Poznámka redakce: Nedávné protesty kvůli rasismu oživily dlouholetou diskusi o tom, zda šachy svým pravidlem, že první tah má vždy hráč s bílými figurkami, podporují privilegia bílých. V této otázce&A Daaim Shabazz, profesor mezinárodního obchodu a šachový novinář, nabízí pohled na to, zda je oprávněná myšlenka, že toto pravidlo má podporovat privilegia bílých.
Kdo rozhodl, že bílý má jít vždy první?
Johann Löwenthal, britský mistr, předložil jeden z prvních zaznamenaných návrhů, aby bílý měl povinně první tah. Na Prvním americkém šachovém kongresu, který se konal v New Yorku v roce 1857, poslal Löwenthal dva dopisy tajemníkovi Newyorského šachového klubu Fredericku Perrinovi.
Na straně 84 sborníku kongresu se na jeden z dopisů odvolává citací „the advisableness of always giving the first move, in published games, to the player of the white figures…“ (Doporučení dávat ve zveřejněných partiích vždy první tah hráči bílých figur…). Toto pravidlo nebylo okamžitě přijato a organizátoři turnajů si zachovali flexibilitu v otázce prvního tahu. Na pátém americkém šachovém kongresu v roce 1880 se na straně 164 Kodexu šachových zákonů psalo: „Právo prvního tahu musí být určeno losem. Vždy musí hrát hráč s bílými figurami.“
Wilheim Steinitz, první mistr světa, tuto myšlenku zopakoval ve své knize „Moderní šachový instruktor“ z roku 1889, kde na straně XII: „Hráči si losují tah a volbu barvy. Ve všech mezinárodních a veřejných šachových zápasech a turnajích je však pravidlem, že první tah má bílý hráč.“
Rozvíjel se tedy konsenzus, že bílý má táhnout jako první.
Mělo toto rozhodnutí kořeny v rasismu?“
Nejsem si vědom žádného přímého důkazu. Šachisté však byli nejen součástí inteligence, ale také muži své doby. Na straně X ve sborníku z šestého amerického šachového kongresu v roce 1889 Steinitz poeticky vychvaloval přednosti šachu jako jedné z „intelektuálních zábav civilizovaných národů“. To je doba, kdy Evropané obecně nepovažovali Afriku za místo civilizace. Například o pět let dříve na berlínské konferenci v roce 1884 začali Evropané uskutečňovat svůj koloniální plán a „usilovali o to, aby domorodce poučili a přinesli jim požehnání civilizace“.
V 19. století navíc nastalo strašné období satirizování a dehumanizace černochů prostřednictvím potemnělých minstrelských karikatur. Existoval názor, že běloch je spojován s tím, co je pozitivní, a černoch s tím, co je negativní. Nejnovější společenskovědní výzkumy ukazují, že toto vnímání stále přetrvává.
Dává pravidlo bílému výhodu?
Můj názor je, že šachisté, včetně velmistrů, přeceňují výhodu bílého v prvním tahu.
Ruský velmistr Jevgenij Svěšnikov již v roce 1994 prohlásil, že hráč by měl bílým vyhrát a spokojit se s remízou černého.
Již v roce 1939 tvrdil americký mistr Weaver Adams, že bílý vyhrává již po prvním tahu, alespoň pokud tímto prvním tahem byl pěšec na pole e4 – tedy na pole tři pole před bílým králem. Nakonec však prohrál zápas s I. A. Horowitzem, který chtěl dokázat, že v každé partii bere černého.
Od roku 1475 n. l. je celkové procento výher bílého přibližně 55 % v téměř 1 milionu partií. To zahrnuje procento celkových výher plus polovinu procenta remízových partií. Je tento výsledek způsoben samotným prvním tahem? Zdálo se, že Steinitz naznačuje opak, když na straně XXXII své klasické knihy „Moderní šachový instruktor“ prohlásil: „Při nejlepší hře na obou stranách by remíza měla být legitimním výsledkem.“
Jak by se situace změnila, kdyby černý táhl jako první?
V roce 2019 Magnus Carlsen a Anish Giri – kteří byli v červenci prvním, respektive desátým hráčem světa – propagovali kampaň #MoveforEquality jako způsob uznání sociální nerovnosti. V jejich partii černí táhli jako první a hláška zněla: „Dnes jsme porušili pravidlo v šachu, abychom zítra změnili myšlení“. Bylo to vydáváno za protirasistické prohlášení, ale někteří to brali jako návrh na změnu pravidel šachu tak, aby první tah měl černý.
Pokud by černý táhl první, museli by si na to hráči, kteří jsou zvyklí, že první táhne bílý, zvyknout. Týkalo by se to zejména zahajovacích tahů, protože bílé a černé šachové armády mají poněkud odlišné postavení. Například dáma je u bílého na levé straně. Jako černá je dáma na pravé straně.
Podle současného stavu táhne vždy první světlejší barva. Někteří to považují za obdobu rasových privilegií ve společnosti. Zesnulá Frances Cress-Welsingová, psychiatrička, ve své „Cressově teorii barevné konfrontace“ použila šachovou analogii a poznamenala, že psychologie bílé barvy, která má první tah, je jako přirozený agresor proti černým silám.
Společensky vzato by ideálním řešením bylo dát oběma barvám 50% šanci na první tah. Tak tomu bylo v šatrandži, předchůdci moderních šachů. Místo toho, aby se vybíralo, který hráč dostane výhodnou barvu, by něco jako hod mincí určilo, která barva dostane tah jako první. To by samozřejmě znamenalo „rovné příležitosti“, ale vedlo by to k úplně jinému přístupu k šachové hře.
Jaké jsou psychologické účinky toho, že bílý jde první?
Ve hře je několik psychologických faktorů. Šachový začátečník se velmi rychle naučí síle „bílého jako prvního“. Uvidí, že soupeř dá přednost bílým figurám, pokud má na výběr. Pocit moci pociťují i tehdy, když hrají se silnějším soupeřem. Z tohoto důvodu mohou být hráči, kteří hrají bílými, více motivováni k výhře. Naopak jsme podmíněně přesvědčeni, že černý by se měl spokojit s remízou.
Toto odsouvání černého do podřadného postavení bylo posíleno mnoha způsoby. První šachové knihy se zaměřovaly na to, jak využít převahu bílého nad černým. Byla to snaha ukázat sílu výhody prvního tahu.
Při pohledu do šachových knih jsou diagramy obvykle umístěny tak, aby byly z pohledu bílé armády. To platí dokonce i pro knihy zaměřené na strategické systémy pro černého. Nicméně zásadní série „Black is OK“ maďarského velmistra Andráse Adorjána obsahuje diagramy z perspektivy černého a poskytuje teoretický rámec, proč má černý adekvátní zdroje.
V mnoha šachových úlohách bylo běžné, že každý problém byl prezentován jako bílý, který má vyhrávající sekvenci. Ve skutečnosti byl autorem takové knihy šachových hádanek Theophilus Thompson (1855-1881), první významný hráč černými.
Do značné míry se knihy tímto způsobem vydávají dodnes. Věřím, že strategické literatury pro odpověď černého bude i nadále přibývat a hra se bude blížit výsledku 50:50 ve formátu „bílý první“. Existuje velké množství systémů, kde se černý snaží být agresorem.
Šachy jsou spíše rozhovorem, kde obě strany svádějí souboj myšlenek. Někdo musí rozhovor zahájit, ale v průběhu hry se rozvíjí jedinečný příběh. Podle mého názoru nejde o to, kdo začne první, ale jaká je nakonec podstata příběhu.
Tento článek byl přetištěn z neziskového zpravodajského webu The Conversation, který se věnuje sdílení myšlenek akademických odborníků.
-
Šachový program pomohl tomuto osmiletému chlapci získat 240 000 dolarů a dostat jeho rodinu z útulku pro bezdomovce – tady je, co hledat u šachového programu pro vaše dítě
-
5 způsobů, jak z vás šachy mohou udělat lepšího studenta práv a právníka
Daaim Shabazz nepracuje pro, nekonzultuje, nevlastní podíly v žádné společnosti ani organizaci, která by měla z tohoto článku prospěch, ani od ní neobdržel finanční prostředky a nezveřejnil žádné relevantní vazby nad rámec svého akademického jmenování.