„Každá společnost má nějakou skupinu lidí – něco mezi nepatrným množstvím a polovinou dospělých -, kteří ve svém volném čase hodně čtou,“ říká Wendy Griswoldová, socioložka z Northwestern University, která se zabývá čtením. Griswoldová tuto skupinu označuje jako „čtenářskou třídu“ a po sečtení „častých“ a „zapálených“ čtenářů podle NEA a s ohledem na míru vážného čtení v jiných podobně bohatých zemích odhaduje, že do čtenářské třídy v USA patří asi 20 % dospělých. Podle ní se větší část americké populace kvalifikovala jako velcí čtenáři mezi polovinou 19. a polovinou 20. století – v éře čtenářství, kterou umožnil pokrok v technologii tisku a kterou nakonec uhasila televize.
U některých lidí je mnohem větší pravděpodobnost, že se stanou členy čtenářské třídy, než u jiných. „Vzorce jsou velmi, velmi předvídatelné,“ řekl mi Griswold. Za prvé, a to nejintuitivněji, čím vyšší vzdělání někdo má, tím je pravděpodobnější, že se stane čtenářem. Kromě toho podle ní „lidé z měst čtou více než lidé z venkova“, „bohatství je spojeno se čtením“ a „mladé dívky čtou dříve“ než chlapci a „čtou více i v dospělosti“. Záleží také na rase: Z údajů NEA vyplývá, že 60 % dospělých bílých Američanů uvedlo, že v posledním roce četlo knihu mimo práci nebo školu, což je vyšší podíl než u Afroameričanů (47 %), Asiatů (45 %) a Hispánců (32 %). (Některé z těchto korelací mohou jednoduše odrážet silnou vazbu mezi vzděláním a čtením.)
Samozřejmě, že vlastnictví některé z těchto charakteristik nezaručuje, že se někdo stane nebo nestane čtenářem. Zdá se, že svou roli hraje i osobnost. „Zdá se, že introverti jsou o něco náchylnější k četbě ve volném čase,“ řekl mi Daniel Willingham, profesor psychologie na Virginské univerzitě.
Willingham také hovořil o významu, který zkoumalo mnoho výzkumníků, počtu knih v dětském domově. Studie zabývající se „rodinnou vzdělanostní kulturou“ zjistily, že děti, které vyrůstaly obklopeny knihami, mají tendenci dosahovat vyšší úrovně vzdělání a být lepšími čtenáři než ty, které knihami obklopeny nebyly, a to i po kontrole vzdělání rodičů.
Sama přítomnost knih není zázračně transformující. „Otázka zní: vezmu dítě, kterému se ve škole příliš nedaří, a dám mu domů 300 knih – co se stane?“, řekl Willingham. „Téměř jistě je odpověď, že ne moc. Tak jak to tedy je? Buď co lidé s těmi knihami dělají, nebo je to taková teplotní čtečka mnohem širšího komplexu postojů a chování a priorit, které v tom domě najdete?“
Je téměř tautologické poznamenat, že být čtenářem připravuje dítě na studijní úspěch, protože velká část školy je čtení. A tento účelový argument na podporu čtení neříká nic o mnoha radostech, které může přinášet. Ale i když spoustu lidí čtení prostě nebaví (nebo s ním mají problémy, třeba kvůli poruchám učení nebo pozornosti), je to důležitá dovednost. Může být skličující, že lidé mají jen malý vliv, pokud vůbec nějaký, na mnoho prediktorů toho, zda budou oni nebo jejich děti čtenáři, ale naštěstí existuje i řada dalších faktorů, které mohou lidé ovlivnit.
.