Osvícenské ideály racionalismu a intelektuální a náboženské svobody prostupovaly americkou koloniální náboženskou krajinou a tyto hodnoty byly klíčové pro americkou revoluci a vytvoření národa bez zavedeného náboženství.
Zobrazit celé album
Osvícenství bylo mezinárodní myšlenkové a citové hnutí 17. a 18. století, které kladlo důraz na uplatňování kritického rozumu v protikladu k náboženskému dogmatismu nebo bezmyšlenkovité víře. Rozvíjelo se spolu se vznikem vědeckého myšlení nezávislého na náboženském myšlení a zdůrazňovalo význam přírody a přírodního řádu jako zdroje poznání. V reakci na náboženské války v Evropě osvícenští myslitelé obhajovali náboženskou toleranci a náboženskou svobodu. Jejich důraz na intelektuální svobodu a lidská práva vedl ke konfliktu mezi zastánci těchto nových myšlenek a politickým a náboženským establishmentem v Evropě, nejdramatičtěji ve Francii.
Osvícenství v Americe, umírněnější než v Evropě, ovlivnilo náboženské i politické myšlení v celých koloniích. Mnozí tvrdí, že jeho přístup k náboženské toleranci se v Americe dostal do popředí z velké části proto, že žádná jednotlivá náboženská skupina nedokázala získat potřebné hlasy, aby se prosadila v rodící se republice. Vůdci jako Thomas Jefferson a Benjamin Franklin byli považováni za vzory osvícenského myšlení a svobodu milující náboženský racionalismus jejich myšlenek pomohl položit základy Deklarace nezávislosti a Ústavy Spojených států.
Osvícenství také plodilo náboženské kontroverze. Spousta jeho zastánců, z nichž mnozí byli sami křesťané, často odmítala nové obrozenecké náboženství Velkého probuzení jako emocionálně přehnané. Evangeličtí protestanti zase často považovali racionalismus, náboženskou toleranci a další osvícenské ideály za nebezpečné pro zbožnost a národní solidaritu v rodící se republice. Historikové tento spor obvykle vykreslují jako konflikt mezi příznivci racionálního náboženství a těmi, kteří se proti němu stavěli obhajobou citového náboženství srdce. Osvícenství však bylo v koloniích tak všudypřítomné, že jen málo Američanů zůstalo zcela nedotčeno jeho duchem.
V americké revoluci hrály důležitou roli jak emocionalita obrozeneckého náboženství, tak rozumové ideály spojené s osvícenstvím. Revolucionáři pocházeli ze všech náboženských táborů a většinu z nich spojovala snaha o svobodu vyznání. Většina – i když rozhodně ne všichni – revolucionářů však nebojovala za náboženskou svobodu pro všechny, ale spíše pro své konkrétní sekty nebo denominace. Přesto nelze dopad revoluce a následného přijetí ústavy na americké křesťanství přeceňovat. Toto období položilo základy odvážného experimentu s náboženskou svobodou, který se nepodobal žádnému tehdejšímu chápání vztahů mezi státem a náboženstvím.
Ústava zakazovala „ustanovování“ náboženství státem, čímž donutila anglikány i kongregacionalisty vzdát se svých tradičních výsad státní podpory, což byl odvážný odklon od tradice. Všechny církve a další náboženské organizace, které vznikly v koloniálním období, se nutně rekonstituovaly podle nových ústavních směrnic. Ta však byla až do 30. let 19. století chápána tak, že se vztahují pouze na federální vládu; státy se mohly samy rozhodnout, zda budou mít státem podporované církve, či nikoli. V každém případě tento pohled, který považoval všechny církve za rovné před federálním zákonem, víceméně tvrdil, že církve jsou dobrovolné organizace bez formální donucovací moci nad těmi, kdo k nim nechtějí patřit.
Revoluce a ústava se staly součástí mýtu o Americe, mocného zakladatelského příběhu vyprávěného o vzniku Ameriky. Tento příběh začíná vizí vytvoření nové křesťanské společnosti na americké půdě a přechází k myšlence společnosti založené na závazku náboženské svobody. Přesto transcendentní a cílevědomá vize amerického osudu zůstala. Tato vize podpořila rozvoj toho, čemu se začalo říkat „občanské náboženství“ Ameriky: víry ve zvláštní poslání Ameriky jako společnosti založené na rovnosti před zákonem, svobodě svědomí, náboženské toleranci a duchu dobrovolné služby.