Fotografie:
„Až budeme mít dítě…“ Řeknu, šťouchnu do reakce a Angela, moje žena, bez okolků dodá: „dzzzzzzzzzzz“. Když ty zvuky spojíme dohromady, dostaneme „děti“. V množném čísle. Jako že nejsme jedináčci.“
Naše rodinné klání je zajímavé, protože Angela i já jsme jedináčci, a dokonce pocházíme z jednoho kmene. Angelina máma je jedináček, stejně jako dva moji bratranci z tátovy strany a jeden z máminy, a dva z těchto bratranců mají také jedináčky. Všichni jsme nadmíru normální lidé, ale to nic nemění na niterné reakci ostatních na náš jednočetný národ. Lidé jsou smečková zvířata; „jedináčci“ ohrožují skupinové myšlení. Nic to nemění ani na tom, že se s manželkou stále neshodneme, přestože máme společnou zkušenost se singletony. Jedno dítě nebo více dětí?
Už jen navrhovat jedno dítě mi připadá divné. Když se v Severní Americe ptají na ideální velikost rodiny, asi polovina dotázaných odpovídá, že dvě děti. Další nejoblíbenější odpovědí jsou tři, pak čtyři. Ti, kteří říkají žádné děti, a ti, kteří stejně jako já říkají jedno, mají v podstatě stejné skóre: mezi 0 a 3 procenty. Rodiče, kteří mají jedno dítě, mají spoustu stejných pochybností o tom, co kdyby, které přicházejí v případě, že by dítě neměli vůbec, ale také si nesou další zátěž v podobě toho, že svému dítěti neodkáží zjevně nezbytného sourozence. Tito rodiče mohou být také nuceni nabídnout cizím lidem zranitelnost, například vysvětlit, že jejich ideální rodina mohla být omezena rozpadem vztahu, problémy s plodností, úmrtím, ztrátou zaměstnání nebo jinými tlaky, aby dotazy – „Budeš mít další?“ – byly zodpovězeny. „Nebojíte se, že budou osamělé?“. „Budou malým princem/princeznou?“ – přestat.
Reklama
Tyto otázky částečně vycházejí z hluboké, nepřesné moudrosti naší smečky, která nám říká, že jen děti jsou sobecké, nepřizpůsobivé, přecitlivělé, rozmazlené, agresivní, sociálně neobratné a oprávněné. Toto myšlení si navzájem posilujeme. Říkáme, že jedináčci nikdy neměli děti na rozdávání a nikdy se nenaučili dělit. To dítě v uličce s potravinami, které se sprosťácky dožaduje čokolády a vybuchuje vzteky? Pravděpodobně jedináček, říkáme si. A to vše našlo své vyjádření ve studii G. Stanleyho Halla z 19. století, který dospěl k závěru, že být jedináčkem je „nemoc sama o sobě“. Když si to přečteme dnes, vypadá to jako studie konfirmačního zkreslení.
Moderní věda naznačuje, že jedináčci jsou nadmíru normální.
Studie, které sahají až do 80. let 20. století, ukazují, že mezi jedináčky a dětmi se sourozenci nejsou žádné ustálené rozdíly, kromě toho, že jedináčci mají silnější vazby s rodiči. Novější výzkumy z Číny, národa s několika generacemi rodin s jedináčkem (a jedněmi z nejsilnějších nálad proti singletonům, které jsem zažil – cestoval jsem tam, abych o situaci psal), naznačují, že singletoni mají rozdíly, například nižší úroveň tolerance, ale také že jsou kreativnější a mají laterálnější myšlení. Jiný výzkum, který se zabýval strukturou mozku, zjistil, že singles vykazují nárůst šedé hmoty související s kreativitou a představivostí, ale méně hmoty, než je průměr, související s emoční regulací.
Studie však nejsou tím, na co se lidé při úvahách o rodině spoléhají. Čerpáme z vlastních rodinných zkušeností, z těch, které jsou vetkány do naší DNA prostřednictvím našich rodičů a prarodičů, a z fantazie. Chlapec a dívka by byli prostě dokonalí, myslí si mnozí.
Čerpáme také ze stigmat, která neobstojí při zkoumání, ale přesto si zachovala svou pravdivost. „Je velmi těžké je změnit,“ říká Susan Newmanová, autorka knihy Případ pro jedináčka a sociální psycholožka. „Vezměte si jakoukoli etnickou skupinu – stereotypy se drží. Možná ani neznáte zdroj toho, kdo vám řekl, že jedináčci jsou rozmazlení a osamělí, ale jakmile slyšíte fakta, že tomu tak není, stále se vracíte k tomu, co jste si mysleli, a vaše přesvědčení je tím silnější, čím více jsou zpochybňována.“
Newmanová ve svém prvním partnerství vychovala čtyři nevlastní děti, ale ve svém druhém vychovávala svého biologického jedináčka, který se narodil v 80. letech. Říká, že i ona musela překonat pochybnosti, přestože napsala zásadní knihu na toto téma. „Jak se počet jedináčků zvyšoval a já jsem po léta dělala všechny ty výzkumy, můj pohled se rozhodně změnil. Na začátku jsem měla trochu obavy, že můj syn potřebuje přímého sourozence. Teď mám z toho o světelné roky lepší pocit. Jedináčci nesplňují mýty a stereotypy. Opravdu záleží na tom, aby rodiče byli šťastní a spokojení s rozhodnutím, které učinili, protože to ovlivní to, jak budou to dítě vychovávat.“
Reklama
Vraťme se k tomu za chvíli.
Za prvé, rodina s jediným dítětem má nespočet výhod. Jedináček často získá domov s menším množstvím rozbrojů a hádek – některé studie naznačují, že malí sourozenci se hádají každých 10 minut – a hlavně onen stále důležitější nástroj umět být nezávislý a sám.
Pro rodiče jsou potenciální výhody obrovské, ale ožehavé téma. Jako muž jen poukážu na zkušenost vlastní mámy. Když se jí v sedmdesátých letech narodil já, vybočila z ostatních stereotypů a stala se vícerozměrnou ženou. Byla živitelkou rodiny a věnovala se učitelské kariéře. Kdyby to nedělala, nebo jinými slovy, kdybych měla bratra nebo sestru, myslím, že můj i její život by byl v mnoha ohledech omezený.“
Takže v čem máme pravdu, že jsme jedináčci?“
Musím přiznat, že s přibývajícím věkem je to těžké. Už od předškolního věku vím, že se jednou budu starat o své rodiče. V závislosti na vztahu, který s rodiči máte, to může být požehnání – žádné hádky se sourozencem kvůli rozhodnutí o péči – nebo se můžete cítit jako přítěž. Dnes jsem se ocitl v jejím středu. Moje máma není po nedávné náhlé smrti mého táty v dobrém fyzickém ani psychickém stavu. Přistihla jsem se, jak si v některých dnech představuji, že bych měla sourozence, který by mi pomohl, ale uvědomuji si, že bratranci a sestřenice, sousedé, rodinní přátelé a Angela se do toho vložili.
Další nevýhodou je, že jedináček se může snadno cítit zahlcený rodinnou intenzitou. Mnoho sourozenců mluví se žárlivostí o tom, že jedináčci dostávají veškerou lásku svých rodičů. Tomu se směju. Když se rodiče hádají, z vlastní zkušenosti vím, že když vyrůstám jako jedináček v nefunkčním domě, je to pro dítě, které se k těmto lidem vztahuje jako k téměř rovnocenným, a dokonce je v mém případě pro každého z nich důvěrníkem a oporou, neuvěřitelně těžké. Rodina s jedináčkem je trojúhelník a vyžaduje, aby každý člověk tvrdě pracoval na tom, aby se nikdo necítil ublížený, vyloučený nebo upřednostňovaný. Když se to nepovede, může to být vyčerpávající.
Reklama
Proč tedy chci, abychom s Angelou takovou rodinu měli? Upřímně řečeno, chci mít dítě, které vyroste jiné, jako ona. Je to žena, za kterou její přátelé přijdou, když potřebují někoho svědomitého. Vždycky je vůdčí osobností, vždycky vyniká. Jako první si všimne, když někdo není šťastný nebo potřebuje pomoc. Myslím, že to jsou jednoznačné vlastnosti jedináčků, a chci, aby je naše dítě mělo. Ale popravdě řečeno, také chci, abychom měli možnosti, protože vydělávat dost na to, abychom mohli dobře žít, mi připadá stále těžší, a abychom také méně vyžadovali od naší planety. Každé dítě znamená, že více přispíváte k takovým věcem, jako je změna klimatu.
Jenom o tom nemluvte na večírcích.
Šťastná jsem z toho, že vím, že ať už se rozhodneme pro cokoli, bude mi to připadat jako nic velkého. Pokud budeme mít jedináčka, budeme se moci soustředit na to dítě, a ne na nějaké idealizované druhé dítě, o které se bojíme, že jsme ho neměli. Pokud budeme mít dvě, taky to bude v pohodě. Budeme se soustředit na to, abychom byli spíše skvělými rodiči než obyčejnými. Je to jediná věc. Onlies by to pochopil.
Tento článek byl původně publikován online v únoru 2019.
Reklama
.