Otázka morálky:

„Byl teplý a příjemný den na plážích Ria de Janeira. Vlny šplouchaly o břeh a daleko od něj mořský pták zvedal k nebi své prostopášné výkřiky. Vzhlédla od knihy a pomyslela si: „Počkat, kde jsem to už četla? …'“

Spíše než otravné snění na pláži je noční můrou autorky to, že jí její díla – nebo jejich části – někdo vyrve z rukou a vydává je za díla někoho jiného. Přesně to tvrdí autorka bestsellerů Nora Robertsová ve své žalobě, kterou koncem dubna podala u brazilského soudu proti Cristiane Serruyaové, právničce, která se stala autorkou.

Nora Robertsová je jednou z nejpopulárnějších žijících amerických autorek. Píše především milostné romány a také policejní procedurální (kriminální) romány. Její díla se solidně prodávají, získala obrovské množství oborových ocenění a více než desítka jejích děl byla adaptována do filmové a televizní podoby. Je to typ tržního úspěchu, o kterém sní každý žánrový autor.

S širokou popularitou bohužel přichází riziko porušení práv – v tomto případě nikoli porušení autorských práv, ale velmi konkrétního porušení autorských práv.

Porušení práv po částech

Zajímavé je, že se netvrdí, že by Robertsové díla byla kopírována ve velkém. Spíše jde vždy o větu sem, větu tam. Ale podle všeho je těch vět spousta a spousta, a to nejen (údajně – možná to udělal ghostwriter (a ne komorník)) vyňatých z děl Nory Robertsové, ale i z mnoha jiných románů a spisovatelů.

„Ležérně jí začal rozvolňovat vlasy, prohrabával je prsty, až se jí kupily na ramenou. ‚Chtěl jsem to udělat od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl. Jsou to vlasy, ve kterých se dá ztratit.“

„Ležérně jí začal rozvolňovat vlasy, projížděl jimi prsty, dokud se jí nenamotaly na ramena a kaskádovitě nespadly na záda. ‚Chtěl jsem to udělat od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl.“

Zopakujte si tento vzorec několikrát a získáte představu o tom, o co v tomto případě jde.

(Severo)američtí čtenáři by měli mít na paměti, že tento případ nemohl být zahájen podle amerického autorského zákona – ne v jeho současné podobě. Ve Spojených státech je poněkud mlhavá hranice mezi porušením autorských práv, které je právně postižitelné, a plagiátorstvím. Oba trestné činy spočívají ve vykrádání cizích slov, ale americké právo považuje tyto typy „výtahů“ za odlišné. Pokud obžalovaná dokáže porotu nebo soudce přesvědčit, že to, čeho se dopustila, je „pouhým“ plagiátorstvím, pak ji zákon nepotrestá.

V jiných zemích, v těch, které mají strukturu autorských práv odvozenou z Napoleonského zákoníku a Bernské úmluvy o autorských právech z 80. let 19. století, a z nich vyplývajících vnitrostátních zákonů, se však tyto dva případy mohou překrývat těsněji – a samotné plagiátorství může být právně postižitelné. Záleží na tom, zda je údajný čin považován za zásah do morálních práv (droit moral (fr.), direito moral (port.)) autora. Jedním z těchto osobnostních práv je „právo na uvedení autora“ – v podstatě právo na to, aby bylo vaše jméno spojeno s vaším výtvorem.

Podstatné v této souvislosti je, že Spojené státy nemají ustanovení o osobnostních právech pro textová díla (např. díla v angličtině), romány) ve svém autorském právu – ale v Brazílii, kde k tomuto porušení údajně došlo, ano.

Morální práva v kontextu USA

Autorské právo USA, pocházející z britského Statute of Anne (1710) a od té doby mnohokrát revidované a znovu aplikované soudy, uznává tato morální práva pouze ve velmi omezené míře, a to především v oblasti výtvarného umění. Příslušný oddíl hlavy 17 se obecně označuje jako VARA (Visual Artists Rights Act of 1990) a týká se pouze „děl výtvarného umění“, jako jsou sochy, obrazy a fotografie. Dvě z morálních práv uznaných podle zákona VARA jsou uvedení jména tvůrce – zachování jména tvůrce na jeho díle – a integrita, která znamená, že dílo musí být zachováno celé a nesmí být rozebráno nebo „zmrzačeno“. Jako hypotetický příklad lze uvést, že pokud by se pravidla VARA rozšířila na textová díla, jako je román, bylo by možné věrohodně vznést obvinění z porušení práv, pokud by se věty původního díla, románu, objevily v románu někoho jiného bez uvedení autora. V současné době se ve Spojených státech uvažuje o dalším rozšíření osobnostních práv, včetně navrhovaného nového federálního práva na publicitu. I kdyby však toto nové právo bylo zavedeno, skutečnosti uvedené ve stížnosti Robertsové (hypoteticky za předpokladu amerického kontextu) by stále nemusely představovat důvod k žalobě podle amerického práva.

To nám poskytuje možná užitečný způsob, jak přistupovat k otázkám v případu Nory Robertsové. Autorka, která údajně porušila autorská práva ve věci Rio, nepoužila nepatrnou část vět Robertsové, ani je nepoužila náhodně nebo v jiném kontextu – například v rámci pojednání o nejúspěšnějším stylu, který lze použít při psaní úspěšného romantického románu. Naopak, Serruyova plagiátorská užití (pokud se obvinění prokáží jako pravdivá) lze v souhrnu považovat za dosahující úrovně porušení Robertsova práva na autorství, a to jak pro jejich široký rozsah, tak pro podobný kontext, v němž se objevují, tj. vydání jiného romantického románu s podstatně podobným dějem, premisou a strukturou. A.M.

A. M. Blair, advokát a právní blogger, naznačuje, že argumentace ve věci Kinderguide (Penguin Random House v. Frederick Colting SDNY 2017) by mohla být vhodná i v tomto případě. V tomto případě soudce vynesl souhrnný rozsudek ve prospěch společností Penguin, Simon & Schuster a zástupců pozůstalosti Trumana Capoteho, Jacka Kerouaca, Ernesta Hemingwaye a dalších na základě jejich tvrzení, že Frederick Colting a Melissa Medina jsou odpovědní za devět případů porušení autorských práv prostřednictvím svých průvodců pro ranou výuku klasických literárních děl.

Zásluha versus přivlastnění

Výraz „Dobří umělci kopírují, velcí umělci kradou“, který je často (neprávem) připisován Picassovi, se snaží postihnout myšlenku, že v umění by se mělo schvalovat určité přivlastnění. Možná. Ale je také mnohem více důvodů, proč psát vlastní materiál a stát či padat na zásluhách vlastního díla. Možná je to v podstatě otázka morálky, ale někdy i práva.