Krátká odpověď:
Každý se čas od času omylem kousne do vlastního jazyka, což je naprosto směšné, když se nad tím zamyslíte. Z hlediska uvědomění si vlastního těla a prostoru, který zabírá, je to stejné, jako kdybyste se omylem udeřili do hlavy (což se mi, mám-li být upřímný, také stává).
Irský komik Dara Ó Briain výstižně poukazuje na absurditu kousání do vlastního jazyka takto: „Kousání se do vlastního jazyka je jako nehoda: „Pokud nás skutečně stvořil Bůh, proč si stále občas koušeme vnitřek vlastních úst?“ ptá se řečnicky. „Tak moc jsem chtěl sníst ten talíř těstovin, že jsem si prokousl vlastní obličej.“
Bylo to tak!“
Ale vážně, neměla by naše vysoce vyvinutá lidská těla mít zabudovanou nějakou pojistku, která by nám zabránila nešikovně si sevřít vlastní ústní orgány? No, vlastně mají.
V roce 2014 použili vědci z Dukeovy univerzity „sofistikovanou techniku sledování“ na mozcích myší, aby lépe pochopili, jak lidské mozky koordinují pohyby svalů v našich čelistech a jazycích při žvýkání. I když je to celé poměrně složité, v podstatě zjistili, že skupina premotorických neuronů a motoneuronů spolupracuje při regulaci otevírání čelistí a vyplazování jazyka, zatímco při zavírání čelistí a zatahování jazyka působí pouze motoneurony.
Zjednodušeně řečeno, neurony v našem mozku koordinují pohyby čelistí a jazyka tak, abychom ze sebe neudělali jídlo. Když však dojde k jejich zkratu, což se někdy stává, skončíme nechtěně kousnutím do vlastního jazyka.
Doufáme, že vám to pomůže, až budete příště řvát v agónii skrz ústa plná chlebíčků.
Přijďte se na to podívat.