželi svůj závazek vůči sobě samým jednat tak, jak jsme zamýšleli. Spadá do kategorie hříchu, na rozdíl od nějakého méně důležitého morálního selhání, protože přispívá k tomu, že nežijeme naplno. Au. Myslel jsem, že je to jen problém trávení příliš mnoho času na gauči v sobotu odpoledne nebo příliš mnoho „all-nightterů“, když se mají odevzdávat zprávy.

Prokrastinace a věda o hříchu… Hřích nás zajímá, věda fascinuje, ale musíme si dávat pozor, abychom se informacemi vydávanými za moudrost prostě nebavili k smrti. Stejně jako nám znalost toho, jak střeva tráví potravu, nemusí nutně pomoci omezit naše přejídání, ani poznatky o tom, jak autoregulační procesy v mozku řídí chování, nás nemusí přiblížit k tomu, abychom při honbě za cílem jednali včas. Taková úroveň analýzy není zapotřebí. Místo toho musíme dbát jiného starobylého přísloví, starého jako hřích sám: Poznej sám sebe

.