Nevyprávěný příběh křečka alias pana Sedláčka

Je mnoho způsobů, jak být nesmrtelný. Israel Aharoni, židovský biolog pracující v Tureckem ovládaném Jeruzalémě, si představoval, že jeho trvalý odkaz bude spočívat v tom, že dá zvířatům ve Svaté zemi hebrejská jména. Někdy, zejména pro málo známá zvířata, to znamenalo vymýšlet nová jména. Častěji však šlo o to, aby se popisy v Tóře shodovaly s druhy v Jeruzalémě a jeho okolí. Co byl například rěēm? Je popisován jako čisté zvíře s impozantními rohy, které mohlo způsobit zranění. Aharoni se domníval, že jde o tura, předka všech domestikovaných krav. Zdá se, že tato interpretace, stejně jako mnohé jiné, zůstala zachována. Hebrejská jména zvířat však nebyla jeho jediným trvalým odkazem. Zachytil také málo známé divoké zvíře a tím změnil náš moderní život.

Na jaře roku 1930 uspořádal Aharoni výpravu do syrských kopců poblíž Aleppa, jednoho z nejstarších měst na světě. Jeho úkol byl prostý: chtěl ulovit vzácného zlatého savce, jehož arabské jméno se překládá zhruba jako „pan sedlatý“. Po nalezení zvířete by ho buď spojil s jeho hebrejským jménem v Tóře, nebo, což se zdálo pravděpodobnější, by ho pojmenoval sám. Byl tu však ještě jeden motiv. Jeden z Aharoniho kolegů, Saul Adler, se domníval, že zvíře by mohlo být natolik podobné člověku, že by mohlo sloužit jako laboratorní zvíře v lékařském výzkumu, zejména pro studium parazitického onemocnění leishmaniózy, které bylo a stále je v oblasti běžné.

Cesta byla plná výzev, z nichž mezi nejzásadnější patřil sám Aharoni. Byl sice dobrý v pojmenovávání druhů, ale nebyl dobrý v cestování. Byl to, jak později řekl jeho přítel vědec dokumentující Aharoniho příběh, „strašný zbabělec“, který si neustále dělal starosti. Musel se obávat dopravy, počasí a především toho, aby se necítil ani trochu nepohodlně. A přesto byl tak zvědavý – tak plný potřeby objevovat nové věci – že pokračoval dál.

Aharonimu na jeho odysee pomáhal místní lovec jménem Georius Chalíl Tah’an. Ten už pana Sedláka viděl a měl Aharoniho dovést k místu, kde by ho mohl znovu najít. Aharoni pověřil Tah’ana, aby se zeptal všech lidí, které cestou potkají, zda zlaté zvíře neviděli. Tah’an, stejně jako mnoho placených průvodců průzkumníků, pravděpodobně považoval tuto misi za směšnou. Ale plnil své povinnosti, jeden dům po druhém, den za dnem, při pátrání po zvířeti s hloupým jménem.

Dvanáctého dubna 1930 zasáhlo štěstí. Díky sérii rozhovorů muži našli farmu, kde bylo zvíře spatřeno. V extázi se Aharoni, Tah’an a několik dělníků dodaných místním šejkem vydali za farmářem na jeho pole. Tah’an a několik vesničanů začali vzrušeně a horlivě kopat, aniž by brali ohled na farmáře, který se zděšeně díval na hlínu hromadící se na jeho mladých, zelených stéblech pšenice. Kopali osm stop hluboko. Pak z prachu země našli hnízdo a v něm zvířata. Byla zlatá, chlupatá a drobná – pan Sedláček! Aharoni našel matku a její mláďata, deset měkkých a mladých. Aharoni zvířata odvezl z farmy a dal jim hebrejské jméno oger. V angličtině je dnes známe jako křeček syrský nebo, protože je to dnes nejrozšířenější křeček na světě, prostě křeček.

Dnes jsou syrští křečci téměř všude. Přesné spočítání je nemožné. Jsou ve třídách, ložnicích a podle Aharoniho představ i ve výzkumných laboratořích. Plíží se pod ledničkami. Na křeččích kolech ujedou tisíce kilometrů.

Syrští křečci, které Aharoni shromáždil, byli první, kteří byli podrobněji studováni. Chtěl je však nejen studovat, chtěl je i chovat, aby se křečci mohli používat jako laboratorní zvířata. V Číně se již k výzkumu používal jiný druh křečků, ale ti se v zajetí nerozmnožovali, a tak se museli sbírat znovu a znovu. Aharoni se domníval, že se syrským křečkem bude mít větší štěstí, i když není známo, proč byl tak optimistický.

V roce 1930 uspořádal židovský biolog Israel Aharoni expedici do syrských kopců, poblíž Aleppa, jednoho z nejstarších měst na světě, aby ulovil vzácného zlatého savce, jehož arabské jméno se překládá zhruba jako „pan sedlatý“.“

Po objevení pana sedlatého jim Aharoni dal jméno oger. V angličtině je známe jako křeček syrský nebo, protože je to dnes nejběžnější křeček na světě, prostě křeček. (De Agostini / Getty Images)

Aharoni vzal křečky zpět do své laboratoře v Jeruzalémě. Nebo alespoň některé z nich odvezl. Na pšeničném poli matka po umístění do krabice začala jíst svá mláďata. Jak Aharoni napsal ve svých pamětech: „Viděl jsem, jak křeček zatvrdil své srdce a s ošklivou krutostí uřízl hlavu mláděti, které se k ní přiblížilo nejblíže“. Tah’an reagoval tak, že matku strčil do nádoby s kyanidem, aby ji usmrtil a ona už mláďata nesežrala. Při zpětném pohledu bylo zabití matky možná neprozíravé, protože tak zůstala mláďata sama, příliš malá na to, aby se sama uživila. Aharoni začal s 11 křečky a jen 9 se jich dostalo zpět do Jeruzaléma, každý z nich byl bezbranný. Měli ještě zavřené oči.

Mláďatům, krmeným kapátkem, se chvíli dařilo dobře, možná až příliš dobře. Jednou v noci, když už nálada kolem laboratoře byla nadějná, se pět křečků osmělilo, prokousalo se ven z dřevěné klece a už je nikdo nenašel. Hein Ben-Menachen, Aharoniho kolega, který se o křečky staral, byl touto událostí zdrcen. Podle Aharoniho slov byl „ohromen… zasažen, otřesen do hloubky. . .“ Tito křečci byli vážná věc.

Zůstali čtyři křečci. Pak jeden ze samců křečka snědl samici, a tak zbyli jen tři – dvě samice a jeden náhle velký samec. Šance se den ode dne zhoršovaly, ale Ben-Menachen, zahanbený, ale odhodlaný, to zkusí. Oddělil křečky a vytvořil speciální komoru naplněnou senem, ve které se křečci mohli rozmnožovat. Do komůrky umístil jedinou samičku a poté, co si našla klidné místo mezi senem, do ní umístil jejího jediného přeživšího bratra. Bratr honil svou sestru a dohnal ji. To, co se stalo potom, Ben-Menachen přičítal Bohu, který „šťouchl do jediného kola z nesčetných kol přírody – a stal se zázrak“: bratr a sestra křečků se spářili.

Od té chvíle měli být křečci plodní a množit se. Ten jediný bratr a sestra dali vzniknout 150 potomkům, kteří zplodili ještě více, až jich byly tisíce a pak desetitisíce a nakonec moderní zástupy křečků. Tito křečci kolonizovali svět, jednu klec za druhou. Někteří křečci byli z Jeruzaléma propašováni v kapsách kabátů. Jiní se dostali ven konvenčnějšími způsoby, v klecích nebo balicích krabicích. Rozšířili se jako děti prvních lidí z Tóry, Adama a Evy. A tak se stalo, že každý domácí syrský křeček na světě dnes pochází z prvního Aharoniho páru.

O laboratorních křečcích byly napsány stovky, možná tisíce prací. Byli použiti k pochopení cirkadiánních rytmů, chemické komunikace a dalších aspektů základní biologie savců. Největší dopad na výzkum však měli v souvislosti s medicínou. Křečci dlouho sloužili jako jedni z nejdůležitějších „pokusných králíků“ a pomáhali budovat naše znalosti o lidských onemocněních a jejich léčbě. Je ironií osudu, že úspěch křečků v lékařském výzkumu je z nemalé části dán specifiky Aharoniho příběhu. Protože jsou křečci inbrední, trpí vrozenými srdečními vadami (zejména dilatační kardiomyopatií). Srdeční choroby jsou u domácích křečků téměř stejně časté jako u lidí. Právě tato zvláštní forma umírání z nich učinila užitečné zvířecí modely pro naše vlastní srdeční choroby. Snad více než jiné druhy umírají stejně jako my, a proto budou pravděpodobně i nadále využíváni v laboratořích, aby nám pomohli porozumět sobě samým.

Na druhou stranu se ukázalo, že porozumět křečkům je obtížnější. Divoké populace křečků zůstávají relativně neprobádané. Aharoni v roce 1930 publikoval práci o tom, co viděl – hloubku nory, místní podmínky, co viděl křečky jíst. Pozorování syrských křečků ve volné přírodě byla vzácná: jedna expedice v roce 1981, jedna v roce 1997, další v roce 1999, ale příliš se nepokročilo. Divocí syrští křečci nebyli nikdy nalezeni mimo zemědělská pole. A ani na polích nejsou běžní. Vyskytují se pouze v jedné malé části Sýrie a nikde jinde. Kde je nebo byla jejich divočina? Možná existuje nějaké vzdálené místo, kde pobíhají mezi vysokou trávou jako antilopy na pláních, ale možná také ne. Možná předkové křečků opustili svou předzemědělskou niku a vydali se na pšeničná pole v okolí Aleppa, kde se pšenice pěstuje tak dlouho, jako se pšenice pěstuje všude. Nebo možná pšenice sama vytlačila stanoviště, které kdysi křečci využívali. To nevíme, ale mohli bychom. Stačilo by, kdyby se někdo, třeba vy, vypravil do Sýrie a podíval se; jinými slovy, uspořádal novou expedici za panem Sedláčkem.

Nakonec jsou domácí křečci Aharoniho dědictvím. Možná měl celou dobu v úmyslu žít dál, nesmrtelný všude tam, kde žije křeček v kleci. Když piští a běhají, dělají to k jeho obrazu. A tak až se příště váš křeček pokusí o útěk, vzpomeňte si na Aharoniho, ale nepřemýšlejte příliš dlouho, protože jak by vám řekl, křečci jsou mazaní a rychlí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.