od Howarda Pylea
Kniha o králi Artušovi
V dávných dobách žil velmi vznešený král jménem Uther-Pendragon a stal se vládcem celé Británie. Tomuto králi velmi pomohli k dosažení pendragonství v říši dva muži, kteří mu poskytli velkou pomoc ve všem, co dělal. Jedním z těchto mužů byl jistý velmi mocný zaklínač a někdejší prorok, známý lidem jako Merlin Moudrý, který Utheru-Pendragonovi poskytl velmi dobré rady. Druhým mužem byl vynikající urozený a proslulý rytíř, vznešený Ulfius (kterého mnozí považovali za nejlepšího válečného velitele ze všech tehdy žijících mužů); a ten Utheru-Pendragonovi poskytoval pomoc a rady v boji. A tak s pomocí Merlina a sira Ulfiuse dokázal Uther-Pendragon porazit všechny své nepřátele a stát se králem celé říše.
Když Uther-Pendragon vládl svému království řadu let, vzal si za manželku jistou krásnou a jemnou dámu, hight Igraine. Tato vznešená dáma byla vdovou po Gerloisovi, vévodovi z Tintegalu; – po tomto knížeti měla dvě dcery – jedna se jmenovala Margaisa a druhá Morgana le Fay. A Morgana le Fay byla slavná kouzelnice. Tyto dcery si královna vzala s sebou na dvůr Uthera-Pendragona poté, co se provdala za tohoto mocného krále, a tam se Margaisa provdala za krále Uriena z Gore a Morgana le Fay se provdala za krále Lota z Orkneje.
Po nějaké době se Utheru-Pendragonovi a královně Igraine narodil syn, který byl velmi krásný a měl velkou velikost a sílu kostí. A zatímco dítě ještě leželo zabalené v plenkách a leželo v kolébce ze zlata a ultramarínu, přišel Merlin k Utheru-Pendragonovi se silným duchem proroctví (neboť to se mu stávalo často) a promluvil v tomto duchu proroctví: „Pane, je mi dáno předpovědět, že brzy onemocníš horečkou a že možná zemřeš prudkým potem, který bude následovat. Nyní, kdyby nás všechny postihla taková žalostná věc, bude toto mladé dítě (které je jistě nadějí celého tohoto království) ve velmi velkém nebezpečí života, neboť jistě povstane mnoho nepřátel s úmyslem zmocnit se ho kvůli jeho dědictví, a buď bude zabito, nebo bude drženo v zajetí, z něhož sotva bude mít naději uniknout. Proto tě prosím, Pane, abys dovolil siru Ulfiovi a mně, abychom dítě co nejdříve odvezli na nějaké bezpečné místo, kde by se mohlo skrývat v tajnosti, dokud nedospěje do mužného věku a nebude se moci chránit před nebezpečím, které by mu mohlo hrozit.“
Když Merlin skončil s těmito slovy, Uther-Pendragon mu odpověděl s velmi pevnou tváří v tomto smyslu: „Merline, pokud jde o mou smrt – až přijde můj čas zemřít, věřím, že mi Bůh dá milost, abych svůj konec přijal zcela vesele; neboť můj úděl se v tomto ohledu jistě neliší od údělu kteréhokoli jiného muže, který se narodil z ženy. Co se však týče toho malého dítěte, je-li tvé proroctví pravdivé, pak je jeho nebezpečí velmi velké a bylo by dobře, kdyby bylo převezeno na nějaké bezpečné místo, jak radíš. Proto tě prosím, abys v této věci vykonal svou vůli, maje na srdci, že to dítě je nejcennějším dědictvím, které této zemi zanechám.“
Všechno to, jak bylo řečeno, Uther-Pendragon říkal s velkým klidem a vyrovnaností ducha. Merlin učinil, jak mu poradil, a spolu se sirem Ulfiem dítě v noci odnesli a nikdo kromě nich nevěděl, kam bylo dítě odneseno. A krátce nato byl Uther-Pendragon zachvácen nemocí, jak Merlin předpověděl, a zemřel přesně tak, jak se Merlin obával, že zemře; proto bylo velmi dobře, že dítě bylo odneseno na bezpečné místo.
A poté, co Uther-Pendragon odešel z tohoto života, se stalo podobně, jak se Merlin obával, neboť celé království upadlo do velkého zmatku. Každý menší král totiž soupeřil se svým druhem o vládu a zlí rytíři a baroni obtěžovali na cestách, jak je vyjmenovali, a s velkou krutostí tam vybírali mýtné od bezmocných pocestných. Některé takové pocestné zajali a drželi jako výkupné, jiné zabili, protože neměli čím zaplatit výkupné. A tak bylo velmi časté vidět u cesty ležet mrtvého muže, pokud jste se odvážili vydat na cestu za nějakou záležitostí. Tak se stalo, že po nějaké době celá ta žalostná země sténala soužením, které na ni doléhalo.
Tak uplynulo téměř osmnáct let v tak velkém trápení, až si jednoho dne arcibiskup z Canterbury zavolal Merlina a takto ho prosil: „Merline, lidé říkají, že jsi nejmoudřejší muž na celém světě. Nemůžeš najít nějaký prostředek, jak vyléčit rozptýlení této strastiplné říše? Přikloň svou moudrost k této věci a vyber si krále, který nám bude vhodným vládcem, abychom se opět mohli těšit ze štěstí života jako za časů Uthera-Pendragona.“
Tehdy Merlin pozvedl svou tvář k arcibiskupovi a promluvil takto: „Nevím, co se stalo: „Můj pane, duch proroctví, který na mně občas spočívá, mě nyní pohání, abych řekl, že vidím, že tato země bude mít brzy krále, který bude moudřejší a větší a hodnější chvály, než byl dokonce Uther-Pendragon. A zavede pořádek a mír tam, kde je nyní nepořádek a válka. Navíc ti mohu říci, že tento král bude z Uther-Pendragonova plnokrevného královského rodu.“
Na to arcibiskup řekl: „To, co mi říkáš, Merline, je podivuhodná věc. Nemůžeš však v tomto prorockém duchu předpovědět, kdy tento král přijde? A můžeš říci, jak ho poznáme, až se mezi námi objeví? Vždyť je mnoho menších králů, kteří by se rádi stali vládci této země, a je mnoho takových, kteří se považují za vhodné vládnout všem ostatním. Jak tedy poznáme skutečného krále od těch, kteří se mohou prohlašovat za právoplatného krále?“
„Můj pane arcibiskupe,“ odpověděl Merlin, „pokud mi dovolíš, abych použil svá kouzla, připravím dobrodružství, kterého když někdo dosáhne, celý svět hned pozná, že je to právoplatný král a vládce této říše.“ Na to arcibiskup řekl: „Merline, vyzývám tě, abys v této věci udělal vše, co se ti bude zdát správné.“ A Merlin řekl: „Učiním tak.“
Merlin tedy kouzlem způsobil, že se na volném místě před dveřmi katedrály náhle objevil obrovský mramorový kámen o čtyřech čtvercích. A na tomto mramorovém kvádru způsobil, že tam stála kovadlina, a do kovadliny způsobil, že tam byl zabodnut velký obnažený meč uprostřed hluboké čepele. A ten meč byl nejúžasnější, jaký kdy kdo viděl, neboť čepel byla z modré oceli a neobyčejně jasná a třpytivá. A rukojeť byla ze zlata, vytepaná a vyřezávaná s podivuhodným umem a vykládaná velkým množstvím drahých kamenů, takže ve slunečním světle zářila podivuhodným jasem. A kolem meče byla zlatými písmeny napsána tato slova:
„Kdo vytrhne tento meč z kovadliny
, ten je právoplatným králem Anglie.“
Takže přišlo mnoho lidí a hleděli na ten meč a nesmírně se mu divili, neboť takový meč ještě nikdo na zemi nespatřil.
Když se Merlinovi podařil tento zázrak, přikázal arcibiskupovi, aby o Vánocích svolal všechny přední lidi té země, a přikázal arcibiskupovi, aby přikázal, aby každý muž udělal pokus o vytažení meče, neboť ten, komu se jej podaří vytáhnout z kovadliny, bude po právu králem Británie.
Tak arcibiskup učinil, jak Merlin řekl; a to byl ten zázrak s mramorovým kamenem a kovadlinou, o němž se každý může snadno sám dočíst v oné knize, kterou před velmi dlouhou dobou napsal Robert de Boron a která se jmenuje Le Roman de Merlin.
Když pak vyšlo pověření Pána arcibiskupa, jímž svolal všechny přední lidi v zemi ke zkoumání onoho zázraku (neboť to byl vskutku zázrak, vytáhnout čepel meče z kovadliny z pevného železa), celá říše se ihned vrhla do velkého kvasu, takže se každý ptal svého druha: „Kdo vytáhne ten meč a kdo bude naším králem?“ „Kdo?“ ptali se všichni. Někteří si mysleli, že to bude král Lot, a jiní, že to bude král Urien z Gore (to byli zeťové Uthera-Pendragona); někteří si mysleli, že to bude král Leodegrance z Camiliardu, a jiní, že to bude král Ryence ze Severního Walesu; někteří si mysleli, že to bude tento král, a jiní, že to bude tamten král; celý svět byl totiž rozdělen na různé strany, které si myslely, co se jim líbilo.
Když se pak přiblížily Vánoce, zdálo se, že celý svět míří do Londýna, neboť silnice a vedlejší cesty se zaplnily pocestnými – králi a lordy a rytíři a dámami a eskymáky a pážaty a zbrojnoši – a všichni se vydali na cestu tam, kde se mělo odehrát ono dobrodružství meče a kovadliny. Každý hostinec a hrad byl tak plný pocestných, že bylo až s podivem, jak se tolik lidí mohlo vejít do jejich dosahu, a všude podél cest byly postaveny stany a pavilony pro ubytování těch, kteří nemohli najít útočiště ve dveřích.
Když však arcibiskup spatřil shromážděné zástupy, řekl Merlinovi: „Vskutku, Merline, bylo by velmi zvláštní, kdybychom mezi všemi těmito velkými králi a vznešenými, ctihodnými pány nenašli někoho, kdo by byl hoden být králem této říše.“
Na to se Merlin usmál a řekl: „Nediv se, můj pane, kdyby se mezi všemi těmi, kteří se zdají být tak neobyčejně důstojní, nenašel někdo, kdo by toho byl hoden; a nediv se, kdyby se mezi všemi těmi, kteří jsou neznámí, objevil někdo, kdo by se potvrdil jako zcela hodný.“
A arcibiskup přemýšlel o Merlinových slovech, a tak začíná tento příběh.