Téměř tisíc let Řím dobýval a zaváděl řád a právo na většině území známého světa. Ačkoli představa, že Římská říše a republika byly absolutně benevolentní ke všem svým obyvatelům, je velmi nepřesná, Řím rozšířil několik myšlenek a zásad, které jsou pro moderní vládu a každodenní život zásadní. Řím se podílel na utváření moderního světa, ale všechno dobré jednou končí. Jedním z nejzávažnějších a nejtrvalejších dopadů Říma na Evropu byl ve skutečnosti zánik samotné říše. Pád Říma nejenže otřásl tehdejším světem, ale měl hluboký dopad na dalších tisíc let západoevropských dějin.
Abychom pochopili dopady pádu Římské říše, musíme nejprve pochopit, proč říše vůbec padla. Toto téma bylo v průběhu věků diskutováno a probíráno nespočtem učenců a historici na něj stále nemají definitivní odpověď. Existuje však několik faktorů, na nichž se většina učenců shoduje, že se na pádu říše přinejmenším podílely. Prvním z nich je hospodářská krize. Velká část římské ekonomiky byla založena na práci otroků. Ve skutečnosti se odhaduje, že v době největšího rozmachu tvořili otroci 25 % obyvatel Říma. Tito otroci byli získáváni z vojáků a odbojných sil podrobených národů („Římští otroci“). Proto když Řím již nebyl schopen dobývat, zásoby otroků vyschly. Protože se Řím po mnoho let spoléhal na lidskou práci, nesnažil se o technologické inovace v oblasti zemědělství (Dutch, „Roman Science and Technology“). Bez levné pracovní síly a otroků na obdělávání polí se ekonomika zhroutila (Damen, „The Fall of Rome: Facts and Fictions“). Navíc římský sociální systém, který podporoval tisíce Římanů, kteří byli bez práce kvůli dostupnosti otroků, značně zatěžoval římskou pokladnu a ekonomiku. Korupce rovněž přispěla k hospodářskému kolapsu, který sužoval pozdní Římskou říši. Neznámý autor, který žil kolem roku 386 n. l., napsal: „… kdežto umění trápit provincie, přichází strašlivá chamtivost provinčních správců, která ničí zájmy daňových poplatníků“ („O vojenských záležitostech“). Je zřejmé, že tento autor, stejně jako mnoho dalších Římanů, si musel uvědomovat, že opulentní životní styl římské elity sráží zemi na kolena.
Druhou hlavní příčinou pádu Říma nejsou archetypální „barbaři před branami“, ale naopak „barbaři“ (jakýkoli neříman) uvnitř bran. Jak se říše rozrůstala, původní římské obyvatelstvo se v poměru k velikosti říše zmenšovalo. Řím byl nucen najímat barbarské žoldáky na obranu hranic (Heather, „The Fall of Rome“). Tato vojska samozřejmě nebyla stejně kvalitní jako legionáři ze zlatého věku Říma a nebyla ani loajální vůči Římu. Generálové a velitelé, kteří si věrnost žoldnéřů zajistili, pak mohli velet samotnému Římu. To částečně vedlo k bující korupci a nestálému politickému klimatu, které rovněž přispěly k pádu Říma.
Vzhledem k mnoha problémům, které říši v pozdějších letech sužovaly, byla římská říše rozkrájena barbary a rozdělena na mnoho menších království. Snad nejbezprostřednějším důsledkem pádu Říma byl rozpad obchodu a živností. Kilometry římských silnic přestaly být udržovány a velkolepý pohyb zboží, který Římané koordinovali a řídili, se rozpadl. Je zřejmé, že kvalita zboží v celé Evropě se po pádu Říma výrazně snížila. Před zhroucením bylo možné na stole římských občanů v Itálii najít kvalitní keramiku z Afriky. Brian Ward-Perkins, historik a archeolog, poznamenává, že pořímská keramika byla „…vzácná a nekvalitní – ze špatně vybrané hlíny… Výsledné nádoby jsou porézní a velmi drolivé – mnohé z nich by dostaly nízké známky jako první pokusy v keramice v kojenecké škole.“
Všimněte si také, že samotné převzetí moci barbary způsobilo hospodářské problémy. Starověký historik Jordanes se zmiňuje o tom, jak často „barbaři“ při svém tažení plenili osady (Jordanes, „The Origin and Deeds of the Goths“). Hospodářský úpadek a spolu s těmito cizími nájezdy znamenal, že velká část klasické římské architektury byla ztracena. Nádherný kámen římské éry byl bohužel nahrazen jednoduchými dřevěnými stavbami.
Pád Říma také připravil půdu pro další významnou část evropských dějin: feudalismus. Po pádu Říma upadla Evropa do stavu neustálého válčení. Noví králové chtěli své obyvatelstvo nejen zdaňovat, ale také po něm chtěli, aby v době války bojovalo. Tato praxe byla samozřejmě nepopulární (Heather, „The Fall of Rome“). Noví králové dovolili vlastníkům půdy, aby si vytvořili vlastní malé armády, které králové mohli povolat na obranu království. Tento systém také zajišťoval místní ochranu před každým, kdo by chtěl zemi vyplenit, například před Vikingy nebo Maďary. Z toho se nakonec vyvinul systém feudalismu, který ovládl středověkou Evropu.
Feudalismus pomohl zabránit tomu, aby se v Evropě na stovky let vytvořila další silná centralizovaná vláda, jako byl Řím. Přestože vlastníci půdy přísahali věrnost králi, tito vlastníci půdy dále rozdělovali a rozdělovali svou půdu lidem, kteří jim přísahali věrnost. Tím přirozeně vznikla decentralizovaná vláda, která byla náchylná k vnitřním konfliktům. Feudalismus také dále oslaboval obchod a hospodářský rozvoj v Evropě. Nevolníci, kteří obdělávali půdu, byli k ní připoutáni a nesměli bez svolení svého pána vytvářet hospodářskou infrastrukturu. Vzhledem k tomu, že poddaní museli platit daně a mýtné, aby mohli využívat infrastrukturu a zdroje svého pána, nebylo v zájmu jejich pána, aby jim poskytl výsadu rozvíjet půdu. (Kip, „Feudalismus“). Evropská ekonomika středověku nebyla ničím ve srovnání s ekonomikou římské doby. Po pádu Říma však došlo k výraznému zlepšení a posílení náboženských těles.
Zpočátku bylo křesťanství v Římě zakázáno a křesťané byli pronásledováni mnoha císaři, například Neronem a Diokleciánem. V roce 313 n. l. se však křesťanství stalo legálním za vlády Konstantina Velikého, prvního křesťanského císaře („Římští císaři pronásledovali křesťany“). Konstantin využil svého vlivu jako císař a zavedl postupy a normy, které rané církvi zajistily stabilitu. Pod jeho ochranou a díky různým formám přízně, kterou církvi projevoval, křesťanství za Konstantina prosperovalo. Jako muž zběhlý v politice a administrativě Konstantin ovlivňoval také vnitřní chod církve, aby ji učinil stabilnější. Například standard svolávání náboženských koncilů, na nichž se církevní představitelé scházeli a diskutovali o zásadních teologických a doktrinálních otázkách, byl Konstantinův nápad (O’Gorman a Faulkner 305). Ačkoli byrokratická a vysoce politická povaha církve nakonec vedla k úpadku katolické církve, pomohla církvi přežít a prosperovat po pádu Říma.
Když zmizelo právo a řád, které poskytoval Řím, začali lidé v Evropě hledat vedení v církvi. Někteří náboženští vůdci, například papež, se v podstatě chovali jako monarchové. Jiní nižší náboženští vůdci působili jako poradci králů a dokonce měli řídící funkce v různých královstvích (Hatch, „The Organization of the Early Christian Churches“). Bez Římem prosazovaného polyteismu a zavedené vlády se církev stala nejen nejvyšším zdrojem autority v nově konvertovaných evropských královstvích, ale také se poněkud zapletla do politických záležitostí těchto zemí(Damen, „The Fall of Rome: Facts and Fictions“). Tím byla připravena půda pro nadvládu církve ve středověké Evropě.
Přestože pád Říma umožnil křesťanství prosperovat, způsobil středověké Evropě mnoho problémů. Koneckonců mělo trvat téměř tisíciletí, než se nějaká jiná civilizace vyrovná velikosti, složitosti a vyspělosti Říma. Do té doby bude Evropa trpět intelektuálním suchem a nedostatkem růstu a prosperity. Pád Říma byl nutný k tomu, aby svět mohl být tím, čím je dnes, ale jeho pád byl přesto v mnoha ohledech tragédií.