Foto: Boj jedné ženy s halucinacemi ve spánku:
Před několika měsíci prolezl oknem nějaký muž, postavil se nad mou postel a zíral na mě. Ještě předtím se ze skříně na mé povlečení vysoukal obrovský hadovitý tvor. A jednou jsem narazil na mrtvé tělo natažené na podlaze.
Trpím hypnopompickými halucinacemi, což znamená, že vidím věci, když jsem vzhůru. Sedím v posteli, oči otevřené, a sleduji CGI film, který můj mozek promítá na svět. Příčinou tohoto stavu je porouchaný nervový vypínač. Když sníme, naše tělo paralyzuje svaly, aby nám zabránilo vyskočit z postele a zahrát mentální obrazy, které vidíme. V mém případě se však paralýza vypne a já se probouzím a stále sním.
Podle doktora Raymonda Gottschalka, lékařského ředitele kliniky pro poruchy spánku v Hamiltonu, trpí až 15 procent dospělých Kanaďanů kategorií poruch spánku známou jako parasomnie. „Mozek má sto miliard neuronů,“ říká Gottschalk, „takže není divu, že zkřížené dráty čas od času způsobí poruchu našeho spánku.“
Moje halucinace začaly v roce 2008. Týkaly se mužů, kteří často číhali v rohu a někdy se na mě vrhali. Viděl jsem ale také velké pavouky, obludné brouky a děsivé netopýry. Při každém zjevení jsem s křikem utíkala z ložnice. Můj přítel mě později našel schoulenou do klubíčka na podlaze v kuchyni, celou zpocenou, s chraplavým hlasem a bušícím srdcem. V práci jsem byla vyčerpaná a roztřesená, neustále na pokraji slz, neschopná se soustředit. V noci mě museli přemlouvat, abych šla spát. A čím víc jsem se bála usnout, tím víc jsem měla halucinace. O rok později se to dělo téměř každou noc.
Na jaře 2010 jsem dostal doporučení do spánkové laboratoře, kde jsem lékaři za lékařem vysvětloval své stížnosti. Ale vzhledem k tomu, že noční děsy jsou jednou z nejhůře diagnostikovaných poruch spánku (někdy se zaměňují se syndromem neklidných nohou nebo prostými nočními můrami), trvalo téměř rok, než vůbec dokázali můj stav pojmenovat. A i potom, protože nevěděli, jak ji léčit, mi lékaři – kteří si byli vědomi, že mám také sklon ke středně těžké spánkové apnoe – doporučili, abych zkusil nosit speciální masku, která pomáhá nemocným správně dýchat po celou noc tím, že jim tlačí vzduch do nosu. To vše jen zhoršilo; probouzení v masce jen zhoršilo mou paniku, když jsem měl halucinace.
Dělal jsem vše, co se má dělat – cvičil jsem jógu, vyřadil kofein, vyhýbal se alkoholu. Ale halucinace zůstaly. Při poslední návštěvě spánkové laboratoře mi lékař řekl, že jedinou zbývající možností jsou léky potlačující sny. S obavami z užívání léků jsem sedativa odmítl. Lékař mě poslal na cestu s jedním dalším návrhem:
Šel jsem za svým rodinným lékařem, který mi dal jméno kognitivně-behaviorální kliniky. Nikdy předtím jsem na terapii nebyl a vzhledem k tomu, že mě nepronásledovala žádná temná minulost ani traumatické epizody z dětství, nemyslel jsem si, že bych měl o čem mluvit. Ale spíše než aby hledal zdravotní příčiny mých problémů se spánkem, považoval můj terapeut halucinace za vedlejší produkt bujné fantazie a příliš aktivního reflexu bojuj nebo uteč – něco jako kdybych měl ve spánku záchvaty paniky. Zaměřili jsme se na techniky zvládání během dne, abych se naučil zvládat své noční úzkosti. Na pracovních listech jsem si zmapoval konfrontace a vytipovali jsme problémy s tím, jak se vyrovnávám s frustrací a hněvem – nebo častěji s tím, že se s nimi nevyrovnávám. Naučila jsem se progresivní svalovou relaxaci, při níž napínáte a uvolňujete jednotlivé svaly v těle, což je běžná technika používaná nespavci. Také jsem se dozvěděla o kognitivních zkresleních, což jsou v podstatě způsoby, kterými nás naše mysl automaticky přesvědčuje o něčem, co není pravda (například „šéf mě chce dostat“ nebo „můj přítel mě nemiluje“). Dozvěděla jsem se, že tím, že se mi nedaří aktivně pracovat se svými úzkostmi, zkresluji své každodenní interakce do vysoce stresujících setkání, která pronikají do mého spánku.
Moje halucinace se po několika prvních sezeních výrazně zpomalily; na čtvrtém sezení ustaly úplně. Začal jsem se smiřovat s tím, že na můj stav neexistuje žádný zázračný lék. Místo toho, stejně jako u většiny věcí v životě, musím prostě realizovat všechny malé změny. Vyléčení jsou nesplnitelné sny. Halucinace se nyní vracejí ve vlnách, někdy si vybírají daň za celý můj týden, jindy se objeví jen na jednu nebo dvě noci. Ale stejně bych to nazval šťastným koncem; a stejně mě ti obří pavouci drží na nohou.