Základním znakem poruchy písemného vyjadřování jsou dovednosti psaní (měřené individuálně prováděným standardizovaným testem nebo funkčním hodnocením dovedností psaní), které jsou podstatně nižší, než se očekává vzhledem k chronologickému věku, naměřené inteligenci a vzdělání odpovídajícímu věku jedince.
Narušení písemného vyjadřování významně zasahuje do studijních výsledků nebo do činností každodenního života, které vyžadují dovednosti psaní.
Obvykle se jedná o kombinaci obtíží ve schopnosti jedince tvořit psané texty, které se projevují gramatickými nebo interpunkčními chybami ve větách, špatnou organizací odstavců, četnými pravopisnými chybami a nadměrně špatným rukopisem.
Tato diagnóza se obvykle neuděluje, pokud se vyskytují pouze pravopisné chyby nebo špatný rukopis při absenci jiných poruch písemného vyjadřování. Ve srovnání s jinými poruchami učení je o poruchách písemného vyjadřování a jejich nápravě známo relativně méně, zejména pokud se vyskytují v nepřítomnosti poruchy čtení. S výjimkou pravopisu jsou standardizované testy v této oblasti méně propracované než testy čtenářských nebo matematických schopností a hodnocení poruch písemných dovedností může vyžadovat srovnání rozsáhlých vzorků písemných školních prací jedince s očekávanými výkony pro daný věk a IQ. To platí zejména pro malé děti v prvních třídách základních škol. Ke zjištění přítomnosti a rozsahu této poruchy mohou být nezbytné úkoly, při nichž má dítě opisovat, psát podle diktátu a psát spontánně.
Specifické příznaky poruchy písemného projevu
Tato porucha byla v aktualizovaném DSM-5 z roku 2013 reklasifikována a pozměněna (např. nyní je kombinována s jinými poruchami spojenými s akademickými deficity); výše uvedená stará kritéria DSM-IV zde zůstávají pouze pro historické/informační účely. Viz aktualizovaná kritéria specifických poruch učení podle DSM-5.