Křižáci vstoupili do JeruzalémaEdit
15. července 1099 se křižáci dostali do města přes Davidovu věž a historie se stala svědkem jednoho z nejkrvavějších střetnutí. Křižáci zmasakrovali velké množství obyvatel města (Jeruzaléma), muslimů i Židů. Fatimidskému správci města Iftikharovi ad-Daulahovi se podařilo uprchnout. Podle očitých svědků byly ulice Jeruzaléma plné krve. O tom, kolik lidí bylo zabito, se vedou spory, muslimský historik Ibn al-Athir (psal asi v roce 1200) uvádí počet 70 000 osob.) považován za značně přehnaný; 40 000 je pravděpodobné, vzhledem k tomu, že počet obyvatel města se rozrostl o uprchlíky prchající před postupem křižáckých vojsk.
MasakrEdit
Zvěrstva páchaná na obyvatelích měst, která byla dobyta po obléhání, byla ve starověkých a středověkých válkách běžná jak pro křesťany, tak pro muslimy. Křižáci tak učinili již v Antiochii a sami Fatimidé v Taormině, Romettě a Tyru. Masakr obyvatel Jeruzaléma, muslimů i Židů, však možná překročil i tyto standardy. Historik Michael Hull se domnívá, že spíše než o prostou krvežíznivost šlo o záměrnou politiku, jejímž cílem bylo odstranit „kontaminaci pohanskou pověrou“ (citace Fulchera ze Chartres) a reformovat Jeruzalém jako přísně křesťanské město.
MuslimovéEdit
Mnoho muslimů hledalo útočiště v mešitě Al-Aksá, ve Skalním dómu a obecně v oblasti Chrámové hory. Podle Gesta Francorum, které hovoří pouze o oblasti Chrámové hory, „… zabíjeli a vraždili až k Šalamounovu chrámu, kde byla porážka tak velká, že se naši muži brodili v krvi až po kotníky…“. Podle Raymonda z Aguileru, píšícího rovněž pouze o oblasti Chrámové hory, „v Chrámu a na Šalamounově verandě muži jezdili v krvi až po kolena a otěže uzdy“. Fulcher ze Chartres, který psal pouze o oblasti Chrámové hory a nebyl očitým svědkem obléhání Jeruzaléma, protože v té době pobýval u Baldwina v Edesse, uvádí: „V tomto chrámu bylo zabito 10 000 lidí. Vskutku, kdybys tam byl, viděl bys naše nohy zbarvené až po kotníky krví zabitých. Ale co víc mám vyprávět? Nikdo z nich nezůstal naživu; ani ženy, ani děti nebyly ušetřeny.“
Očitý svědek Gesta Francorum uvádí, že někteří lidé byli ušetřeni. Jeho anonymní autor napsal: „Když byli pohané přemoženi, zmocnili se naši muži velkého počtu mužů i žen a buď je zabili, nebo si je ponechali v zajetí, jak chtěli.“ „Když byli pohané přemoženi, zmocnili se naši muži velkého počtu mužů i žen. Později tentýž pramen píše: „také nařídil, aby všichni mrtví Saracéni byli vyhozeni ven kvůli velkému zápachu, protože celé město bylo plné jejich mrtvol; a tak živí Saracéni vyvlekli mrtvé před východy bran a srovnali je na hromady, jako by to byly domy. Nikdo nikdy neviděl ani neslyšel o takovém zabíjení pohanů, neboť pohřební hranice z nich byly tvořeny jako pyramidy a nikdo nezná jejich počet kromě samotného Boha. Raymond však způsobil, že emír a ostatní, kteří byli s ním, byli celí a nezranění odvedeni do Askalonu.“
Další očitý svědek, Raymond z Aguilers, uvádí, že někteří muslimové přežili. Poté, co vylíčil masakr na Chrámové hoře, informuje o některých, kteří se „uchýlili do Davidovy věže, a když požádali hraběte Raymonda o ochranu, odevzdali věž do jeho rukou“. Tito muslimové odešli s fátimovským guvernérem do Askalonu. Verzi této tradice zná také pozdější muslimský historik Ibn al-Athir (10, 193-95), který vypráví, že poté, co bylo město dobyto a vypleněno: „Skupina muslimů se zabarikádovala v Davidově oratoři (Mihrab Dawud) a několik dní bojovala. Za to, že se vzdali, jim byl poskytnut život. Frankové dodrželi své slovo a skupina v noci odešla do Askalonu.“ Jeden dopis z káhirské genizy se zmiňuje také o některých židovských obyvatelích, kteří odešli s fátimovským guvernérem.
Tankred si nárokoval chrámovou čtvrť pro sebe a nabídl ochranu některým tamním muslimům, ale nedokázal zabránit jejich smrti z rukou svých křižáckých druhů. Kromě toho křižáci prohlásili muslimská svatá místa Skalní dóm a mešitu Al-Aksá za důležitá křesťanská místa a přejmenovali je na Templum Domini, respektive Templum Salomonis. V roce 1141 mělo být Templum Domini vysvěceno a Templum Salomonis se mělo stát sídlem templářů.
Albert z Cách, který osobně nebyl přítomen, ale psal na základě nezávislých rozhovorů vedených s přeživšími ještě v Evropě, napsal, že i mimo první kolo masakru, které provázelo pád Jeruzaléma, proběhlo kolo další: „Třetího dne po vítězství byl vůdci vynesen rozsudek a všichni se chopili zbraní a vrhli se na mizerný masakr celého zástupu pohanů, který ještě zbyl…, které předtím ušetřili kvůli penězům a lidskému soucitu“. Počet zabitých není uveden a o tomto masakru se nezmiňují ani jiné soudobé prameny.
Ačkoli křižáci zabili mnoho muslimských a židovských obyvatel, svědectví očitých svědků (Gesta Francorum, Raymond z Aguilers a dokumenty káhirské genizy) dokládají, že některým muslimským a židovským obyvatelům bylo dovoleno žít, pokud opustili Jeruzalém.
ŽidéEdit
Židé bojovali bok po boku s muslimskými vojáky na obranu města, a když křižáci prolomili vnější hradby, Židé z města se stáhli do své synagogy, aby se „připravili na smrt“. Podle muslimské kroniky Ibn al-Qalanisiho se „Židé shromáždili ve své synagoze a Frankové ji nad jejich hlavami zapálili“. Současné židovské sdělení potvrzuje zničení synagogy, i když nepotvrzuje, že by v době jejího vypálení byli uvnitř nějací Židé. Tento dopis objevil mezi sbírkami káhirské genizy v roce 1975 historik Šelomo Dov Goitein. Historikové se domnívají, že byl napsán pouhé dva týdny po obléhání, což z něj činí „nejranější zprávu o dobytí v jakémkoli jazyce“. Další dokumentace z káhirské genizy naznačuje, že někteří významní Židé, které křižáci drželi jako výkupné, byli propuštěni, když ascalonská karaimská židovská komunita zaplatila požadované peněžní částky.
Východní křesťanéEdit
V rozporu s tím, co se někdy tvrdí, se žádný pramen, který by byl očitým svědkem, nezmiňuje o tom, že křižáci zabíjeli východní křesťany v Jeruzalémě, a rané východokřesťanské prameny (Matouš z Edessy, Anna Komnena, Michael Syrský atd.) nic takového o křižácích v Jeruzalémě netvrdí. Podle Syrské kroniky byli všichni křesťané vyhnáni z Jeruzaléma ještě před příchodem křižáků. Pravděpodobně tak měl učinit fátimovský místodržící, aby zabránil jejich případnému spolčení s křižáky.
Gesta Francorum tvrdí, že ve středu 9. srpna, dva a půl týdne po obléhání, vybídl Petr Poustevník všechny „řecké a latinské kněze a kleriky“ k děkovnému procesí do chrámu Božího hrobu. To naznačuje, že někteří východní křesťanští duchovní zůstali během obléhání v Jeruzalémě nebo v jeho blízkosti. Když v listopadu 1100 Fulcher ze Chartres osobně doprovázel Baldwina při návštěvě Jeruzaléma, přivítali je řečtí i syrští klerici a laici (kniha II, 3), což svědčí o přítomnosti východních křesťanů ve městě o rok později.
.