Závěr filmu Whiplash nabízí jeden z nejelektričtějších filmových momentů tohoto roku. Scéna, jejímž středobodem je strhující hudební vystoupení hlavního hrdiny filmu Andrewa (Miles Teller), je natočena a prezentována jako triumf, i když nákladný. To je odvážná volba mladého režiséra a scenáristy Damiena Chazella, protože Andrew, student bubeník, byl v předchozích 100 minutách podroben elitnímu jazzovému tréninkovému peklu ze strany tyranského instruktora Fletchera (J. K. Simmons).
Na konci filmu si Fletcher zjevně myslí, že Andrewův úspěch je zásluhou jeho přístupu k výuce jako psychologické válce. Nepochybně by z filmu odešel a pogratuloval si k dobře odvedené práci. A znepokojivé pro diváky je, že by v tom mohl mít pravdu.
Jazzový bubeník Andrew snáší ve filmu Whiplash brutální, vytrvalou kampaň šikany a psychického i fyzického týrání ze strany Fletchera, dirigenta prestižní studiové kapely své konzervatoře. Nakonec se pod extrémním tlakem vyčerpá a na naléhání svého znepokojeného otce anonymně zařídí, aby byl Fletcher za týrání propuštěn. V závěrečné scéně Andrew skončí v Carnegie Hall, kde zaskakuje za Fletcherovu koncertní kapelu. Je to poslední krutá lest zinscenovaná Fletcherem, který chce Andrewa veřejně ponížit tím, že mu dá pokyn, aby hrál špatnou hudbu.
Ale pak Andrew obrátí karty. Vede Fletcherovu kapelu k neuvěřitelnému provedení písně, kterou měl připravenou zahrát. Je to silný okamžik, navzdory tomu, jakou ždímačku diváci (a Andrew) celý film snášeli. Ale také není pochyb o tom, že když diváci sledují, jak jejich hrdina zuřivě buší do Fletcherova dokonalého tempa, je Andrewův duch zlomený. Velkého umění, nebo alespoň skvělého ztvárnění, bylo dosaženo, ale za cenu totální ztráty lidskosti teenagera. Na začátku filmu je posedle cílevědomý a introvertní, ale relativně; dodá si odvahu promluvit si s dívkou, do které je zamilovaný, a zažehne s ní krátký, i když rozpačitý vztah. Má potíže s konverzací u večeře. Když však Fletcher začne nahlodávat jeho sebedůvěru a zdravý rozum, Andrew se ještě více stáhne do sebe, roboticky se rozejde se svou dívkou a chová se stále nevyzpytatelněji, až dojde k mini nervovému zhroucení.
Fletcher je v celém filmu děsivou, velitelskou postavou. Simmons je vždy oblečen do přiléhavého černého trička, které zdůrazňuje jeho postavu; když ho poprvé vidíme dirigovat studiovou kapelu, zvedá ruku do vzduchu a kamera se kolem něj točí, jako by ho měla na povel. Režisér Chazelle Andrewa často snímá jako izolovanou postavu obklopenou negativním prostorem, čímž zdůrazňuje jeho vynucenou samotu, ale Fletcher je mnohem dynamičtější. Simmons, který odvádí jeden z nejlepších výkonů své kariéry, vás udrží v napětí při každém Fletcherově slově, i když víte, že jeho cílem je osekat Andrewovo sebevědomí. Později ve filmu je scéna, v níž Andrewovi jasně vysvětluje svůj (předvídatelný) modus operandi: Fletcher věří, že skvělé hudebníky lze ukovat jen v tyglíku strachu a trýzně, a říká, že se jen snaží z těch nejlepších dostat to nejlepší.
Další příběhy
V rozhovoru pro The Dissolve Chazelle říká, že část inspirace pro Fletchera pochází od jeho vlastního středoškolského učitele hudby, a i když výslovně prohlašuje, že on sám Fletcherovu mentalitu nesdílí, přiznává: „Věřím v to, že je třeba na sebe tlačit.“ V rozhovoru pro The Dissolve Chazelle říká, že Fletcher je pro něj inspirací. Cvičení hudby by podle něj nemělo být zábavou, protože se předpokládá, že se budete snažit odstranit své nedostatky. „Pokud je každá věc příjemná, pak na sebe dostatečně netlačíte, tak to asi cítím já,“ vysvětluje. „Ale tenhle film to dovádí do extrému, který neschvaluji.“
V témže rozhovoru Chazelle říká, že Whiplash, zejména jeho finále, podle něj sledoval oblouk sportovního filmu. Přirovnání je výstižné: Hrdina je sražen na dno a pak se ve velkém finále vzchopí a získá velké vítězství za nepopiratelnou fyzickou cenu.
V tom možná spočívá problém kritiků filmu. „Máme odcházet ze sedaček s pocitem mírného obdivu k Fletcherovi a jeho údajným standardům, protože zvráceně řečeno, v Andrewovi opravdu drásají jistou velikost,“ napsala Stephanie Zachareková v The Village Voice. „Ale Fletcherova taktika nemá nic společného s talentem nebo velikostí, nebo dokonce jen se složitou dynamikou hraní hudby. Je to jen kreslený záporák, který se maskuje jako složitý.“
Pro jiné byly důsledky triumfálního vyznění závěrečné scény méně znepokojivé a místo toho vyloženě komické. „Je zřejmé, že Chazelle plně zamýšlel, aby Fletcher působil jako odpudivá, psychotická karikatura, ale problematickým se stává, když tytéž rysy začnou vyvolávat velký smích,“ uvedl Adam Woodward v článku Little White Lies. „Přes to všechno, že se Whiplash může pochlubit technicky působivými adrenalinovými výkony naživo, které účinně zachycují vzrušení ze sledování skupiny hudebníků hrajících v naprosté harmonii, je příliš často vinen tím, že odvádí divákovu pozornost od svého sebekonfliktního poselství.“
Whiplash nastoluje odvěkou otázku, zda se zobrazení rovná podpoře. To, že Fletcher křičí Andrewovi do ucha homofobní urážky a hází po něm židle, když bubnuje, ještě neznamená, že je Chazellovi alespoň trochu sympatický, i když jeho chování přináší výsledky. Mnozí kritici ho přirovnávají k drill seržantovi a film k Full Metal Jacket – sám Chazelle toto přirovnání připustil – podobně děsivému, brutálnímu filmu, kde si nemůžete pomoci, ale zaujme vás cílevědomá efektivita autoritářského monstra.
To je ale film o válce a Whiplash je o umění. Divák stráví celý film tím, že si mne ruce nad Fletcherovou taktikou. Navzdory Fletcherovým tvrzením, že jeho týrání je ve jménu toho, aby se z Andrewa stal velký jazzový umělec jako Charlie Parker, je jeho pokrytectví zjevné. V závěrečné scéně koncertu se Fletcher nesnaží Andrewa přimět, aby přijal jeho výzvu – chce ho jen ponížit. Když se Andrew oklepe z noční můry, že dostal špatnou hudbu a hraje nesynchronizovaně s kapelou, překvapí to Fletchera stejně jako kohokoli jiného.
Ale ten bravurní závěr – hypermaskulinní oslava trestajícího odhodlání a úspěchu ve velkém souboji vůlí – je nemožné setřást. Jakkoli jsme na Fletchera po celý film pohlíželi s hrůzou, Andrewovým konečným úspěchem je, že na něj nakonec bez okolků zapůsobí. Andrew tragicky plýtvá svým úsilím na tohoto sociopatického prázdného muže, ale přesto si nemůžete pomoci a jeho nadlidské úsilí vás dojme. Whiplash šlape po této nepříjemné hranici tak pevně, jak je to jen možné, a zanechává v divákovi trochu nevolnosti, protože obdivuje Andrewovo vítězství, ať už je jakkoli pyrrhovské.