Neříkejte tomu mateřské znaménko. (Doufám, že to čtete hlasem LL Cool J.) Přestože znaménko, které se nachází pár milimetrů napravo od mých úst, mám už léta, nenarodila jsem se s ním. První fotka, na které jsem si ho všimla, byla moje školní fotka z druhé třídy, o kterou jsem se s vámi velkoryse podělila níže. Bylo velké jako hrot tužky, menší než některé pihy na nose, do kterého jsem ještě nedorostla.
Moje znaménko nezůstalo malinké. Jako mnoho jiných – i těch zdravých – se i to moje s přibývajícím věkem pomalu zvětšovalo. Když jsem na začátku devadesátých let nastoupila na střední školu, bylo už mírně vystouplé a zhruba stejně velké jako znaménko Cindy Crawfordové, což se mi velmi hodilo vzhledem k tomu, že v té době prudce stoupala její popularita, a pomáhalo mi to, aby rys, kvůli kterému by se mi jinak dvanáctiletí šikanisté posmívali, vypadal docela cool. Postupně se zvětšovalo, a když mi bylo kolem třiceti, mělo velikost hrotu tužky jako guma. Nebo jedno z těch mini M&M, co se dávají do McFlurry. Nebo dokonce jeden z těch divných, mrňavých, rozvařených kousků Kixu, které se nacházejí na dně krabice s cereáliemi.
Ale velikost mi nevadila. Ačkoli pár lidí vyslovilo nevyžádané připomínky, že se mi nevábně zvětšil nebo že by se měl odstranit, stále jsem ho považoval za jednu ze svých značek a vlastně jsem na něj upozorňoval tím, že jsem jeho přirozeně světle hnědou barvu trochu ztmavil tužkou na obočí.
Jednoho pozdně říjnového večera na zadním sedadle taxíku jsem se vyděsil a začal uvažovat o odstranění. Cítil jsem, jak mi něco kape na bradu, a jako chladnokrevný podivín jsem zapnul přední kameru telefonu, místo abych si utřel to, co to bylo – a jsem rád, že jsem to udělal, protože bych skončil s rukou od krve. Moje znaménko začalo samovolně krvácet, jako by se dozvědělo, že Halloween je za rohem, a chtělo se zúčastnit oslav. (A ano, vyfotila jsem si ho.)
Pro někoho, koho několik dermatologů po několik desetiletí ujišťovalo, že moje znaménko je málo rizikové, bylo náhlé krvácení děsivým šokem. Zkontrolovala jsem, jestli jsem si ho náhodou nepoškrábala – negativní – a v poslední době jsem si z něj nevytrhla ani chloupek. Takže co vlastně způsobilo, že mi znaménko krvácí, aniž by došlo k jakémukoli zjevnému zranění? Když se to druhý den odpoledne opakovalo, spojila jsem se s newyorským dermatologem Joshuou Zeichnerem, aby mi pomohl zjistit, co se děje a co s tím máme dělat.
„Kdykoli pacient oznámí, že se mu znaménko mění, je třeba mu věnovat zvláštní pozornost,“ vzpomíná Zeichner. „Ve vašem případě jsem se rozhodl, že by měla být provedena biopsie, abychom se ujistili, že změna velikosti, stejně jako krvácení, nepředstavuje rakovinnou změnu.“
Okamžitě jsem si řekl: No do prdele. Tohle není dobré, protože i kdyby výsledky neukázaly nic děsivého, samotná biopsie znamenala okamžitou a trvalou změnu vzhledu mého milovaného znaménka. Zeichner by totiž odebíral vzorek pomocí punkčního nástroje, což je v podstatě malinké vykrajovátko na sušenky, které z jádra znaménka odebere váleček kůže. To samozřejmě znamená, že by se muselo sešít, čímž by se změnila jeho velikost a tvar. Druhou možností by však bylo v podstatě oholení celého znaménka, a protože Zeicher věděl, že nechci úplné odstranění, rozhodl se pro tuto techniku v naději, že znaménko nejen zachrání, ale nakonec ho i přetvoří do podoby, která by se velikostí blížila mému znaménku ze středoškolských let.
Nejprve mi však zůstalo podlouhlé znaménko – díkybohu nerakovinné – se zjevným ohraničením v místě, kde bylo sešito (na obrázku níže). Musím přiznat, že jakkoli jsem byla ráda, že své znaménko stále mám, nebyla jsem z jeho nového tvaru nadšená. Těšila jsem se, až se k Zeichnerovi vrátím a pokusím se ho zakulatit, ale ve skutečnosti jsem to nějakou dobu odkládala, asi proto, že jsem se obávala, že druhý zákrok nepřinese výsledky, jaké jsem chtěla, a že ho nakonec budu muset odstranit.
Když jsem se však po několika měsících k Zeichnerovi konečně vrátila, použil při odstraňování toho, čemu jsem začala láskyplně říkat ocásek mého znaménka, pořádná kouzla – nebo by nejspíš tvrdil, že to byla vysoce vzdělaná dovednost. „V podstatě jsem vám udělal kulaté znaménko,“ vysvětlil mi. Dokázal ho zašít tak, že po zahojení a zjizvení splynulo přímo s okrajem toho, co je nyní kulaté, menší znaménko. „Tento postup nakonec znamenal menší jizvu, než kdybychom se původně pokusili odstranit celé místo.“
Kdyby moje znaménko nebylo na onom klasickém místě znaménka krásy, je velmi pravděpodobné, že bych Zeichnera požádal, aby ho prostě odstranil celé. A samozřejmě, kdyby biopsie ukázala na rakovinu kůže, odstranil bych ho. Ale byla jsem tak vděčná, když jsem se dozvěděla, že ji lze nejen bioptovat bez úplného odstranění, ale nakonec i udělat tak, aby vypadala zatraceně hezky.
„Každý je jiný. Běžně ke mně přicházejí pacienti s žádostí o kosmetické odstranění velkých znamének,“ říká Zeichner. „Cílem léčby je minimalizovat případné jizvy na obličeji a maximalizovat kosmetický přínos. Často se stává, že ‚debulking‘ znaménka, neboli jeho zmenšení, poskytuje dobrou rovnováhu mezi kosmetickým zlepšením a minimálním zjizvením.“
Vzhledem k tomu, jak jsem byl se svým znaménkem spokojený, než začalo nevysvětlitelně krvácet, mě opravdu překvapuje, jak velké ho nyní vnímám, když se podívám zpět na fotografie. I když jsem si možná nenechala zmenšit jeho velikost z kosmetických důvodů, jsem z kosmetického výsledku nadšená.
A kdybych z nějakého důvodu neměla v budoucnu jinou možnost než ho odstranit, nechám si toho cucáka vytetovat zpátky.
Více o znaménkách:
- Krása podle čísel: Vizuální průvodce rakovinou kůže a jak vlastně vypadá
Nyní se podívejte, jak se za 100 let vyvinula péče o pokožku při opalování:
Sledujte Marci na Instagramu a Twitteru nebo se přihlaste k odběru newsletteru Allure, abyste denně dostávali články o kráse přímo do své e-mailové schránky.
: 11 zábavných faktů o historii mateřských znamének