Od Arethy Franklin po Jimiho Hendrixe: 10 coververzí písní, které jsou lepší než originály

Když si umělec razí cestu světem, obvykle jako první převezme písně svého oblíbeného interpreta nebo skupiny. Je to přirozený vývoj, který zpěvákům a skladatelům pomáhá najít svůj hlas. Někdy se ale stane, že se po dokončení tohoto formování vrátí, aby některou ze svých oblíbených písní předělali.

Málokdy mají tyto písně stejný punc jako originál, přece jen je těžké vyjádřit příběh někoho jiného tak intenzivně jako oni. Někdy se jim to však podaří a stará píseň zní jako něco svěžího a nového, mohou nabídnout nový pohled na věc nebo zcela nový plán útoku.

Když se takové okamžiky objeví, je to něco posvátného, čeho je třeba si vážit, a tak jsme si řekli, že to uděláme a přineseme vám 10 nejlepších příkladů toho, kdy jsou covery lepší než originály.

Koverze písní, které jsou lepší než originály:

„Respect“ – Aretha Franklin

Začneme jedním z těch „myslel jsem, že je to její píseň“. Aretha Franklinová bude s touto písní navždy spojena. Původně číslo Otise Reddinga bylo převráceno na ruby, když se Franklinová postavila k této písni, aby se jí ujala, a s ní i mnohem víc. Aretha se do této coververze pustila jako do čehokoli jiného ve svém životě: na plný plyn a s naprostým nasazením.

Její silný vokál a neochvějná snaha o rytmus zanechaly tuto píseň nejen na vrcholu hitparád, nejenže jí vynesla první z jejích 18 cen Grammy, ale díky Arethině dravosti se stala vášnivou hymnou feministického hnutí a hnutí za občanská práva. It would go on not only define Franklin but a generation.“

https://youtu.be/kGtBNf6LHi4

„With A Little Help From My Friends“ – Joe Cocker

Tou pomocí byla píseň Fab Four „With A Little Help From My Friends“. Beatles sice Joe Cockerovi poskytli munici, ale i tak zůstalo na neuvěřitelném zpěvákovi, aby poskytl arzenál, s nímž předvedl zdrcující a definitivní provedení písně ‚With A Little Help From My Friends‘.

Píseň začala svůj život tím, že ji složil John Lennon jako píseň pro Ringo Starra, ale později se stala určující hymnou kontrakulturního hnutí, které chtělo zbavit svět agresivního kapitalismu a fašismu. Hnutí, jehož součástí Beatles ve skutečnosti nikdy nebyli.

Na pódiu Woodstocku vystoupí legenda Joe Cocker, který se narodil v Sheffieldu, a zazpívá nevyřčenou hymnu festivalu. Je to prostě kouzelné.

„Mr. Tambourine Man“ – The Byrds

Původně ji samozřejmě napsal rtuťovitý Bob Dylan a jeho kultovní skladba nenašla při prvním vydání příliš velkou odezvu. Až dokonalá coververze od The Byrds ji dokázala skutečně prosadit. Pokud existuje nějaký moment, který značí Dylanův vzestup z folkové hvězdy na mezinárodní hvězdu, pak to bylo, když „přešel na elektrickou dráhu“ a zapojil akustickou kytaru. Byl to okamžik, který nepochybně podpořila coververze písně „Mr. Tambourine Man“ od The Byrds.

Dylan tuto píseň složil v roce 1965 v rámci své session Bringing It All Back Home a The Byrds se podařilo sehnat její ranou kopii. Při poslechu acetátu byla skupina přesvědčena, že je ideální pro jejich debutové album, a to se samozřejmě stalo.

Verze písně od The Byrds není nic jiného než velkolepá a pravděpodobně patří k nejdůležitějším nahrávkám Dylanovy kariéry. Její úspěch vynesl The Byrds na mapu, oživil folkovou scénu na západním pobřeží a povzbudil Dylana, aby to léto na Newport Folk Festivalu zapojil zesilovače.

„I Fought The Law“ – The Clash

Možná jsou jedinou kapelou, na které záleží, ale The Clash se nikdy nebáli ponořit ruku do kalných vod hudební minulosti a vytáhnout za pačesy klenot. Poté, co vedle své přirozené náklonnosti k reggae a dubu coverovali i skladby jako ‚Police & Thieves‘, se jim tento cover skvěle hodil.

Původně ho nahrál Sonny Curtis a poté zpopularizovala čtveřice Bobby Fuller, Joe Strummer, Mick Jones, Paul Simonon a Topper Headon se svým coverem ‚I Fought The Law‘ posunuli tuto skladbu na zcela nové, mnohem rebelštější místo. Zejména Strummerův vokál jako by byl pro tuto píseň stvořený.

The Clash byli uprostřed nahrávání alba Give ‚Em Enough Rope, když na tuto desku narazili v jukeboxu studia Automatt a okamžitě si ji zamilovali. Od té doby se stala fantastickou součástí jejich ikonografie.

‚Me & Bobby McGee‘ – Janis Joplin

Původně tuto píseň nahrál Roger Miller v roce 1969, Janis Joplin se jí chopila a proměnila ji v silácké vystoupení, kterému se mohla vyrovnat jen ona. Bylo to něco, co bylo v silách Joplinové, vlastně to dokázala téměř s každou písní, kterou kdy zpívala.

Věru, mohl by existovat seznam deseti nejlepších coververzí Janis Joplinové, ‚Cry Baby‘ byla silným kandidátem na toto místo. Je to však závažnost této nahrávky, která ji pro nás staví na první místo. Tato coververze písně, kterou napsal Kris Kristofferson, byla nahrána jen několik dní před její tragickou smrtí v roce 1970 pro její posmrtné album Pearl a je prostě ohromující.

Je to pozoruhodná píseň a ukazuje nejen neuvěřitelný zpěv Joplinové, ale také její hudební porozumění, kterému se málokdo vyrovná. Joplinová se hudbě a jejímu provedení zcela oddala a na tomto strhujícím coveru je to znát.

„Jolene“ – The White Stripes

Jack White má nyní možná nejblíže k hudebnímu magnátovi, protože má za sebou nespočet hudebních projektů s The White Stripes, The Raconteurs i sólovou tvorbu a nezapomíná ani na to, že stojí v čele Third Man Records. Začínal však v poněkud skromnějších začátcích v klubech v okolí svého rodného Detroitu.

Podle toho, že poskytoval vířivé, šílené vokály a mlátil do kytary jako nikdo jiný předtím, získávala kapela na popularitě. Na videu níže, v roce 2001, ještě se Stripes – těmi nezastavitelnými červenobílými žongléry – zdokonaloval své nesvaté kvílení coververzí některých country a westernových klasik.

V roce 2001, odkud pochází záběry a možná i nejlepší provedení této písně, se The White Stripes začínali prosazovat. Whiteova schopnost vytvářet podivné a úžasné zvuky schopné jediným tónem strhnout dům uvedla scénu do varu. Když se to pak spojilo se skladatelským umem, který předvedli ve skladbách jako „Fell In Love With A Girl“ a „Hotel Yorba“, ukázalo se, že tato kapela rozumí příběhům, které jsou vyhrazeny nadčasovým umělcům, a dokáže je vyprávět. Měli sílu a měli poezii.

Nejde to ukázat lépe než na nádherném coveru srdcervoucí klasiky ‚Jolene‘ od Dolly Parton. Je to cover, který se stane součástí koncertního setu kapely a nabídne pohled na Whiteovu lásku k americké a country hudbě.

‚The Man Who Sold The World‘ – Nirvana

Není nic lepšího než poslech klasiky Davida Bowieho ‚The Man Who Sold The World‘, pokud ovšem není k dispozici unplugged verze Nirvany. I když jsme obrovskými fanoušky Hvězdné pěchoty, těžko můžeme tvrdit, že tento cover není lepší než originál. S časem na strávení písně je reimaginace Kurta Cobaina a myšlenky v ní vyjádřené pohlcující.

Nechápejte nás špatně, máme rádi i verzi od Lulu, ale proti téhle a spojení, které s ní Cobain sdílí, se těžko bojuje. Stejnojmenné album s touto písní se umístilo na 45. místě Kurtových nejoblíbenějších alb všech dob a je jasné, že s ní sdílí spřízněnost. Později se píseň a session staly nedílnou součástí tvorby kapely v posledních měsících před Cobainovou náhlou smrtí a tvořily velkou část jejich rotace na MTV.

Bowie o coververzi Nirvany řekl: „Vím, že se mi to nelíbí: „Byl jsem prostě ohromen, když jsem zjistil, že se Kurtu Cobainovi líbí moje práce, a vždycky jsem si s ním chtěl promluvit o důvodech, které ho vedly k vytvoření coveru ‚The Man Who Sold the World‘.“ Starman, vždy milovník jakéhokoli umění, dodal: „Byla to dobrá přímočará interpretace a zněla tak nějak velmi upřímně. Bylo by hezké s ním pracovat, ale jen tak si s ním popovídat by bylo fakt super.“

I když Bowie přiznal, že lidé, kteří si myslí, že píseň je vlastní Nirvaně, ho trochu štvou: „Děti, které potom přijdou a říkají: ‚To je super, že děláš písničku od Nirvany‘. A já si říkám: ‚Jdi do hajzlu, ty malej zmetku!“

„Hallelujah“ – Jeff Buckley

Než se pustíme do křehkosti a něhy vokálního výkonu Jeffa Buckleyho v mistrovském díle Leonarda Cohena „Hallelujah“, musíme nejprve vzdát hold Johnu Calovi. Zakladatel Velvet Underground vzal Cohenovu původní rozvernou píseň a udělal z ní něco, co by se lidem mohlo skutečně líbit. Poté Buckley vynesl píseň do nebes.“

„Hallelujah“ má na rozdíl od mnoha jiných písní schopnost, která dokáže někoho zastavit na místě. Udržet ho tam, dokud nezazní poslední tóny té bolestně krásné písně. Když však tyto tóny zpívá zesnulý Jeff Buckley, síla skladby zní mnohem déle.

Skladba, která se objevila na jeho jediné řadové desce Grace, se stala folklorním momentem hudební historie. Když ji však Buckley předvedl naživo, stala se z ní zcela nová entita. Není to jen zpěv, co Buckleyho výkonem hýbe, je to jeho hra na kytaru, která se pohybuje na hranici virtuozity, když jemně vybrnkává a manipuluje se strunami směrem k éterické cestě.

Je to prostě ohromující okamžik, kdy hudba, stejně silná jako ona, ovládá místnost a umlčuje starosti a obavy, na krátký okamžik vás drží zavěšené ve vzduchu a uchvácené v tónech.

https://youtu.be/2YjbJTS5C_I

‚Hurt‘ – Johnny Cash

Jedním z nejlepších coverů všech dob je bezpochyby coververze písně ‚Hurt‘ od Trenta Reznora a Nine Inch Nails, o kterou se Johnny Cash původně staral. V rozhovoru pro Music Radar řekl: „Několik let jsem se přátelil s Rickem Rubinem. Zavolal mi, aby se mě zeptal, jak se budu cítit, když Johnny Cash udělá coververzi skladby „Hurt“. Řekl jsem, že by mi to velmi lichotilo, ale nedostal jsem žádné náznaky, že by se to skutečně nahrávalo.

„Uběhly dva týdny. Pak mi přišlo poštou cédéčko. Poslechl jsem si ho a bylo to velmi zvláštní. Byla to jiná osoba, která obývala mou nejosobnější píseň. Věděl jsem, kde jsem byl, když jsem ji psal. Vím, o čem jsem přemýšlel. Vím, jak jsem se cítil. Slyšet ji bylo jako když někdo políbí vaši přítelkyni. Připadalo mi to vtíravé.“

Jakmile ale Reznor uviděl dojemný videoklip, všechno se změnilo: „Opravdu, opravdu to dávalo smysl a já si říkal, jak je to silné umělecké dílo. S Johnnym jsem se nikdy nesetkal, ale jsem rád, že jsem přispěl tak, jak jsem přispěl. Připadalo mi to jako vřelé objetí. Všem, kteří ho ještě neviděli, vřele doporučuji se na něj podívat. Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu.“

Ve videu Cash sedí v muzeu „The House of Cash“ a zpívá reflexivní píseň, zatímco na obrazovce se promítají klipy z jeho minulosti. Je na něm vidět, jak legendární umělec naposledy stojí před svým publikem.

„All Along The Watchtower“ – Jimi Hendrix

To prostě muselo být. Když Bob Dylan prohlásí, že vaše verze jeho písně je ta nejlepší, definitivní provedení čísla, pak víte, že jste něco udělali dobře. Hendrix v ní udělal naprosto všechno správně.

Dylan o Hendrixově verzi prohlásil: „Mám pocit, že se mi to líbí: „Opravdu mě to ohromilo. Měl takový talent, že dokázal najít věci uvnitř písně a energicky je rozvinout. Našel věci, které by jiné lidi nenapadlo v ní najít. Pravděpodobně ji vylepšil o prostory, které používal. Já jsem si vlastně od jeho verze písně vzal licenci a dělám to dodnes.“

Píseň, která vznikla v roce 1967, se v průběhu let dočkala nemálo provedení od známých tváří. Ať už od Eddieho Veddera z Pearl Jam, více než uhlazených tónů Bryana Ferryho, slánského Neila Younga, nebo dokonce irských kluků z poprockového plakátu U2, ale žádná z nich se Jimiho provedení nevyrovná. Zatímco všechny tyto kapely se snažily vyrovnat Dylanovu počinu z roku 67, Jimi skladbu pozřel, strávil a vyvrhl ji v technicolorovém snu.

Je doslova dokonalá. Pokud si myslíš něco jiného, pak ti doporučujeme, aby sis to vyřídil s Bobem.