Proč muži nemohou – a neměli by – přestat zírat na ženy

Než se budeme bavit o tom, proč se muži nemohou a neměli by přestat dívat na ženy na ulici, ráda bych vysvětlila něco o dívce v minisukni na kole.

Byl to první z teplých jarních dnů, které tento týden rozpumpovaly Toronto. Jel jsem do práce na kole. Dva bloky od svého domu jsem zahnul doprava a ocitl se deset metrů za mladou ženou.

Slovo „za“ používám váhavě.

Mohlo jí být tak dvacet. Mně je 58 let. Měla dlouhé světlé vlasy a na sobě krátký tmelový kabátek, nahé punčocháče – nemyslel jsem si, že už někdo nosí nahé punčocháče – a bílou minisukni, vykrojenou, ale napnutou, zastrčenou prima pod ní.

Můj první pohled na ni byl jako lehká rána do hrudi. Její tělo mě zaujalo, ale i její rozhodnutí nosit minisukni na kole, spolu s jejím mládím, půvabem, dokonce i pomíjivostí těch šesti bloků, které jsem jí dělal společnost – zahnula doprava a byla pryč. Nezůstali jsme si nic dlužni.

Přišla nevyhnutelná zpětná vlna viny, jak ji znají všichni muži. Mám dceru v jejím věku. Jsem ženatý, ale strávil jsem několik minut pohledem na zadní část těla hezké dívky. Už jsem slyšel obvinění: objektivizátor, úchyl, prase, chlap.

Ale byl tak krásný den. A tak jsem se rozhodl strávit jeho zbytek křižováním města, zkoumáním slavného mužského pohledu, abych zjistil, jak moc bychom se my kluci měli stydět. V dnešní době, kdy kolem nás ženy tak rychle nabíhají, jsme rádi, že cítíme cokoli.

***

Detaily, které upoutaly mou pozornost: živá lýtka, francouzské modré pouzdrové sukně s bílými puntíky, červené boty, tmavá pleť, olivová pleť, bledá pleť, rty (různých tvarů), kudrnaté vlasy (k mému překvapení). Krásná dívka s příliš velkým zadkem vtěsnaným do kalhot na jógu – a záhadně dvakrát tak sexy za tu námahu. Štíhlá blondýna v obrovských slunečních brýlích, která nese slupku od banánu, jako by to byl pamětní list. Z taxíku vyleze draze oblečená a opálená žena, tak živá, že zpanikařím a nemůžu se na ni dívat. Štíhlé dívky, dívky s křivkami; známky zdraví, náznaky tichého stylu. Barevné čelenky. Kolečkářka v bílých krátkých šortkách se mnou nic nedělá: Její vzhled je sexuálním ekvivalentem nákupu ve Wal-Martu.

Ale každá žena vás nutí přemýšlet, rozebírat její přitažlivost. Prsatá brunetka kolem dvacítky má na sobě sytě smaragdově zelenou volánovou halenku, ale je bez rukávů a zjevně není dost teplá na nošení venku. Je to špatná plánovačka? Byla by nedbalá kamarádka?“

Ptám se ženy sedící ve venkovní kavárně, jestli jí vadí, že si ji muži prohlížejí. Jmenuje se Ali – šestadvacetiletá studentka s italským přítelem, který si každého prohlíží. Dříve jí to vadilo, ale teď už ne. „Jen se dívám, nemyslím si, že je to urážlivé. Ale myslím si, že je to urážlivé, když to někdo komentuje.“

Každá žena, se kterou mluvím, říká bez výjimky to samé. Tak proč má sledování dívek tak hroznou pověst? Možná proto, že je to akt vzpoury.

***

X se se mnou schází na oběd v Ki, sushi restauraci v centru města, kterou navštěvují makléři a právníci. Velký právník, který je už tři desetiletí ženatý se stejnou ženou a je otcem tří dětí – pravý opak hráče. Ale i on tráví hodiny pohledem na ženy. Tvrdí, že denně zahlédne nejméně dvě krasavice. Probíráme dívku na kole.

„Nechápu tu stížnost, že se nemůžeš dívat na atraktivní ženu, která je stejně stará jako tvoje dvacetiletá dcera,“ říká X.

Mám problém se soustředit: Kiho servírky mi zastavují mozek. Vypadá to, že výstřihy jsou cena za jídlo. Jedna z nich mě přistihne, jak se na ni dívám, a pak mě přistihne, jak se ovacemi odvracím a moje zásoba naděje mizí stejně, jako se vybíjí autobaterie. Ale trocha studu je dobrá: člověk nemůže brát své žvanění jako samozřejmost.“

„To proto, že bys mohl být její otec,“ podaří se mi nakonec říct.“

„Jo,“ odpoví X. „Je to tak,“ řeknu. „Ale ty nejsi.“

Odmlčí se. „Četl jsem, že šestadvacet je vrchol sexuální přitažlivosti ženy. Mám dceru, které je 26 let – takže mi někdo v tomhle věku nemůže připadat atraktivní? To mi přijde jako děsivý argument. Ženy možná neberou na vědomí, že se muž může na někoho v tomto věku dívat bez chtíče, ale já jako otec někoho v tomto věku ano.“

X věří, že muži se dívají na atraktivní ženy, protože atraktivita znamená, že ženy jsou zdravé, což je evoluční výhoda.

„To mi pořád připadá nefér vůči těm méně atraktivním,“ podotýkám.

„A ženy to kouše mnohem víc než muže. Jsem si vědom, že je to nespravedlivé. Ale nemůžu s tím nic dělat.“

„Mohli bychom přestat hledat.“

„Pomohlo by to něčemu?“

„To není odpověď. Mohli byste se přestat dívat?“

„To byste museli pěkně zhasnout světla.“

Trik je v tom, dívat se a nechat si to, co vidíte, pro sebe.

***

Po celém centru Toronta se sluní lidé, polednice z masa a slunečních brýlí. Devadesát procent z nich jsou ženy. Není to tak, že by se schovávaly.

Na nádvoří Victoria College na Torontské univerzitě, kde se opalují všichni, potkávám K, podnikatelku, kterou znám. Studuje tu večerní kurz. Právě jí bylo padesát a je stále přitažlivá. Ale přiznává, že pohledy mužů jsou vzácnější. „Už léta se mi nestalo, že by se na mě někdo podíval,“ dodává zamyšleně. Při návštěvě Itálie před dvaceti lety s kamarádkami „jsme zuřily, že tě Italové štípou do zadku. Když jsme se vrátily, když nám bylo kolem čtyřicítky, zuřily jsme, že nás nikdo neštípe do zadku.“ Jsem z toho stejně smutná jako ona.“

Upozorňuje, že je rozdíl mezi pohledem a pohledem, a nesouhlasí s pravidlem X, že oční kontakt s kolemjdoucí ženou nesmí trvat déle než jednu vteřinu.

„No, řekla bych, že dvě nebo tři vteřiny. Dlouhý pohled, zvlášť když je to od Adonise – to je, oooh. A už je nikdy neuvidíš. Letmé setkání. Nebo setkání v autobuse, pohledy a postranní pohledy, dokud jeden z vás nevystoupí z autobusu? To je nejlepší.“

Když dnes ráno poprvé vyšla z knihovny do čtveřice polonahých žen, „říkala jsem si, panebože, pamatuješ si, jaké to bylo, když jsi mohla odhalit nohy? Vždyť to ani nebylo sexuální. Ale bylo to osvobozující.“

To je další věc, která dívku na kole tak přitahovala: byla svobodná. Bylo by hezké, kdybychom takoví byli všichni. Y, pětatřicetiletý ženatý kamarád, který stále těká pohledem po kolemjdoucích ženách tak, jako ostatní lidé přepínají kanály, obviňuje naši národní vážnost. „Problém nás mužů je, že jsme ve špatné kultuře a jsme muži ve špatné době. Nejsme kultura, která dává mužům sílu s nenucenou smyslností.“

Drží svůj BlackBerry. „Nechápu, co je na tom špatného. Ve světě, kde mě díky téhle věci dělí jen dvě kliknutí od dvojité penetrace a dalších forem pornografických nechutností, je pouhý pohled na dívku, která je přirozeně hezká – myslím, že bychom to měli oslavovat.“

***

Je skoro čas večeře, když se naposledy zastavím v L’Espresso, italské kavárně nedaleko mého domu. I tady, na tiché terase na konci dne, vidím pět žen, na které se chci podívat. Je to skoro, ale ne úplně, vyčerpávající.

Vtom si všimnu W a Z u rohového stolu na terase – nejlepšího výhledu v podniku. Oběma mužům je kolem šedesátky, oba jsou ženatí. Překvapivě rádi diskutují o mužském pohledu.

„Ano, stále se dívám na dívky, neustále a nevyhnutelně,“ říká W, vyšší z nich. Stále má plnou hřívu dozadu rozhozených vlasů. „A je to jedno z mých největších životních potěšení.“

„Souhlasím,“ řekne Zet. Z je nižší, méně prchavý. „Ale já se dívám a zírám na všechny ženy na ulici, ať už jsou to krásky, nebo ne. Všechny jsou zajímavé. A různí muži se dívají na různé ženy.“

„A co se ti honí hlavou, když se na ně díváš?“

„Ano,“ řeknu. Zeptám se. „Přemýšlíš, jestli bych se s ní vyspal a co to o mně vypovídá?“

„Ano, to je otázka,“ říká Z, „ale pro mě je otázka, když se na ně dívám, trochu skromnější: Vyspaly by se se mnou?“

„Krásné ženy jsou jako květiny,“ vmísí se do hovoru W. „Nevím, jestli jsou krásné,“ říká. „Obracejí se ke slunci. Ale když se jim nedostává určité pozornosti, uvadnou.“ „To je pravda,“ řekne. Přirovnání působí jako z 18. století, stejně jako celý rozhovor:

„Znovu souhlasím,“ řekne Z. „Vždyť jde o způsoby, které jsou v době rovnosti vždycky nejsložitější. „Nejpřitažlivější ženy očekávají pozorný pohled, který neznamená nic jiného než to, že jim někdo řekne: ‚Jste dost atraktivní na to, abyste se na ně díval. A nejvděčnější je, když ten pohled někdo opětuje.“

„Co znamená opětující pohled?“

„Znamená to, jak se říká v loterii státu New York: Nikdy nevíš.“

Chystám se odejít, když mi Z prohodí poslední myšlenku. „Některé ženy předpokládají, že mužský pohled je hříšný, zraňující a zlý, že muži se na ženy nikdy nemohou dívat jinak. Ale o tom ten pohled není. Protože kultivovaný muž by neváhal pohlédnout, a pak by ho možná naplnila lítost a ztráta, a tím by získal sebepoznání.“

Dlouhé pohledy nás rozesmutní, ale alespoň dokazují, že jsme stále naživu. Proto mají muži tak rádi jaro, na tu krátkou dobu, co trvá.

Ian Brown je autor fejetonů pro deník Globe and Mail.