Dámy v nesnázích. Osudová a zakázaná láska. Epické bitvy a výpravy za podivnými tvory. To je svět artušovské legendy a v jeho středu stojí „jednou provždy budoucí král“ – sám Artuš, který podle příběhů vytáhl meč z kamene a stal se největším králem, jakého kdy Británie poznala. Tento svět inspiroval ohromné množství literárních, filmových, hudebních, tanečních a dalších uměleckých děl. Wagnerova opera Tristan a Isolda sleduje romanci dvou artušovských milenců, kteří se ocitli ve slepé uličce; Tennyson zvěčnil Elaine z Astolatu, mladou dívku, která se neopětovaně zamilovala do jednoho z Artušových rytířů, ve své básni „Dáma ze Šalotky“; a nedávno se ke Kamelotu přiklonily i Disney a Hollywood. Mnozí se s králem Artušem seznámili prostřednictvím Disneyho filmu Meč v kameni a v roce 2017 uvedl Guy Ritchie velkofilm, v němž Artuš vyrůstá v nevěstinci, než se zaplete do politických intrik. Kdo však byl král Artuš? Odkud se tyto legendy vzaly? A čím je artušovská literatura tak přitažlivá pro moderní publikum?
Postaví se, prosím, skutečný král Artuš?“
Jednou z otázek, která po staletí zaměstnává historiky, je, zda byl král Artuš skutečným člověkem, nebo zda byl zcela smyšleným dílem. Důkazů o existenci historického krále Artuše je velmi málo. Jediné, co je známo s jistotou, je, že muž jménem Artuš neboli Arturus vedl kolem 5. a 6. století n. l. skupinu bojovníků v krvavém odporu proti řadě invazních vojsk, včetně Sasů a Jutů – což je podstatně dříve, než většina středověkých legend krále Artuše klade. V latinských dějinách Británie z 9. století (Historia Britonum) se velšský mnich Nennius zmiňuje o vojevůdci jménem Artuš, který svedl 12 bitev proti útočníkům a kterému se podařilo najednou porazit 960 mužů – což je nadsázka typická pro historický, kronikářský žánr. Také některé další velšské kroniky z 10. století se zmiňují o vůdci jménem Artuš, který byl podobně zuřivý a úspěšný v boji.
První zmínka o muži rozpoznatelném jako „král Artuš“, kterého známe dnes, však pochází z jiné historické kroniky, napsané o několik set let později. V díle Geoffreyho z Monmouthu Historia Regum Britanniae (Dějiny králů Británie, 1138) je položen základní rámec artušovské legendy a na tomto základu pak staví další, pozdější autoři. Geoffrey je prvním známým autorem, který Artuše označuje za krále Británie, a je také prvním, kdo nastiňuje Artušův rodokmen. Podle Geoffreyho Artušovu otci Utheru Pendragonovi pomáhá čaroděj a prorok Merlin, který se vydává za jiného muže a spí s jeho ženou – výsledkem je početí Artuše. Dvě další významné kroniky využívají Geoffreyho z Monmouthu jako pramen k přikrášlení příběhu krále Artuše a k dalšímu vytvoření legendy, kterou známe dnes. Ve 12. století normanský básník jménem Wace založil svůj Roman de Brut (Dějiny Británie, 1155) na Geoffreyho díle a přidal do něj nové prvky – například zvláštní kulatý stůl vytvořený pro Artušovy barony, aby se při setkáních nehádali o přednost a postavení. Ve 13. století anglický básník Layamon spojil artušovské části z Geoffreyho a Wace a legendu dále rozvinul. Tak například přidává do příběhu roztržku mezi barony a šlechtici, kteří všichni soupeří o postavení, což vede ke vzniku Kulatého stolu.