Dne 25. března 1965 vedl Martin Luther King tisíce nenásilných demonstrantů ke schodům hlavního města Montgomery v Alabamě po pětidenním, 54 mil dlouhém pochodu ze Selmy v Alabamě, kde místní Afroameričané, Studentský nenásilný koordinační výbor (SNCC) a Southern Christian Leadership Conference (SCLC) vedli kampaň za volební práva. King shromážděnému davu řekl: „(King, Projev na závěr pochodu ze Selmy do Montgomery, 121): „Nikdy v amerických dějinách nebylo úctyhodnějšího a inspirativnějšího okamžiku než pouť duchovních a laiků všech ras a vyznání, kteří se hrnuli do Selmy, aby čelili nebezpečí po boku jejích bojujících černochů.
Dne 2. ledna 1965 se King a SCLC připojili k SNCC, Dallaské okresní voličské lize a dalším místním afroamerickým aktivistům v kampani za volební práva v Selmě, kde navzdory opakovaným pokusům místních černochů o registraci byla v seznamech voličů pouze dvě procenta. SCLC se rozhodla zaměřit své úsilí na Selmu, protože předpokládala, že proslulá brutalita místních pořádkových sil pod vedením šerifa Jima Clarka přitáhne pozornost celé země a vyvine tlak na prezidenta Lyndona B. Johnsona a Kongres, aby přijali nové celostátní zákony o volebních právech.
Kampaň v Selmě a nedalekém Marionu v Alabamě probíhala první měsíc s hromadným zatýkáním, ale bez větších násilností. To se však změnilo v únoru, kdy policejní útoky proti nenásilným demonstrantům zesílily. V noci na 18. února se k místní policii připojili alabamští státní policisté, kteří rozehnali večerní pochod v Marionu. Při následné šarvátce postřelil státní policista Jimmieho Lee Jacksona, 26letého církevního diakona z Marionu, který se snažil ochránit svou matku před policistovým obuškem. Jackson zemřel o osm dní později v nemocnici v Selmě.
V reakci na Jacksonovu smrt se aktivisté v Selmě a Marionu vydali 7. března na pochod ze Selmy do hlavního města státu Montgomery. Zatímco King byl v Atlantě, pochod vedl jeho kolega z SCLC Hosea Williams a vůdce SNCC John Lewis. Účastníci pochodu prošli Selmou přes most Edmunda Pettuse, kde čelili blokádě státních vojáků a místních strážců zákona pod velením Clarka a majora Johna Clouda, kteří nařídili účastníkům pochodu, aby se rozešli. Když tak neučinili, Cloud nařídil svým mužům, aby postupovali vpřed. Za povzbuzování bílých diváků zaútočili vojáci na dav obušky a slzným plynem. Jízdní policie pronásledovala ustupující účastníky pochodu a pokračovala v jejich bití.
Televizní zpravodajství o „krvavé neděli“, jak se události začalo říkat, vyvolalo celonárodní pobouření. Lewis, který byl těžce potlučen do hlavy, řekl: „Nechápu, jak může prezident Johnson poslat vojáky do Vietnamu – nechápu, jak může poslat vojáky do Konga – nechápu, jak může poslat vojáky do Afriky a nemůže poslat vojáky do Selmy“ (Reed, „Alabamská policie použila plyn“).
Téhož večera začal King bleskově posílat telegramy a veřejná prohlášení „vyzývající náboženské vůdce z celého národa, aby se k nám v úterý připojili v našem pokojném, nenásilném pochodu za svobodu“ (King, 7. března 1965). Zatímco King a aktivisté ze Selmy plánovali, že o dva dny později pochod zopakují, soudce federálního okresního soudu Frank M. Johnson oznámil právníkovi hnutí Fredovi Grayovi, že hodlá vydat soudní příkaz zakazující pochod nejméně do 11. března, a prezident Johnson tlačil na Kinga, aby pochod odvolal, dokud federální soudní příkaz neposkytne účastníkům pochodu ochranu.
Poté, co King zvažoval, zda neuposlechnout očekávaný soudní příkaz, a poté, co se dlouho do noci a brzy ráno radil s dalšími vůdci za občanská práva a Johnem Doarem, zástupcem vedoucího odboru občanských práv ministerstva spravedlnosti, se 9. března odpoledne vydal k mostu Edmunda Pettuse. Vedl více než dva tisíce účastníků pochodu, včetně stovek duchovních, kteří na Kingovu výzvu reagovali v krátkém čase, k místu nedělního útoku, pak se zastavil a požádal je, aby poklekli a pomodlili se. Po modlitbách povstali a obrátili pochod zpět do Selmy, čímž se vyhnuli další konfrontaci se státními vojáky a obešli otázku, zda uposlechnout soudního příkazu soudce Johnsona. Mnozí účastníci pochodu kritizovali Kingovo nečekané rozhodnutí nepokračovat do Montgomery, ale zdrženlivost získala podporu prezidenta Johnsona, který vydal veřejné prohlášení: „Američané na celém světě se připojují k odsouzení brutality, s níž bylo zacházeno s řadou černošských občanů Alabamy, když se snažili zdramatizovat svůj hluboký a upřímný zájem o získání vzácného volebního práva“ (Johnson, „Prohlášení prezidenta“). Johnson slíbil, že do několika dnů předloží Kongresu návrh zákona o volebním právu.
Téhož večera několik místních bělochů napadlo Jamese Reeba, bílého unitářského pastora, který se k protestu přijel připojit z Massachusetts. Jeho smrt o dva dny později přispěla k rostoucímu celonárodnímu znepokojení nad situací v Alabamě. Johnson osobně telefonicky kondoloval Reebově vdově a sešel se s alabamským guvernérem Georgem Wallacem a naléhal na něj, aby chránil účastníky pochodu a podpořil všeobecné volební právo.
15. března Johnson vystoupil v Kongresu a v televizním projevu se ztotožnil s demonstranty v Selmě: „Jejich věc musí být i naší věcí. Protože to nejsou jen černoši, ale ve skutečnosti jsme to my všichni, kdo musí překonat ochromující dědictví bigotnosti a nespravedlnosti. A my zvítězíme“ (Johnson, „Zvláštní poselství“). Následujícího dne předložili demonstranti v Selmě podrobný plán pochodu soudci Johnsonovi, který demonstraci schválil a zakázal guvernéru Wallaceovi a místním pořádkovým silám obtěžovat nebo ohrožovat účastníky pochodu. Dne 17. března Johnson předložil Kongresu zákon o volebních právech.
Federálně schválený pochod vyšel ze Selmy 21. března. Demonstranti, chránění stovkami federalizovaných příslušníků Alabamské národní gardy a agentů Federálního úřadu pro vyšetřování, ušli denně 7 až 17 mil. V noci tábořili na dvorech svých příznivců a bavily je celebrity jako Harry Belafonte a Lena Horne. Počet demonstrantů, omezený příkazem soudce Johnsona na 300 účastníků pochodu na úseku dvouproudé dálnice, se poslední den rozrostl na 25 000. Demonstranty doprovázeli mimo jiné náměstci generálního prokurátora John Doar a Ramsey Clark a bývalý náměstek generálního prokurátora Burke Marshall.
Při závěrečném shromáždění, které se konalo na schodech Kapitolu v Montgomery, King prohlásil: „Všichni jsme se sešli, abychom se zúčastnili pochodu: „Cílem, o který usilujeme, je společnost smířená sama se sebou, společnost, která může žít se svým svědomím. A to bude den ne bílého muže, ne černého muže. To bude den člověka jako člověka“ (King, „Projev“, 130). Poté se delegace vůdců pochodu pokusila předat petici guvernérovi Wallaceovi, ale byla odmítnuta. Té noci byla při převozu demonstrantů ze Selmy zpět domů z Montgomery zastřelena čtyřmi členy Ku-klux-klanu Viola Liuzzo, žena v domácnosti z Michiganu, která přijela do Alabamy jako dobrovolnice. Doar později stíhal tři členy Klanu za spiknutí s cílem porušit její občanská práva.
6. srpna podepsal prezident Johnson za přítomnosti Kinga a dalších představitelů občanských práv zákon o volebních právech z roku 1965. Při vzpomínce na „rozhořčení v Selmě“ Johnson označil volební právo za „nejmocnější nástroj, jaký kdy člověk vymyslel k prolomení nespravedlnosti a zničení strašlivých zdí, které vězní lidi proto, že jsou jiní než ostatní lidé“ (Johnson, „Remarks“). Ve svém výročním projevu k SCLC o několik dní později King poznamenal, že „Montgomery vedlo k zákonu o občanských právech z let 1957 a 1960; Birmingham inspiroval zákon o občanských právech z roku 1964; a Selma přinesla zákon o volebních právech z roku 1965“ (King, 11. srpna 1965).