Autor tvrdí, že nejdůležitější událost židovských dějin zaujímá v uznávané archeologické časové ose nesprávné místo.
„Mojžíš řekl lidu: „A Mojžíš řekl lidu: Nebojte se! Postavte se a podívejte se na vysvobození, které pro vás dnes učiní Hašem. Neboť to, co jste viděli v Egyptě dnes, už nikdy neuvidíte.“ (2. Mojžíšova 14,13)
Východ z Egypta byl nejen zásadní událostí v dějinách židovského národa, ale pro Egypt znamenal nevídanou a nepřekonatelnou katastrofu. V průběhu faraonova tvrdošíjného odmítání odchodu a následných pohrom seslaných Hašemem byl Egypt zpustošen. Krupobití, nemoci a nákazy zničily egyptskou úrodu a dobytek, zatímco pohroma prvorozených připravila zemi o elitu a nezkušení druhorození synové se museli vypořádat s hospodářskou katastrofou. Utopení egyptských ozbrojených sil v Rudém moři zanechalo Egypt otevřený a zranitelný vůči cizím invazím.
Od dob Flavia Josefa (asi 70 n. l.) až do současnosti se historikové snaží najít nějakou stopu této události ve starých egyptských záznamech. Měli jen málo štěstí.
Podle biblické chronologie se Exodus odehrál v 890. roce před zničením Chrámu Babyloňany v roce 421 př. n. l. (obecně přijímané datum: 587 př. n. l.).1 To bylo v roce 1310 př. n. l. (1476 př. n. l.). V tomto roce největší vojevůdce, jakého kdy Egypt poznal, Thutmose III. sesadil svou tetu Hatšepsut a zahájil sérii výbojů, při nichž rozšířil egyptskou sféru vlivu a poplatků na Izrael a Sýrii a překročil Eufrat až do samotné Mezopotámie. Je sice zajímavé, že k tomuto datu skutečně zemřel egyptský panovník – a našli se i tací, kteří se snažili královnu Hatšepsut ztotožnit s faraonem Exodu -, ale moc a prosperitu Egypta v této době lze jen těžko srovnávat s biblickým popisem Exodu.
Některé historiky zaujal název skladištního města Raamses, které Izraelité vybudovali před Exodem. Navázali na nejznámějšího faraona tohoto jména, Ramsese II. neboli Ramsese Velikého, a Exodus zasadili do jeho doby, tedy zhruba do roku 1134 př. n. l. (1300 př. n. l.).2 Aby tak mohli učinit, museli zkrátit dobu mezi Exodem a zničením Chrámu o 180 let, což učinili tak, že 480 let mezi Exodem a stavbou Chrámu (1 Kr 6, 1) reinterpretovali jako dvanáct generací po čtyřiceti letech. „Opravou“ Bible a stanovením generace rovnající se pětadvaceti letům se z těchto imaginárních dvanácti generací stalo 300 let.
Kromě toho, že takové „úpravy“ biblického textu znamenají, že Bibli nelze věřit, byl Ramses 11. dobyvatelem druhým po Thutmose III. A stejně jako v případě Thutmose III. je z egyptských záznamů zřejmé, že v jeho historické době nedošlo k ničemu, co by alespoň vzdáleně připomínalo Exodus.
Zdá se, že jsme na mrtvém bodě. Jedinou možností je dojít k závěru, že s obecně přijímanými daty egyptských dějin je něco vážně špatně.
V roce 1952 vydal Immanuel Velikovsky knihu Věky v chaosu, první z řady knih, v níž navrhl radikální přepočet egyptských dějin s cílem synchronizovat dějiny Egypta a Izraele. Velikovského práce vyvolala vlnu nového výzkumu starověkých dějin. A i když se většina Velikovského závěrů tímto výzkumem nepotvrdila, jeho hlavní teze ano: zdánlivý rozpor mezi starověkými záznamy a Biblí je způsoben nesprávným datováním těchto starověkých záznamů, a když jsou tyto záznamy datovány správně, všechny takové „rozpory“ zmizí.
Tutmose III. i Ramses II. se datují do období zvaného pozdní doba bronzová, které skončilo s nástupem doby železné. Protože doba železná byla považována za dobu, kdy Izrael poprvé přišel do Kanaánu, byla pozdní doba bronzová nazývána „kanaánským obdobím“ a historici omezili své pátrání po exodu na tuto dobu. Když se od tohoto umělého omezení oprostíme, obraz se drasticky změní.
Podle midraše3 se faraon Exodu jmenoval Adikam a vládl krátce, čtyři roky. Faraon, který mu předcházel a jehož smrt podnítila Mojžíšův návrat do Egypta (Ex 2,23; 4,19), se jmenoval Malul. Dozvídáme se, že Malul vládl od svých šesti do sta let. Tak dlouhá vláda – 94 let! – zní fantasticky a mnoho lidí by se zdráhalo brát tento midraš doslova. Shodou okolností se však egyptské záznamy zmiňují o faraonovi, který vládl 94 let, a nejen 94 let, ale od šesti do sta let! Tento faraon byl v nápisech znám jako Pepi (nebo Phiops) II.4 Informace o jeho vládě jsou známy jak od egyptského historika-kněze Manetha, který psal ve 3. století př. n. l., tak ze staroegyptského papyru zvaného Turínský královský kánon, který byl objeven teprve v minulém století.
Egyptologové, aniž by znali midraš, se potýkali s historičností dlouhé vlády Pepiho II. Jeden z historiků napsal:5
Pepi II. měl … zřejmě nejdelší vládu v egyptských dějinách a možná i v celé historii. Turínský královský kánon mu připisuje až devadesát let. Jedna z verzí Manétova epitafu uvádí, že „začal vládnout ve věku šesti let a vládl až do sta let“. Ačkoli moderní badatelé tuto informaci zpochybňují, zůstává nevyvrácena.
Ačkoli existence dvou králů, kteří vládli a) 94 let, b) v Egyptě a c) od šesti let, je dost těžko uvěřitelná náhoda, není to všechno. Pepi II. byl stejně jako Malul předposledním králem své dynastie. Stejně jako Malul měl i jeho nástupce krátkou vládu trvající tři nebo čtyři roky, po níž se Egypt rozpadl. Dynastie Pepiho II. se nazývala 6. dynastie a byla poslední dynastií Staré říše. Po smrti jeho nástupce se Egypt zhroutil, a to jak ekonomicky, tak pod náporem zahraničních invazí. Egypt, který byl ještě před několika desetiletími tak mocný a bohatý, se najednou nedokázal bránit proti nájezdům beduínských kmenů. Nikdo neví, co se stalo. Někteří historici se domnívají, že dlouhá vláda Pepiho II. vyústila ve stagnaci, a když zemřel, bylo to jako vytáhnout podpěru zpod vratké budovy. Pro takovou teorii však neexistují žádné důkazy.
Na počátku 19. století byl v Egyptě nalezen papyrus z konce Staré říše.6 Je to zpráva o Egyptě náhle zbaveném vedení. Rozmohlo se násilí. Cizí nájezdníci jsou všude a není nikdo, kdo by je držel na uzdě. Přirozený řád věcí se zastavil. Otroci zmizeli a odnesli s sebou veškeré egyptské bohatství. Podle literárního stylu se zdá, že jde o očité svědectví o Egyptě nedlouho po zániku Staré říše. Její autor, Egypťan jménem Ipuwer, v níže uvedeném dokumentu píše:
Po celé zemi řádí mor. Všude je krev. (2,5)
Řeka je krev (2,10)
To je naše voda! To je naše štěstí! Co si vůči ní počneme? Vše je zkáza! (3,10-13)
Stromy jsou zničené. (4:14)
Žádné ovoce ani byliny se nenacházejí…. (6:1)
Vždyť obilí zahynulo na všech stranách. (6:3)
Země není lehká . (9:11)
Nil se rozlévá , ale nikdo pro něj neorá. (2:3)
Nepracují řemeslníci, nepřátelé země zkazili její řemesla. (9:6)
Zlato a lapus lazuli, stříbro a malachit, velbloud a bronz. . . jsou připevněny na krku otrokyň. (3,2)
Velikovský rozpoznal, že se jedná o očité svědectví o deseti ranách. Jeho hodnocení bylo kritizováno na základě toho, že Ipuwer popisuje celkový rozklad egyptské společnosti a že paralely s pohromami a pleněním Egypta v noci před exodem nejsou ústředním bodem jeho skladby. Ipuwer byl však Egypťan. Jeho zájmem byl celkový stav, v němž se Egypt nacházel, a co by se dalo udělat pro jeho nápravu. Kdyby byl Ipuwer členem faraonova dvora a byl svědkem celého dramatu, kdy Mojžíš a Áron stáli tváří v tvář svému králi, mohl psát tak, aby bylo datování Exodu jasné i těm největším skeptikům. Takto máme k dispozici zprávu o tom, jak události Exodu ovlivnily Egypt jako celek.
Jelikož se však předpokládá, že moderní lidé na takové věci nevěří, většina historiků Ipuwerův papyrus vykládá obrazně. Zničení úrody a dobytka znamená hospodářskou depresi. Řeka, která je krví, naznačuje rozpad práva a pořádku a nárůst násilné trestné činnosti. Nedostatek světla znamená nedostatek osvíceného vedení. Samozřejmě to tak není, ale je to přijatelnější než alternativa, že jevy popsané Ipuverem byly doslova pravdivé.
Když nám Bible říká, že Egypt po exodu už nikdy nebude stejný, nebyla to žádná nadsázka. Díky invazím ze všech stran byli prakticky všichni následující egyptští králové etiopského, libyjského nebo asijského původu. Když nám Chazal vypráví, že král Šalomoun se mohl oženit s faraonovou dcerou navzdory zákazu sňatků s egyptskými konvertity, dokud nebyli po tři generace Židy, protože nebyla z původního egyptského národa, není důvod se divit.
V PŘÍBĚHU EXODU
Nejen Egypt pocítil porodní bolesti židovského národa. Konec Staré říše v Egyptě jen nepatrně předcházel konci starší doby bronzové v Zemi izraelské. Konec tohoto období, datovaný archeology do doby kolem roku 2200 př. n. l. (aby odpovídal egyptské chronologii), archeology dlouho mátl. Lidé žijící v Zemi izraelské v období raného bronzu byli jejími prvními městskými obyvateli. Podle všech dostupných důkazů byli primitivní, negramotní a brutální. Stavěli velká, ale hrubá pevnostní města a neustále válčili. Na konci starší doby bronzové byli vyhlazeni.
Kdo zničil Kanaán starší doby bronzové? Než bylo k dispozici obrovské množství informací, které máme dnes k dispozici, více než naznačeno, někteří raní archeologové předpokládali, že to byli Amorejci. Domnívali se, že doba byla víceméně příhodná pro Abraháma. Proč tedy nepostulovat velkou katastrofu v Mezopotámii, která měla za následek stěhování lidí odtud do Kanaánu? Abraham by tak byl jedním z velkého zástupu přistěhovalců (učenci konce devatenáctého a počátku dvacátého století se často cítili nuceni vyvrátit myšlenku Božích příkazů).
Dnes je obraz jiný. Zdá se, že nájezdníci z období raně bronzové/středobronzové výměny se na Sinaji a v Negevu objevili z ničeho nic. Zpočátku se přesunuli až do Transjordánska a pak přešli na sever od Mrtvého moře, dobyli Kanaán a vyhladili jeho obyvatele. Protože ovšem máme co do činění s kulturními pozůstatky, a ne s písemnými záznamy, nevíme, zda byli všichni předchozí obyvatelé pobiti. Je možné, že někteří z nich zůstali, ale pokud ano, přijali dost kultury nově příchozích na to, aby „zmizeli“ z archeologických záznamů.
Dva archeologové se již přihlásili k identifikaci útočníků jako Izraelitů. V článku publikovaném v časopise Biblical Archeology Review7 izraelský archeolog Rudolph Cohen prokázal, že obě invaze se shodují ve všech detailech. Tváří v tvář problému, že je od sebe časově dělí přibližně osm století, Cohen poněkud ustoupil:
Nemám nutně v úmyslu ztotožňovat tento lid s Izraelity, i když etnická identifikace by neměla být automaticky vyloučena. Naznačuji však, že přinejmenším tradice začleněné do vyprávění o Exodu mohou mít velmi starobylou inspiraci sahající až do období MBI.
K podobným závěrům dospěl i italský archeolog Immanuel Anati.8 Ten přidal další důkazy, například skutečnost, že Aj, Arad a další města zničená Izraelem při invazi do Kanaánu byla zničena na konci starší doby bronzové, ale zůstala neobydlená až do doby železné. Protože doba železná je dobou, kdy Izrael údajně vpadl do Kanaánu, dostali jsme se do trapné situace, kdy Bible popisuje zničení těchto měst právě v době, kdy byla poprvé po téměř tisíciletí znovu osídlena. Když dobývání nově datujeme do konce rané doby bronzové, historie (Bible) a fyzické důkazy (archeologie) jsou v souladu. Anati jde ještě dál než Cohen v tom, že tvrdí, že útočníky byli skutečně Izraelité. Jak se mu podařilo obejít osmisetletou mezeru? Tím, že si vymyslí „chybějící knihu Bible“ mezi Jozue a Soudci, která se původně týkala tohoto období.
Jak Cohen, tak Anati jsou v nezáviděníhodné pozici, protože objevili pravdy, které jsou v rozporu s přijatou moudrostí. Jejich „triky“, jak se problému vyhnout, pokulhávají, ale jedinou alternativou by bylo navrhnout radikální přehodnocení archeologie Země izraelské. A k tomu je dobrý důvod. Nejde jen o období exodu a dobytí, které se náhle shoduje s důkazy starověkých záznamů a archeologie, když se data archeologických období sníží:
1. Útočníci ze střední doby bronzové se po několika staletích venkovského osídlení téměř přes noc rozrostli v říši, která se rozkládala od Nilu po Eufrat. Tato říše byla označována jako „říše Hyksósů“ podle skupiny kočovníků, kteří napadli Egypt, přestože pro takové označení neexistují žádné historické důkazy. Historie zná jednu takovou říši. Archeologie zná jednu takovou říši. Stejná úprava, která v dějinách obnovuje exodus a dobývání, činí totéž i v případě Spojeného království Davidova a Šalamounova.
2. Říše padla, čímž skončila střední doba bronzová. Archeologové a egyptologové v současnosti vedou velkou debatu o tom, zda to byla občanská válka, nebo egyptské invaze, které zničily říši „Hyksósů“. Díky biblickým zprávám o povstání deseti severních kmenů a invazi egyptského krále Šišaka je tato debata bezpředmětná.
3. Období po zániku říše bylo obdobím velkých nepokojů, ale zaznamenalo obrovské literární úspěchy. Protože toto období, pozdní doba bronzová, bylo posledním obdobím před dobou železnou a protože doba železná byla považována za izraelské období, byla pozdní doba bronzová nazývána kananejským obdobím. Kupodivu tito Kanaánci mluvili a psali krásnou biblickou hebrejštinou. Semitští Kanaánci? Zase se Bible spletla? Ale když přišli po Davidovi a Šalomounovi, nebyli to vlastně Kanaánci. Mluvčí a pisatelé biblické hebrejštiny byli, jak se dalo tušit . . Bibličtí Hebrejci.
4. Konečně se dostáváme do doby železné. Tehdy Izrael údajně přišel do Kanaánu. Archeologům je však již více než sto let zřejmé, že archeologie doby železné se biblickému popisu dobytí Kanaánu podobá jen málo. K invazím sice docházelo, ale byly ze severu, ze Sýrie a Mezopotámie, a přicházely v několika vlnách, na rozdíl od bleskového dobývání za Jozua. Lidé, kteří zemi po invazích osídlili, také přišli ze severu, i když existuje mnoho důkazů, které naznačují, že to nebyli nájezdníci a pouze osídlili prázdnou zemi poté, co ji zničili jiní. Jih zůstal v rukou obyvatel doby bronzové, i když na nižší materiální úrovni.
Závěry vyvozené z těchto důkazů byly zdrcující. Lidé na jihu, kteří tvořili Judské království, odkud přišli Židé, byli určeni jako původem Kanaánci! Když ne biologicky, tak kulturně. A lid na severu, ostatních deset izraelských kmenů, byl určen jako „nepříbuzný“ kmenům na jihu. Myšlenka dvanácti kmenů pocházejících z Jákobových synů byla odstraněna z učebnic dějepisu a znovu zařazena pod „mytologii, židovskou“.
Nejpodivnější je, že několikanásobné vlny invaze, po nichž následovalo usazení severních kmenů na severu Izraele, nejsou událostí, která by v Bibli zůstala nezmíněna. Těmito nájezdníky byli Asyřané. Osadníky byly severní kmeny, které se nakonec staly Samaritány, A jestliže lidé na jihu byli potomky obyvatel země z pozdní doby bronzové, proč, to pouze znamená, že Judské království bylo pokračováním království Judova. Jediná historická tvrzení, která jsou v rozporu s archeologickými záznamy, jsou tvrzení Samaritánů, kteří tvrdí, že byli potomky deseti izraelských kmenů.
Jednoduché přerovnání archeologických období v zemi Izrael uvádí celý rozsah biblických dějin do synchronizace se starověkými historickými záznamy. Teprve čas ukáže, zda Cohena a Anatiho budou následovat další archeologové, kteří pomalu začínají uznávat historicitu Bible.
Brad Aaronson žije v Ma’aleh Adumim v Izraeli a v současné době spolupracuje s Dr. Chaimem eifetzem na knize zabývající se perským obdobím židovských (a světových) dějin. Je jedním ze zakladatelů Jeruzalémského institutu starověkých dějin (JIAH).
1. V rozporu s židovskou historickou tradicí je obecně přijímané datum o 166 let dříve, tedy 587 let př. n. l. (viz „Fixing the History Books – Dr. Chaim Heifetz’s Revision of Persian History“ v jarním čísle 199.1 Jewish Action). Tento rozdíl se týká všech mezopotámských a egyptských dějin před perským obdobím. Data egyptských dějin uváděná v učebnicích dějepisu jsou proto o tuto hodnotu zkreslena. Pro naše účely budeme používat opravené datum a za ním v závorce obecně přijímané datum.
2. Některé lidi vzrušilo, že obecně přijímané datum pro Ramsese II. je tak blízko tradičnímu datu Exodu. To je omyl, protože egyptské a mezopotámské dějiny jsou propojeny. Pokud žil Ramses II. kolem roku 1300 př. n. l., pak ke zničení Chrámu došlo v roce 587 př. n. l. a k Exodu v roce 1476 př. n. l.
3. Sefer Hajašar a Modlitba Asenat (starověké pseudepigrafické dílo) tuto informaci obsahují, i když Sefer Hajašar uvádí pouze délku vlády 94 let bez uvedení Malulova věku.
4. Egyptští králové měli rozsáhlou titulaturu. Obvykle měli nejméně pět oficiálních trůnních jmen, nemluvě o jejich osobním jménu či jménech a o jakýchkoli přezdívkách, které jim dali jejich poddaní.
5. Králi, kteří byli na trůně, se v minulosti jmenovali podle svého jména. William Kelly Simpson v knize The Ancient Near East: A History, Harcourt Brace Jovanovich 1971.
6. A.H.Gardiner, Admonitions of an Egyptian from a hieratic papyrus in Leiden (1909). Historici se téměř shodují v datování tohoto papyru do samého počátku Střední říše. Události, které popisuje, se tedy týkají konce Staré říše.
7. Rudolph Cohen, „The Mysterious MBI People – Does the Exodus Tradition in the Bible Preserve the Memory of Their Entry into Canaan?“ in Biblical Archaeology Review IX:4 (1983), str. 1 6ff.
8. Immanuel Anati, The Mountain of God, Rizzolli International Publications, New York 1986.
—————————
Archeologický pohled na dějiny Země izraelské (TOP)
a biblický pohled na dějiny Země izraelské (BOTTOM)
PROTO-KANAÁNCI AMOREJCI
HYKSOS
ŘÍŠE KANAÁNCŮ SEVERNÍ KMENY
JIŽNÍ KMENY
STARŠÍ DOBA BRONZOVÁ STŘEDNÍ DOBA BRONZOVÁ
POZDNÍ DOBA BRONZOVÁ
STARŠÍ DOBA ŽELEZNÁ
KANAÁNCI
DOBYTÍ &SOUDCI
JEDNOTNÁ MONARCHIE ROZDĚLENÁ MONARCHIE SAMARITÁNI
JUDA
.