Když letos na jaře několik amerických států zavedlo jedny z nejpřísnějších potratových zákonů od rozsudku Roe v. Wade, vlny kanadských mileniálů se obrátily na internet. Vyjádřili nejen své rozhořčení, ale také poznamenali, že oceňují legální a dostupné potratové služby v Kanadě. Z těchto hashtagů a veřejných protestů však vyplynulo, že mnoho mileniálů jen velmi málo rozumí mozaice, kterou je potratová politika v Kanadě. Pro mnoho lidí narozených po roce 1988 byla debata o potratech vždy rámována jako „americký problém“ a předpokládají, že Kanada tuto otázku vyřešila již před desítkami let. Ve skutečnosti se mnoho kanadských žen potýká se stejnými druhy překážek v přístupu k potratovým službám jako jejich americké protějšky.
Od roku 1988 nemá Kanada žádný národní potratový zákon, který by tuto lékařskou službu reguloval na federální úrovni. Potraty spadají pod federální trestní jurisdikci i pod provinční zákony o zdravotní péči, což je politicky i ústavně citlivé. Poslední federální potratový zákon byl zaveden v roce 1969 za bývalého ministra spravedlnosti Pierra Trudeaua; zřídil terapeutické potratové výbory (TAC), které schvalovaly jednotlivé zákroky v nemocnicích. V roce 1988 byl zrušen Nejvyšším soudem v trestním řízení vedeném proti Dr. Henrymu Morgentalerovi, který zřídil samostatně stojící kliniky a po několik desetiletí se zasazoval o větší dostupnost potratů.
Vláda bývalého premiéra Briana Mulroneyho předložila návrh zákona C-43, který by potraty znovu kriminalizoval, ale v roce 1991 v Senátu neprošel po nerozhodném hlasování. Od té doby žádná federální vláda nový zákon nenavrhla. Potraty tak zůstaly v politické šedé zóně. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný trestněprávní zákaz, je řešení potratů ponecháno na jednotlivých provinčních vládách. Protože jak federální, tak provinční představitelé se zdráhají znovu otevřít politicky silnou debatu o potratech, výsledkem jsou velmi nejednotné zdravotní služby pro kanadské ženy. Stejně jako ve Spojených státech vedly obavy z jurisdikčních a ústavních problémů k tomu, že se generace kanadských politiků vyhýbaly řešení nejednotnosti služeb a značných nákladů, kterým ženy čelí, když se pokoušejí získat přístup k lékařskému zákroku, který jim byl slíben před desítkami let.
Zkušenosti žen na Ostrově prince Edwarda a v Ontariu ilustrují dva z rozdílných přístupů k reprodukční zdravotní péči v Kanadě.
Ostrov prince Edwarda byl dlouho bojištěm za práva na potrat. Již dlouho před rozhodnutím Nejvyššího soudu z roku 1988 byl ostrov PEI známý restriktivními potratovými zákony a dnes se zde nachází jedno z nejsilnějších pro-life hnutí v Kanadě. Podle předchozího zákona z roku 1969 měl PEI jeden TAC; ten byl v roce 1986 zrušen, protože v předchozích čtyřech letech neschválil žádný zákrok. V letech 1986-2016 museli obyvatelé PEI cestovat mimo provincii, aby se dostali k potratu v jedné ze dvou předem schválených námořních nemocnic – a to na vlastní náklady až do roku 1996. Teprve když místní skupina na obranu práv podala žalobu, vláda PEI v roce 2016 souhlasila se zřízením kliniky provozované provincií. Protože však tato jediná klinika má kapacitu hluboko pod roční poptávkou, mnoho žen a dívek stále platí z vlastní kapsy náklady na cestu za potratem do sousedních provincií.
Silně zastávané pro-life postoje jsou v kanadské atlantické oblasti běžné, stejně jako v amerických státech, kde má vliv náboženský fundamentalismus. Jedna pacientka z Nového Skotska nedávno popsala omezené možnosti, kterým atlantské ženy při zajišťování zákroku stále čelí. Vzhledem k tomu, že v regionu nepůsobí dostatek zařízení, je reprodukční autonomie mnoha kanadských žen stále silně zpolitizovaná a značně omezená.
Pro srovnání, Ontario je vnímáno jako progresivnější provincie. Přestože Ontario bylo jedním z lídrů v zakládání TAC podle zákona z roku 1969, 46 % ontarijských nemocnic nemělo žádný výbor a 12 ze zúčastněných nemocnic neschválilo v letech 1969-1988 ani jeden zákrok. Dokonce i poté, co v roce 1992 vládou pověřená pracovní skupina oznámila, že přístup k potratovým službám je nedostatečný, vyvinulo Ontario jen malé úsilí, aby zlepšilo jejich cenovou dostupnost a dostupnost pro všechny své obyvatele.
Vláda Boba Raeho v Ontariu se v roce 1990 snažila zlepšit přístup tím, že pět potratových klinik, které v té době působily, podřídila zákonu o nezávislých zdravotnických zařízeních, čímž se potraty zde prováděné staly plně hrazenými. Žádná pozdější vláda se však od té doby nesnažila tento zákon změnit, takže zákroky na klinikách zřízených v nedávné době dosud nebyly plně hrazeny. Všech 13 dnes fungujících klinik se navíc nachází v metropolitních centrech nebo v jejich blízkosti, takže jejich služby jsou pro obyvatele severu do značné míry nedostupné. Pokud navíc dojde k jakémukoli snížení financování ze strany provincie, hrozí těmto zařízením případné začlenění do mnohem větších katolických nemocnic. Například nemocnice Wellesley Hospital v Torontu byla v roce 1998 nucena pozastavit veškeré potratové služby poté, co se sloučila s katolickou nemocnicí St Michael’s Hospital; sloučení fakticky zlikvidovalo možnost 1 000 bezpečných zákroků ročně.
Na rozdíl od žen v PEI se ontarijské ženy jen zřídka setkávají s debatou o potratech na politické scéně, ale místo toho čelí problémům geografické a finanční nedostupnosti. V celé Kanadě se ani po zavedení Mifegymisu (lékařské potratové pilulky, kterou lze užívat mimo klinické prostředí) systému zdravotní péče v drtivé většině nepodařilo dosáhnout požadovaných výsledků v oblasti soukromí a dostupnosti. Stejně jako v případě chirurgických potratů se Mifegymiso stále získává především na městských klinikách; ve venkovských oblastech může jen málo pacientek najít lékaře, kteří jsou ochotni ji předepsat. I když je tato lékařská alternativa k dispozici a pomáhá zmírnit problémy s dostupností ve větších provinciích, jako je Ontario, stigma obklopující potraty v lékařské komunitě stále způsobuje významné překážky v poskytování služeb reprodukčního zdraví ženám.
Ostrov prince Edwarda a Ontario ilustrují jedinečnou situaci, v níž se kanadská potratová politika nachází již několik desetiletí. Zatímco ženy v jedné provincii musely bojovat o to, aby se dostaly pouze k jednomu poskytovateli potratů, obyvatelé druhé provincie mají teoreticky k dispozici mnoho klinik, ale geografie a náboženské zvyklosti vytvářejí problémy s dostupností. V celé Kanadě přetrvávají překážky toho či onoho druhu. Vzhledem k velmi malému počtu případů, kdy federální vláda prosazovala kanadský zákon o zdraví v oblasti potratů, byly kanadské ženy ponechány, aby se ve své reprodukční budoucnosti orientovaly samy.
Kanadským a americkým ženám daly naše nejvyšší soudy podobné naděje na legitimní práva nad našimi reprodukčními volbami. O desítky let později jsou americkým ženám tato práva stále odebírána, zatímco kanadské ženy musí uznat, že reprodukční práva nám vlastně nikdy nebyla dána. S jasnějším pochopením toho, kde se nacházíme a jak jsme se sem dostaly, musí kanadské ženy zajistit, aby se potraty vrátily na veřejnou agendu. Všichni kanadští voliči se musí kandidátů v letošních podzimních volbách zeptat, jak zajistí nejen posílení reprodukčních práv, ale i jejich dodržování v každém regionu a provincii.
Fotografie: 19. ledna 2019 San Francisco / Kalifornie / USA – Účastnice akce Women’s March drží při pochodu na Market street v centru San Francisca nápis „My body, my choice, my power“. / Sundry Photography
Máte co říct k článku, který jste si právě přečetli? Zapojte se do diskuse v rubrice Možnosti politiky a pošlete svůj vlastní příspěvek. Zde je odkaz, jak to udělat. | Souhaitez-vous réagir à cet article ? Joignez-vous aux débats d’Options politiques et soumettez-nous votre texte en suivant ces directives.
Poutavý a přístupný každému Kanaďanovi, který se zajímá o myšlení v pozadí veřejné politiky