Předem varujeme: tento příběh vás znechutí.
Ale tento týden – přesněji v sobotu – uplyne 100 let od ojedinělého barbarského činu, ke kterému došlo v malé Valdostě ve státě Ga. A příběh toho, co se tam stalo, si žádá, aby byl připomenut.
Začalo to tím, že někdo zabil Hamptona Smithe, majitele bílé plantáže. Podezření padlo na Sidneyho Johnsona, afroamerického dělníka, který měl mít se Smithem spor o mzdu. Pomstychtivý bílý dav, který nemohl Johnsona najít, zabil místo něj jiné černochy, včetně muže jménem Hayes Turner. Jeho žena, rozhořčená až za hranici pudu sebezáchovy, hlasitě přísahala, že na vrahy vydá zatykač. Druhý den si tedy přišli pro ni.
Mary Turnerové bylo možná 20 let. Byla v osmém měsíci těhotenství.
Pověsili ji za kotníky na strom. Polili ji benzínem a motorovým olejem. Zapálili ji. Ale to nebylo to nejhorší, co udělali.
Úředník ANACP Walter White, bledý Afroameričan se světlými vlasy a modrýma očima, který díky svému vzhledu mohl zpovídat členy lynčujícího davu z první ruky, zanechal ve své knize z roku 1929 „Provaz a buzerant“ mrazivé svědectví: „Životopis soudce Lynche“. (Poznámka: ačkoli se dnes používá především jako nadávka proti homosexuálům, „buzerant“ – moderní pravopis má jedno „g“ – znamená také svazek klacků).
Napsal White: „Na výkřiky bolesti a hrůzy bezmocné ženy odpovídal posměšný, žebravý smích jejích trýznitelů. ‚Pane, to jste měl slyšet, jak ta negerská děva vyje!“ chlubil se mi o několik dní později jeden z členů davu… Z jejího křupavě opečeného těla, v němž bohužel ještě přetrvával život, shořely šaty, muž přistoupil k ženě a nožem jí rozpáral břicho při surové císařské operaci. Ven se vyvalilo předčasně narozené dítě. Vydalo dva slabé výkřiky – a jako odpověď dostalo podpatek statného muže, když z drobné postavy vymlel život.“
Dítě zemřelo beze jména. Historie nezaznamenává ani jeho pohlaví. Dav ho pohřbil s matkou do mělkého hrobu. Jako „náhrobní kámen“ zapíchli do země prázdnou láhev od whisky, které z hrdla trčel napůl vykouřený doutník.
Říkal jsem, že budeš znechucený. A možná se divíš, proč jsem cítil potřebu podělit se o tak hrůzný příběh.
Připomeň mi to. V době, kdy vidíme, jak se po celém světě s novou silou zvedá kmenová nenávist, v době, kdy je fašismus na pochodu v Charlottesville a na hlasování na Slovensku, v době, kdy neonacisté šíří teror od Atén v Řecku po Charleston v USA, v době, kdy je nasazeno sedm policejních aut a vrtulník, protože běloška viděla tři černochy, jak se odhlašují z Airbnb, v době, kdy bývalý prezidentův poradce Steve Bannon radí krajní pravici, aby obvinění z rasismu nosila „jako čestný odznak“…v takové době je užitečné – ba přímo kritické – připomenout si, že tento film jsme viděli už mnohokrát a že už víme, jak skončí, co se nevyhnutelně stane, když někteří z nás prohlásí jiné z nás za méně lidi než nás ostatní.
Je to lekce, kterou jsme dostali příliš mnohokrát, lekce, kterou jsme se naučili v krvavých mačetách ve Rwandě, ve výkřicích stoupajících nad ulicemi Nankingu, ve vločkách černého popela vířících z komína krematoria v Polsku, v plících mrtvého dítěte v Gaze zasažených slzným plynem, v rozbitém těle dítěte rozdrceného v gruzínském bahně před sto lety. Je to lekce, kterou příliš často halíme do eufemismu a mýtů. Takže její krutou pravdu nelze opakovat dost často.
Ten příběh jsi nenáviděl, ano. Ale brzy na něj nezapomeneš. Bude tě trápit ještě dlouho.
Možná to není ta nejhorší věc na světě.
Možná to není ta nejhorší věc na světě.