Na Popeleční středu mluvila moje žena s jednou svou spolupracovnicí, která byla zmatená z popelavých křížů, které ten den viděla na hlavách lidí. Využila příležitosti a vyprávěla své kamarádce o postní době a o tom, že představuje Ježíšových 40 dní strávených na poušti. Její přítelkyně odpověděla: „No… proč musel Ježíš jít na poušť?“
Hluboká a hluboká otázka, zvláště od někoho, kdo není katolík. Postní doba přichází a odchází každý rok, ale jak často vlastně přemýšlíme o tom, proč Ježíš vůbec odešel na poušť?“
Není náhoda, že postní doba trvá 40 dní; jak uvádí katechismus: „Slavnostním čtyřicetidenním postním obdobím se církev každoročně sjednocuje s Ježíšovým tajemstvím na poušti“ (KKC 540). Postní doba nás má vtáhnout do Kristova pokušení na poušti; nejen duchovně skrze modlitbu a almužnu, ale také fyzicky skrze období půstu a odříkání si světských požitků.
O Kristově pokušení se vypráví ve čtvrté kapitole Matoušova evangelia. Každý křesťan tento příběh pravděpodobně zná; Ježíš je po svém křtu veden Duchem svatým na poušť, kde je 40 dní pokoušen satanem. Opět platí, že v Ježíšově životě neexistují náhody, a určitě není náhoda, že se Ježíš vydal na poušť hned poté, co mu Duch svatý zjevil, kdo Ježíš je: „Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil z vody a hle, otevřela se nebesa , a spatřil, jak na něj sestupuje Boží duch jako holubice.“ (Mt 3,16-17)
Pokušení je opakujícím se tématem křesťanského života; ve skutečnosti to bylo právě selhání Adama a Evy, kteří neodolali pokušení, co způsobilo, že do dokonalého světa stvořeného Bohem vstoupil hřích. Tři pokušení, která Kristus zakusil na poušti, jsou ozvěnou pokušení, jimž Adam a Eva podlehli v rajské zahradě: jedení zakázaného pokrmu, falešné uctívání a zkoušení Boha. Hlavní rozdíl je ovšem v tom, že Ježíš při každém pokušení satana pokáral a při jejich překonávání se zcela a beze zbytku spoléhal na Boha Otce. Byl unavený, hladový a vyčerpaný, stejně jako by byl každý z nás z putování pouští, ale i ve svém lidství Kristus zvítězil.
Když Ježíšův čas na poušti skončil, příběh se uzavírá: „Potom ho ďábel opustil a hle, přišli andělé a sloužili mu“ (Mt 4,11). To nás přivádí zpět k otázce: Proč Ježíš odešel na poušť? Odpověď je dvojí: Tím, že Kristus odolal ďáblovým zkouškám, splnil to, co Adam nedokázal ani ve svém padlém stavu člověka, a stal se tak, jak říká svatý Augustin, „prostředníkem v překonávání pokušení nejen tím, že nám pomáhá, ale také tím, že nám dává příklad“. Jinými slovy, Ježíš se stává novým Adamem a vykupuje selhání člověka v poslušnosti Božím příkazům. Za druhé, a to je ještě důležitější, Kristus odešel na poušť, aby dokázal, že je tím, za koho se vydává, totiž že je skutečně Mesiášem, Božím Synem, tím, který přišel, aby sňal hříchy světa, který přišel plnit vůli svého Otce. Jak říká Origenes, Kristus ukázal ďáblovi, jak „pomocí různých neřestí byl pánem světa“.
Když končí postní doba a blíží se velikonoční triduum, slouží rozjímání o Kristově době a pokušení na poušti jako vůdčí maják naděje. I on byl pokoušen, stejně jako my všichni; přesto dokázal, že díky vytrvalé modlitbě a naprostému spoléhání na Boha Otce pokušení ztrácí svou moc.
Malba: Briton Rivière, Pokušení na poušti, 1898