Tento týden před sedmi lety udělil norský Nobelův výbor cenu za mír Baracku Obamovi. Toto rozhodnutí bylo ve Spojených státech přijato s posměchem a zneklidnilo i příznivce prezidenta, který ještě ani nedokončil první rok ve funkci. Přesto pan Obama do Osla přiletěl a pronesl jeden ze svých charakteristických projevů. Prezident-filozof byl přípitkem Evropy.
Pan Obama se dnes o ceně téměř nezmiňuje a bývalý tajemník Nobelova výboru vyjádřil nad volbou politování. Barack Obama – nobelista je mezi Evropany, kteří se potýkají s naléhavějšími starostmi, mezi něž patří především občanská válka v Sýrii, která zaplavila kontinent více než milionem uprchlíků, špatnou vzpomínkou.
Tato nobelistická nechuť je však vůči panu Obamovi nespravedlivá. Sama o sobě je jeho cena ohromným úspěchem. Po sedmi letech prezident dosáhl vítězství, která se v budoucnosti poprvé oslavovala v Oslu.
Výbor, který cenu udělil, doufal v Ameriku, která si už nebude hrát na hegemona. Norové si přáli amerického prezidenta, který „posílí mezinárodní diplomacii a spolupráci mezi národy“, jak se píše v nobelovské citaci. Vůdce, který by zdůrazňoval „roli, kterou může hrát OSN a další mezinárodní instituce“ a jehož rozhodnutí by sledovala „postoje, které sdílí většina světové populace“.
To byla doba rozkvětu transnacionalismu, filozofie, podle níž se všechny státy – silné i slabé, svobodné i nesvobodné – musí podřídit „normám“ vypracovaným profesory práva a globálními organizacemi, jako je OSN a Evropská unie. Transnacionalistický pohled nemůže tolerovat výjimečný národ, který vnucuje svou vůli ostatním, a to ani s těmi nejlepšími úmysly.