Walk-in clinics existují v Kanadě od konce 70. let 20. století, ale důkazy o tom, kdo a proč je využívá a jaká je jejich efektivita a ekonomický dopad, jsou znepokojivě kusé. Z devíti primárních studií citovaných v přehledu klinik „walk-in“ v Kanadě, zveřejněném v tomto čísle BMJ (str. 928), bylo šest průzkumů mezi pacienty navštěvujícími kliniky „walk-in“, pohotovostní oddělení nebo ordinace praktického lékaře; jedna byla přehledem klinických záznamů pacientů navštěvujících kliniku „after hours“; jedna se dotazovala informátorů z řad zaměstnanců klinik „walk-in“ na organizační uspořádání a služby; a jedna srovnávala náklady na ošetření na klinikách „walk-in“, v ordinacích praktického lékaře a na pohotovostních odděleních s využitím údajů o nárocích na poplatky za služby z provinčního plánu zdravotního pojištění.1 Všechny studie s výjimkou dvou byly založeny na jediné klinice pro pěší nebo pohotovostní péči nebo na vzorcích pacientů vybraných z jedné nebo malého počtu všeobecných ordinací. Většina studií poskytla údaje z počátku 90. let nebo starší a nemusí odrážet současné využití.
Jediné ekonomické hodnocení, které bylo identifikováno, dospělo k závěru, že náklady na péči v ambulancích typu walk-in jsou podobné nákladům v ordinacích praktických lékařů a že jsou nižší než náklady na odděleních pohotovosti.2 Ačkoli má tato studie metodologická omezení – včetně možného nesprávného zařazení ambulancí typu walk-in, ambulancí po pracovní době a rodinných ordinací, neznámé míry diagnostické nepřesnosti a nemožnosti rozlišit, zda se následné návštěvy týkaly stejného onemocnění jako první návštěva – výsledky jsou v souladu se zjištěními ze Spojených států, že náklady na pohotovostních odděleních jsou vyšší než v jiných zařízeních primární péče.3,4
Nejsou k dispozici důkazy o kvalitě a účinnosti péče poskytované v kanadských ambulancích typu walk-in ve srovnání s jinými zařízeními primární péče; neexistují ani důkazy o jejich vlivu na celkové využívání služeb primární péče a na náklady na primární zdravotní péči. Tuto mezeru částečně zaplní nedávno provedená studie porovnávající kvalitu, využívání, náklady a spokojenost s péčí na klinikách walk-in, pohotovostních odděleních a v ordinacích praktických lékařů v provincii Ontario (nepublikované údaje). Registr kontrolovaných studií v Cochrane Library neobsahuje žádnou studii o účinnosti nebo efektivitě walk-in klinik.
Při nedostatku důkazů zastánci walk-in klinik tvrdí, že kliniky ušetří „miliony dolarů“ provinčním zdravotnickým plánům tím, že sníží počet návštěv pacientů na pohotovosti; kritici walk-in klinik je obviňují z poskytování „roztříštěné, přerušované péče“, protože se nevěnují preventivní péči, léčbě chronických onemocnění a psychosociálním otázkám.5
Walk-in kliniky se v Kanadě nerozvinuly na základě záměrných politických rozhodnutí provinčních ministerstev zdravotnictví, ale jako reakce na podnikatelské příležitosti, které nabízelo veřejné financování služeb lékařů prostřednictvím poplatků za služby. Protože se ministerstva zdravotnictví na jejich vzniku nijak nepodílela, zůstala stranou a nepřijala žádné politické iniciativy, které by od jejich rozšiřování odrazovaly nebo je podporovaly.
Při neexistenci walk-in klinik má veřejnost na výběr ze sebepéče, péče na pohotovosti nebo péče u praktického lékaře. Lidé, kteří se rozhodnou léčit sami nebo musí čekat na vyšetření u praktického lékaře, mohou spolu se svými ošetřovateli zažívat různý stupeň obav. Teoreticky by nevhodná samoléčba nebo opožděná péče mohly způsobit nemocnost, které by se dalo předejít včasným ošetřením. Bohužel neexistují žádné důkazy o tom, že rychlejší přístup k péči, který poskytují kliniky typu walk-in, snižuje následnou nemocnost.
Předpokládá se, že tvůrci politik by nechtěli zřizovat kliniky typu walk-in jako náhradu za vhodnou sebepéči nebo péči praktických lékařů, pokud by nepřikládali velký význam snížení úzkosti. Pokud by tvůrci politik chtěli podpořit sebepéči, mohli by se zaměřit na osvětové intervence jako na alternativu k ambulancím typu walk-in.
Tvůrci politik však mohou chtít přesměrovat péči o akutní drobné stavy z oddělení pohotovosti do jiných zařízení primární péče, případně včetně ambulancí typu walk-in a ordinací praktických lékařů. Než tak učiní, měli by zvážit, jaká opatření je třeba zavést ve všech třech zařízeních, aby tento přesun podpořili a zároveň zajistili naplnění potřeb a přiměřených očekávání pacientů. Mezi možnosti by mohlo patřit vypracování zásad, které by usnadnily přístup ke službám praktických lékařů během běžných ordinačních hodin i mimo ně; mohly by také zahrnovat telefonické třídění a poradenské služby s personálem tvořeným zdravotními sestrami. Telefonické služby by mohly zmírnit úzkost mnoha pacientů, kteří se buď léčí sami, nebo čekají na návštěvu praktického lékaře, a mohly by být také doplňkovými službami pro „ustarané zdraví“.6-8 Stejně jako u všech politických iniciativ jsou zapotřebí jasně specifikované cíle, zvážení účinků, které by se mohly projevit jinde v systému zdravotní péče i mimo něj, předvídání možných reakcí zúčastněných stran (zejména v případě ordinací „walk-in“ pacientů a praktických lékařů) a předem naplánované, přiměřeně financované a přísné hodnocení inovací.
.