- Rané Japonsko do roku 710
- Období Nara 710-794
- Hejské období 794-1192
- Období Kamakura 1192-1336
- Období Muromači 1336-1573
- Období Azuči-Momoyama 1573-.1603
- Období Edo 1603-1868
- Období Meidži 1868-1912
- Období Taišó a rané období Šowa 1912-1945
- Poválečné období 1945-dosud
Historie Japonska Období Kamakura 1192-1333 鎌倉時代
V období Kamakura:
V srpnu 1192 byl Minamoto Joritomo jmenován seii taishogunem („generalissimem pro podmanění barabů“) nebo, stručněji řečeno, šógunem pod novým císařem Go-Tobou. Od předchozích císařových „rádců“ (tj. regentů) se lišil tím, že svou moc vykonával z města Kamakura, své mocenské základny v Kantó (tj. v oblasti dnešního Tokia), nikoliv z Hejanu (Kjóta). Fudžiwarové a poté Tairové vládli prostřednictvím kontroly dvora, ale Minamoto Joritomo vládl „paralelně“ z Kamakury, čímž zahájil Bakufu: vládu vojáka pro své vazaly z vojenské třídy (kenin). Měl v rukou moc, kterou do té doby držela šlechta, a ovládal zemi, kterou kdysi kontrolovala koruna. Následná vláda představovala směs kontroly dvora (kvůli poctám a rituálům) a Bakufu (kvůli politice). Ačkoli fakticky kontroloval dvůr a vyžadoval přímou oddanost země, zachovával formální ovzduší úcty k císařské instituci.
V Kamakuře byly zřízeny tři orgány, které vládly:
Navzdory svému vojenskému původu se tento druh vlády uskutečňoval po civilní linii s malou významnou změnou oproti způsobu, jakým vládli Fudžiwarové: prostřednictvím soukromých orgánů (tj. nikoliv trůnu) nad veřejnými záležitostmi.
Byl to feudální systém, Bakufu záviselo na osobní loajalitě šógunových vazalů a na jeho schopnosti odměňovat je za dobré služby. Vazalové byli nejprve omezeni na ty, kteří měli rodinné vazby na Minamoty, ale postupně se rozšířili a nakonec zahrnovali stejně mnoho Tairů jako Minamotů. Pod nimi byli samurajové – v raných dobách určitá hodnost vojáků – pod nimiž byly další hodnosti pěšáků. Tyto hodnosti pokračovaly i v civilním životě, a to až k vyděděncům a otrokům (i když v tomto období se objevily první náznaky postupné emancipace otroků).
Konkrétně se šógunova autorita opírala především o tři skupiny:
Lojalitu vazalů bylo třeba udržovat zajištěním jejich blahobytu a odměňováním za službu.
Šogun Joritomo zemřel v roce 1199, ale protože jeho domnělí dědicové byli příliš mladí na to, aby vládli, vlády se ujala rada v čele s jeho tchánem Tokimasou Hódžóem (Tairou! – i když hlavním představitelem minamotské moci). Velkou autoritu však měla v zákulisí Joritomova manželka Masako Hódžó, která jako „mniška šógunka“ vykonávala vládu v klauzuře. Poté zůstala moc v rukou Hódžóa v rámci tzv. regentství Hódžó. Po urovnání vnitroskupinových a meziskupinových sporů, poznamenaných zradou a krveprolitím, byla moc regentů Hódžó obecně jistější než ta, které se těšil Joritomo. Zásadní událostí byly nepokoje Jokyu v roce 1221, kdy se (pouze formálně) penzionovaný a politicky obratný císař Go-Toba, využívající protibakufské nálady, pokusil získat zpět císařskou moc silou zbraní, ale neuspěl. Go-Toba byl vypovězen do dnešní svatyně Oki na Nakanošimě na odlehlých ostrovech Oki a více než 3 000 panství bylo zkonfiskováno a přerozděleno věrným vazalům, což značně posílilo pozici Bakufu. Od této chvíle byl dvůr – ačkoli jeho formální autorita byla otevřeně respektována – složitě kontrolován. Země byla bezpečná a klidná a snad poprvé v historii bylo Japonsko řízeno efektivně a podle práva.
V roce 1232 vyhlásil Jasutoki, třetí regent Hódžó, Goseibai (neboli Joei) Šikimoku neboli „Formulář soudních rozhodnutí“. Tento dokument kodifikoval celý tehdejší feudální systém a znamenal formální zrušení téměř 600 let starého a zcela zaniklého systému ritsurjo. Krátce poté byly tradičně politicky nepoddajné kláštery rozdrceny v aféře Kofukudži v roce 1236 a donuceny podřídit se autoritě Bakufu. Bakufu bylo nyní nadřazené.
Během éry Kamakura rozkvetlo bušidó – „cesta bojovníka“ – založená na absolutní loajalitě vůči svému pánovi, intenzivní hrdosti na svůj rodokmen a hluboce zakořeněné morální povinnosti neboli giri držet se dobra a nepodléhat silnějším.
Mongolské invaze
V roce 1274 velký mongolský vůdce Kublajchán, který od roku 1259 vládl Číně jako císař, vpadl do Japonska poté, co byly odmítnuty jeho požadavky na japonské uznání jeho svrchovanosti. Pouhý den po vylodění však udeřila prudká bouře, a protože nechtěl uvíznout na mělčině, kdyby se situace zvrtla, jeho vojáci se vrátili na své lodě a s velkými ztrátami na životech v důsledku ztroskotání opustili loď. Po ještě ostřejším japonském odmítnutí, při němž byli popraveni mongolští vyslanci, vpadl v roce 1281 podruhé. V mezidobí Bakufu vynakládalo obrovské úsilí a prostředky na obranu. Proto nejenže se útočníkům nepodařilo příliš postoupit, ale po zhruba sedmi týdnech bojů zničil jejich loďstvo hurikán. Bakufuové se právem obávali třetího útoku, a proto udržovali ekonomicky vysilující válečné postavení země až do chánovy smrti v roce 1294: celkem nepřetržitě 20 let.
Hospodářství v těchto letech rostlo díky poptávce po zboží stimulované bohatstvím menšiny vazalů a také díky kvetoucímu obchodu s Čínou. Tento růst však většinu vazalů Bakufu neobohatil, protože cena, kterou dostávali za své zemědělské produkty, zaostávala za mírou inflace. Mnozí z nich byli hluboce zadluženi jak díky tomu, tak díky břemenu obrany proti Mongolům. S přibývajícím počtem lichvářů, kteří přebírali práva náležející k lénu, se vazba mezi vazalem a pánem oslabovala. Protože se navíc jednalo o feudální systém, byl Bakufu zavalen nároky na odškodnění a odměnu ze strany:
Však také Bakufu byl vyčerpán vleklým obranným úsilím a k nelibosti všech, včetně své vlastní, neměl co poskytnout.
Pravidelně byly vydávány „zákony milosti“, které měly usnadnit těžkou situaci zadlužených bojovníků, ale na úkor důvěry věřitelů, jejichž podpora byla pro Bakufu životně důležitá.
Téměř současně s ústupem Mongolů a smrtí Tokimuneho v roce 1284 se nejenže objevily časté stížnosti na nedostatek odměn za vojenskou službu (převážně v Kjúšú), ale začala klesat i kvalita vedení Hódžó, což vedlo k nárůstu bojů mezi Hódžó a oslabení důvěry veřejnosti ve schopnost Hódžó spravedlivě a efektivně spravovat.
Spor o císařské nástupnictví
To, co se mělo stát zdrcující i základní krizí této éry, bylo vyvoláno smrtí císaře Go-Sagy v roce 1272.
Císaři obvykle oficiálně vládli velmi krátkou dobu, než na trůn dosadili potomka a odešli do ústraní, aby skutečně vládli ze zákulisí nejen bez omezení dvorského dekora a rituálů, ale mohli svobodně uplatňovat moc, kterou jim propůjčovalo obrovské císařské bohatství, k němuž tím získali přístup. Tomu se říkalo klášterní vláda.
Po své smrti zanechal Go-Saga na trůně svého mladšího syna Kameyamu na úkor staršího Go-Fukakusa, který na něm jako mladík vydržel jen krátce. Mladší Kameyama se domníval, že jeho právo vládnout je potvrzeno tím, že byl dosazen na úkor svého staršího bratra. Go-Fukakusa se domníval, že to, že byl instalován jako první, mu dává právo na nástupnictví.
Rozhodnutí ve skutečnosti Go-Saga mlčky přenechal Bakufu, ale kromě toho, že byl rozptýlen přípravami na třetí možný mongolský vpád, si Bakufu přál pokračovat v bezproblémových vztazích s dvorem, které charakterizovaly vládu Go-Sagy, a tak rozhodnutí přenechal dvoru.
Následujících padesát let se vyznačovalo obsazováním trůnu mladšími a staršími členy větve střídavě a vždy kontroverzně v provizorním vyvažování udržovaném Bakufu, zatímco pod ním doutnaly příslušné ambice a zášť obou stran.
Machinace s nástupnictvím nakonec dospěly do bodu známého jako kompromis Bunpo z roku 1317, který vyústil ve vnitřní frakcionalizaci mladších a starších stran a hrozil úplným rozbitím formálního centra autority národa. Řešením byl konec klášterní vlády.
Bakufu však k jejímu ukončení chybělo odhodlání. Nepochybně se obávalo možných důsledků, které by reakce znesvářené linie mohla mít na celostátní politickou situaci, konkrétně vytvoření protibakufské strany kolem takové skupiny. V praxi si však frustrací obou stran vytvořila ještě horší situaci.
Go-Daigo a pád Bakufu
V roce 1318 se císařem stal Go-Daigo z linie mladšího bratra (Kameyamy): první nedětský císař od dob samotného Kameyamy. S podporou svého otce, penzionovaného císaře Udy,
(1) dal najevo svůj úmysl skutečně vládnout a
(2) jmenoval svého syna svým nástupcem.
Tím hodil Bakufu dvojí rukavici, neboť (1) dal jasně najevo své přání převzít faktickou vládu v zemi a zároveň (2) svou ambici, aby se dosud nevyřešený spor o nástupnictví vyřešil ve prospěch mladší linie.
Většinu ze svých 14 let na trůně strávil intrikami proti Bakufu, v nichž mu pomáhal jeho důvěrník zenový mistr Muso Soseki (alias Muso Kokuši), a tím umožnil vzestup zenového buddhismu jako politické síly.
Go-Daigoův syn Morinaga byl velmi aktivní ve prospěch svého otce a využil protihodžóovských nálad, které kvasily v provinciích, když se stále jasněji ukazovala slabost Bakufu. Bakufu bylo dále oslabeno odstoupením pološíleného regenta Hódžó Takatokiho, který ponechal vládu v rukou svých zkorumpovaných rádců.
Způsobem typickým pro tehdejší dobu zradil Go-Daigo v roce 1331 Bakufu jeho rádce Fudžiwara Sadafusa. Reakce Bakufu byla příznačně opožděná. Sice Go-Daiga sesadilo a poslalo do vyhnanství ve prospěch kandidáta starší větve navrženého v rámci kompromisu Bunpo, ale jeho slabost byla zřejmá a jak mladší, tak starší větev byly nyní stejně odhodlány porazit Bakufu, které bylo pro každou z nich stejnou překážkou jako ty druhé.
Go-Daigovi se na jaře 1333 podařilo z vyhnanství uprchnout. V té době se v provinciích rozmohly protihodžóovské nálady a nespokojení místní náčelníci začali podnikat útoky na jeho výspy. Útoky na posádku v císařském hlavním městě Kjótu přiměly Bakufu povolat svého mocného východního vazala Ašikagu Takaudžiho, který byl pověřen znovuzískáním Go-Daiga. Takaudži však náhle změnil stranu a místo toho zaútočil na posádku Bakufu v Kjótu a rozprášil ji. To vyvolalo řetězovou vzpouru v mnoha východních provinciích, která vyvrcholila vypleněním sídla Bakufu, Kamakury, vojsky vedenými Niitou Jošisadou v červenci 1333.
V roce 1334 vyhlásil Go-Daigo restauraci Kemmu, tj. obnovení přímé vlády z trůnu, obcházející třídu válečníků. Výrazně odmítl jmenovat nového šóguna. Vrátit čas však bylo nerealizovatelné.
Při všech svých snech o opětovném ovládnutí země neměl dvůr nejméně 200 let žádné zkušenosti s vládnutím a po zániku Bakufu se země propadla do faktické anarchie.
Nejen to, ale Go-Daigo v podstatě nepochopil motivy loajalistů. Ti, kteří se postavili na jeho stranu proti Hódžóovi, tak nečinili z pocitu loajality k myšlence císařské vlády, ale spíše z pocitu zášti vůči Hódžóovi, který nejenže nebyl schopen zajistit dobrou vládu, ale ani dostatečně neodměňoval své vazaly za jejich služby.
Go-Daigo tedy udělal největší chybu, když zpackal odměňování těch bojovníků, kteří se postavili na jeho stranu. Přestože měl k dispozici rozsáhlé statky Hódžóa, systém, kterým je přerozděloval svým stoupencům, byl neefektivní a zkorumpovaný a nespokojenost zůstávala za Go-Daiga stejně rozšířená jako za Hódžóa.
Nadto se zánikem ještě relativně silné vlády Bakufu mohli noví vlastníci půdy chovat podle svého uvážení a správa jejich statků se vyznačovala takovou mírou korupce a vykořisťování (nejhoršími provinilci byly kláštery), jaká by nebyla tolerována ani za pozdní vlády Hódžó, což plodilo rolnický antagonismus vůči novému režimu.
Opožděný protiútok zbytku Hódžó na Kamakuru v roce 1335, Hódžó Tokijukiho, byl pro Takaudžiho záminkou k žádosti, aby ho Go-Daigo jmenoval šógunem s pověřením opustit Kjóto (kde od porážky Hódžóů sídlil) a znovu dobýt Kamakuru „pro Jeho Veličenstvo“. Go-Daigo odmítl, ale Takaudži stejně odjel porazit Tokijukiho a odmítl se vrátit do Kjóta.
Takaudži Ašikaga se nepovažoval za obnovitele císařské moci, ale za dědice Bakufu. Jakmile rozdrtil zbytky Hódžóů a zajistil Kamakuru, začal tam zavádět vlastní paralelní správu, nezávislou na Kjótu.
Pokus Go-Daiga potlačit Takaudžiho Ašikagu tím, že proti němu vyšle svého věrného bojovníka Nittu (který zasadil Bakufu v Kamakuře poslední smrtící úder), byl poražen. Naopak Ašikaga v únoru 1336 vstoupil do Kjóta a Go-Daiga opět zahnal na útěk. Sám Takaudži byl však důkladně poražen o pouhé tři dny později a byl nucen uprchnout na Kjúšú, kde rychle překonal místní odpor a během několika týdnů se s pověřením od klášterního císaře vyšší linie Kogon-ina, aby „zničil vzbouřence Nittu“, stal pánem Kjúšú.
S nemalými obtížemi se Takaudži přesunul zpět na východ a 5. července 1336 v legendární bitvě u řeky Minato (v dnešní prefektuře Hjógo) porazil Nittu a toho dalšího, ještě slavnějšího loajalistu Kusunoki Masašigeho.
Teprve v říjnu Takaudži konečně získal nad Nittou převahu. Odpor loajalistů však stále sílil, a aby částečně ukončil boje, pozval Go-Daigo do svého, jak se ukázalo, nedobytného kláštera na hoře Hieizan, aby „přišel do Kjóta a vládl“. Go-Daigo pozvání přijal a vydal se do Kjóta, aby zjistil, že to nebyla nic jiného než lest. Nyní bezmocný Go-Daigo byl v září donucen odejít do ústraní ve prospěch kandidáta starší linie, Komjóa, a spor mezi oběma císařskými liniemi začal nanovo.
Přečtěte si další články o japonských dějinách
Knihy o japonských dějinách
Dvor a bakufu v Japonsku:
Mongolské vpády do Japonska v letech 1274 a 1281
Kublajchán
Moderní dějiny Japonska: Od dob Tokugawů po současnost