K cvičení – a konkrétně k posilovně – mám vztah lásky a nenávisti, jak napovídá název a podtitul.
Stejně jako většina lidí procházím vlnami cvičení.
Mám fáze, kdy cvičím každý den, a pak fáze, kdy celé měsíce nedělám nic.
A není to tím, že bych neuměl být fyzicky zdatný – pohybu solidně rozumím – ale spíš: (Taky jsem hrála fotbal, tančila, dělala gymnastiku a jezdila na koni jako všechny sebeúctyhodné holky ze středostavovského předměstí, ale ve skutečnosti mě bavilo plavání). Na střední škole jsem plavala za univerzitu a v posledním ročníku jsem byla třikrát denně v bazénu (včetně „sprintů s kbelíky“ v pět hodin ráno, při kterých jsme plavali, co to šlo, s pětilitrovými kbelíky přivázanými k pasu lanem, které za námi vytvářely odpor). Abych se posílila na plavání, cvičila jsem také pilates, jógu a posilovala.
Během vysoké školy to byla posilovna – běžecký pás a eliptický trenažér. Trochu jógy. Párkrát lezení po skalách. Potom, po dvacítce, jsem lyžovala, běhala na rotopedu, jezdila na elipticalu, pak jsem se dostala k barre, pak k boxu a pak zase k barre. A jóga.
A během toho, od střední školy až do konce dvacítky, jsem se několikrát pokoušela začít běhat a pokaždé se mi to nepovedlo. Běhání vypadá na papíře tak dobře – ráda bych měla tenhle minimalistický trénink, který bych mohla dělat kdekoli jsem – ale nikdy mě to vlastně nebavilo. Na naléhání dobrého přítele jsem zkusila využít program „Couch to 5K“ a nenáviděla jsem každou minutu.
Můj názor je takový: Nejsem neschopný člověk. Fyzická aktivita mi není úplně cizí. Dělal jsem ji. A někdy jsem byl dokonce důsledný.
Ale proces cvičení mě téměř vždycky nudil k smrti – byla to povinnost až na dřeň, jako když musím třikrát týdně na 30 minut na dopravní inspektorát.
Je mnoho důvodů, které fungují u jiných lidí, a někdy bych si přál být někým, kdo by mohl použít obvyklá „proč“, ale stejně jako mnoho jiných lidí nejsem…
Nejsem někdo, kdo se vyžívá v „přírůstcích“, opakováních nebo v tom, kolik zvedám. Vím, jak trénovat sílu, ale ponechán sám sobě, jsem totální „člověk na běžícím pásu HIIT“, protože je tak snadné se strefovat. A když se do mě některý z mých kamarádů osobních trenérů (mám jich několik) pustí s tím, jak je důležitý silový trénink, řeknu jen: „Já vím, kámo. I já jsem za posledních 5 až 10 let viděl internet“. (A i když jsem možná někdo, kdo se vyžívá ve „ztrátách“, taky vím, že je mnohem snazší snížit kalorie u stolu než je spálit v posilovně)
Podobně: „Ideály“ mě motivovat nedokážou. Moje tělo není chrám. Není to svatý artefakt ani umělecké dílo nebo, slovy Glennona Doyla, „mistrovské dílo“. Je to lidské tělo. Nechme to tak.
Nemohu být motivován řadou „měl bych“. Je mi jedno, co „oni“ doporučují nebo doporučují, a pokaždé, když cvičím, protože „vím, že bych měla“, jsem rozpálená, vzteklá a vzpurná – protože moje tělo není „jejich“ doménou. Prostě nežiju svůj život tak, abych přijímala každý osvědčený postup a „pravidlo“, které do mě strkají jako vzorky zdarma v Costcu. Tím nechci říct, že se bouřím jen proto, abych se bouřila – to ne. Investuji do svého penzijního fondu, používám zubní nit a opalovací krém, protože bych „měla“, ale rozdíl je v tom: Taky mi to nevadí. Nejsem v rozporu sama se sebou, když to dělám, netahám se bahnem a nekřičím „musíš, sakra!“
A vím, že ne všechno v životě je od toho, abych si to užívala – někdy jde o „měla bych“. To chápu. Ale někdy by to nemělo být jen o „mělo by se“. Což mě přivádí zpět k mému prvnímu bodu:
Nechci být ve sporu se svým tělem. Nechci být od něj odtržená, nutit se a umlčovat, křičet, že „musím“. Nechci být… „odloučená“ od své základní „tělesnosti“.
Na tomhle vlastně pracuji i v reálném životě – mám špatný zvyk odpojovat se od svého těla a prostoru, uvízlá v hlavě – a jestli je nějaká aréna, kde bych to měla ctít, a ne se tlačit dopředu jako dobytek, tak je to posilovna.
Také trávíme dost života děláním toho, co „bychom měli“. Neměly by se některé části našeho života, zejména ty, které „by se měly“ cítit dobře… cítit dobře?
Neměl by nám pohyb a uvědomování si svého těla přinášet radost na základní úrovni? Není na to stavěné?
Myslím, že ano.
Nedávno jsem začal znovu cvičit.
Proč? *Povzdech.* Mnoho důvodů. Mnohé z nich jsou ty výše uvedené – touha po „přírůstcích“ (svalová síla), „úbytcích“ (regulace hmotnosti), celkové zdraví, jak fyzické, tak psychické, touha spojit se se svým tělem… navíc jsem se nedávno dočetla, že cvičení pomáhá při tvorbě kolagenu, takže… super.
Vlastně není důvod, proč necvičit… kromě: pokud se do toho nutíte.
Takže jsem si řekla, že se k tomu zkusím vrátit po dlouhé pauze (víc než rok?) Mám… smíšené výsledky…
– Pokud nechcete číst ukňouraný příspěvek, nečtěte tuto část –
Nesnáším posilovnu. Nesnáším ji.
Lidé vždycky rádi vesele cvrlikají na ostatní lidi: „prostě si řekni, že tam musíš jít jen na pět minut – nakonec vždycky uděláš víc! lololol“ a já na to „ne!“
Když se tímhle snažím obelstít sama sebe, i když se přemlouvám, abych do toho šla, až tam budu a budu se opravdu snažit si to užít, můj ukazováček už jen visí nad velkým červeným nouzovým tlačítkem „STOP“, jak hodiny tikají, a ve chvíli, kdy se 4:59 přehoupne na 5:00, jdu odtamtud. Můj mozek, na tohle není blázen, a jestli jí slíbím pět minut, tak pět minut je přesně to, co inkasuje. („Řekla jsi ‚pět minut‘. Dal jsem ti pět minut. Pojďme.“)
Snažím se do toho dostat jinak, dřu se, abych si koupil dost soustředění nebo rozptýlení, abych vydržel dalších patnáct minut. Ale je toho tolik, co mě nebaví.
Prosí se po nás, abychom byli všímavější
– ke svému tělu, ke svému okolí – tak se snažím. Ale pak mě to taky štve…
Nesnáším pach tělocvičen. Nesnáším nevalnou trpkost levných čisticích prostředků z minulého víkendu, zatuchlý vzduch jako v útrobách letiště, tupý pulzující pach gumy. Upřímně řečeno, pach potu je proti nim úlevou, protože je to alespoň něco skutečného, živého a ještě dýchajícího.
Nesnáším zvuk posiloven – tichou ozvěnu od betonových stěn, umrtvující víření běžeckého pásu, plochý dusot nohou mých sousedů při běhu, huhňavé dýchání, chrčení a sténání lidí, kteří zvedají, chlápka, který mužně vysvětluje, jak zvedat své přítelkyni nebo svému kamarádovi nebo nějakému cizímu člověku, kterého ani nezná a který se na něj snaží udělat dojem tím, že s ním drží krok, nebo se snaží být milý tím, že ho poslouchá. Nesnáším, že v mém činžovním domě hraje v celé tělocvičně bezplatná verze nějaké streamovací hudební služby, která je každé 4 minuty přerušována reklamami. Nesnáším vybíjení baterie a služby, když si pouštím vlastní hudbu. A nesnáším, když si „ničím“ hudbu tím, že ji vystavuji tělocvičně, a nesnáším, když se mi buď žádná hudba nehodí, nebo se hodí jen ta nejhloupější. Nesnáším pocit, že musím při cvičení poslouchat věci jako Senorita od Justina Timerlakea. (A tak trochu nesnáším, že to mám ráda.)
Nesnáším vzhled posiloven. Vejdeš dovnitř a celý prostor na tebe jen křičí „Vítej ve své povinnosti!“. Nesnáším tu šeď – jediná věc, která je horší než šeď, je, když používají barvy – a nesnáším všechno to vybavení, všechno je to tak uboze „infomercial 1997“. Nesnáším, že tělocvičny jsou vždycky moc velké nebo moc malé, a někdy obojí najednou. Nesnáším pocit, že mám „nevidět“ ostatní lidi a že oni musí „nevidět“ mě. Nesnáším, když se jeden nebo oba navzájem pořádně „od-vidí“. Nesnáším všude přítomné televize, které máte přímo před očima, ty na běžeckých pásech, které jsou přímo proti vašim očním bulvám a brání vám ve výhledu tak jako tak, i když je vypnete. Nenávidím skryté titulky na všech z nich a nenávidím trapné denní televizní programy s nicneříkajícími reality show a lesklými moderátory, kteří mluví o doplňcích na hubnutí. Ale taky nesnáším čtení při cvičení. A nesnáším zírání do prázdna při cvičení.
Nejde jen o posilovnu. Nesnáším také hodiny. Už jsem jich absolvovala hodně, ale vždycky jsem tak nějak vlažná, když na mě někdo štěká. Jednou jsem chodila na jógu, kde byla instruktorka tak dogmatická a vyděšená životem, že mě pasivně agresivně napomínala za to, že jsem se při přechodech mezi jednotlivými pozicemi zdržela o jeden nebo dva dechy za jejími pokyny a také jsem si některé pozice upravila. A já na to: „Promiň, zlato, ale platím já tobě, nebo ty mně? Protože pokud vím, tak tohle je moje cvičení, a ne tvoje.“ A jasně, vím, že jsem „platila za lekci“, a nechci si ublížit nebo tak něco, ale tolik jógy je o vlastním cvičení a naslouchání vlastnímu tělu, a já prostě nemám chladnou hlavu z „instruktorů“, kteří jsou tak zaslepení „mentalitou třídy“, že to přehlížejí. (A to ani nezačínám se zumbou nebo „boxem“. Profi tip: obojí je tak z 99 % o choreografii, což není a nikdy nebyla moje silná stránka)
Snažím se místo toho vnímat své tělo
… ale i to může být k vzteku.
Nesnáším tu ubíjející nudu – huhn-huhn-huhn-huhn monotónnost běhacího pásu, monotónnost 3 sérií z 8 u posilování. Nestačí mi to – ani počítání, ani samotné tělo mi k zábavě nestačí.
Nenávidím, že cvičení cítím nejdřív a hlavně v hrudníku. Nevím, jestli mám příliš těsnou sportovní podprsenku, nebo jsem prostě navátá, protože nejsem ve formě, ale první, co cítím, je vždycky napětí jako alobal rozprostřený na hrudní kosti, cinkavý a vrásčitý, jako když ho žvýkáte proti výplni, a přeju si, aby to tak nebylo.
Nesnáším, že cvičení cítím i v hlavě – nejdřív dutiny a pak zbytek hlavy jako kocovinu, jako pevně omotaný ručník zabalený v hlavě, jako přetížení při rýmě, i když ji nemám.
Posledně, když jsem něco takového napsal, mě jeden čtenář obvinil, že „žiju v říši fantazie“ (ať už to znamená cokoli.) Ale já ne. Myslím, že to tak cítí mnoho a mnoho lidí – jen to potlačujeme, potlačujeme, popíráme, strkáme do sebe, mluvíme na sebe a nutíme se do věcí, místo abychom si udělali čas naslouchat a přišli na to jinak. A pokud vám to vyhovuje, je to v pořádku, ale myslím, že existuje lepší přístup.
Chci cítit trénink ve zbytku těla – v nohách, v bocích, v hýždích; chci, aby byl tvrdší, hlubší, silnější, bohatší – tak zkouším činky, ale pak mě štve, jak pomalu to jde. Celé to „posilování“ mi připadá jako hra s dětskými kostkami nebo „malování podle čísel“. („Nejdřív uděláme všechny modré. Kterou necháme zaschnout. Teď uděláme všechny červené. Dobrá práce! – Nech to zaschnout…“) Chci se cítit rychleji. Chci se cítit rychle a silně.
Chci fyzický odtok pro… „silové“ emoce a nutkání. Ty mi často připadají jako „vztek“, ale ve skutečnosti to může být cokoli. Chci, aby to moje tělo „mělo“; chci cítit své tělo v jeho mezích – ale nemám. Spíš mi to všechno připadá jako spojování bodů nebo čajový dýchánek, nebo v lepším případě jako být terčem vzteku někoho jiného (proč za to lidé platí?!?), než že bych měl východisko pro ten svůj.
Touha cítit své tělo při silnějších omezeních byla důvodem, proč jsem se koncem dvacátých let začal věnovat boxu. Ale hodiny boxu byly spíš zumbou než silou, takže jsem se na hodiny vykašlal a našel si osobního trenéra boxu. Jeho tréninkový styl však bohužel spočíval v „řvaní“ a „kárání“ v ringu. Po pár minutách jsem upustil ruce v rukavicích od obličeje a říkal jsem si: „Brácho.“ A pak jsem si řekl: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Nepotřebuju, aby na mě někdo křičel. Nalezení mé síly nepochází z toho, že ty vybiješ tu svou.“
Nejde o to, že bych byl hubeňour nebo na sebe netlačil; naopak, jiný trenér, kterého jsem si najal během svých dvaceti let, mi řekl, že má jen dva typy klientů: „Ti, kteří na sebe nikdy netlačí, a ti, kteří na sebe tlačí příliš“. Zrovna jsem se vzpamatovávala ze setu, těžce jsem dýchala a dívala se mimo, takže jsem se nezeptala, která jsem, ale on po chvilce řekl: „Ty jsi ten druhý typ“. Možná i proto zčásti nereaguji na „řvoucí“ přístup – nemám ho zapotřebí -, ale obecně ho prostě nerespektuji. Vyvolává to ve mně pocit netrpělivosti a otrávenosti. Jakože super, teď budu platit i za to, abych „řešil vaši nestabilitu“? (Že by to nešlo?) Nepovažuji to za motivující a nepotřebuji to. (Možná potřebuju bojová umění nebo tak něco? Uvažoval jsem o tom. Já nevím. Vím, že minimálně jeden čtenář mi také doporučí crossfit a jako, brácho. Chápeme to.)
Ano tak či onak. Dneska se vrátím ke cvičení: Pořád se snažím najít ty výdechy fyzické síly. Pořád si ani nejsem jistý, jestli chci rychlost nebo sílu. Nejsem si jistý, jaká jsou specifika. Nevím, jak dosáhnout toho, co chci, a chci mluvit v esoterických termínech, ale tolik lidí v oblasti „fyzického tréninku“ zásadně nechce (jsou zásadně a právem připoutáni k hmatatelnému a reálnému, včetně svého jazyka)
Chci se cítit mocný, silný, ale mít to pod kontrolou. Chci si svou sílu zasloužit skrze své tělo, z něj a jeho ctěním, ne tím, že se podvolím něčím příkazům. Protože ty se mnou nakonec nemají vůbec nic společného. Musí jít o můj vztah k sobě samé, a to je to, co tolika trenérům a instruktorům uniká. Dělají z toho něco, co se týká jich samotných. Ale je to o nás.“
Vědomí celého já
Vím, že spousta lidí říká, že jejich nejoblíbenější část cvičení je, když skončí – to není nic nového – ale ta moje je trochu specifičtější. To taky chápu. Cítím se víc sexy, živější, energičtější. To všechno je pravda.
Ale v poslední době jsou na cvičení nejlepší ty chvíle v mém bytě po něm, kdy sedím na podlaze, nabírám dech, medituji a cítím se plně v sobě a se sebou, pohybuju pozorností po svém těle, které ani na chvíli nebylo zavrženo jako nepříjemnost pro mou hlavu.
A pak… je tu pot.
Můžu si vychutnávat čerstvý pot, který se hromadí a pak mi vytrvalým proudem stéká po středu hrudní kosti. Někdy cítím pot i podél spánků. A je to zatraceně nejlepší.
Někdy už jen kvůli pocitu potu stojí za to cvičit.
Sebeláska
Pokud mají všechny tyto výhody spočívat v péči o sebe, proč jsou tak bolestivé? Proč je tak těžké nepřejídat se zmrzlinou, když víme, že je špatná? Proč je tak těžké sníst 5-11 porcí zelené zeleniny denně?“
Protože láska k sobě samému.
Jedna z mých oblíbených spisovatelek, Heidi Priebeová, napsala o našich bludech s „láskou k sobě“ a o tom, jak ji mnozí z nás zneužívají tím, že podkopávají sami sebe,
Žádná samomluva „nenahradí to, abyste se ke svému tělu chovali s úctou, i když byste nejraději snědli celý pytlík chipsů… krutá pravda je, že pokud pravidelně sabotujete své dlouhodobé štěstí, nemáte se rádi… Nepečovat o své zdraví je sebenenávist.“
Neposlouchat sám sebe je také sebenenávist – ale s výhradou.“
Tělo je stavěné na pohyb. Potlačovat to je sebenenávist, ale bojovat s tím celou dobu a nutit se do toho i tak“ je také sebenenávist – něco je rozbité!“
Každé živé tělo se chce hýbat. To platí vždycky. Takže pokud si myslíte, že to vaše „nechce“, věnujte mu větší pozornost. Naslouchejte jeho signálům. Pokud to uděláte, dá vám to, co chce a potřebuje – i kdyby touhou bylo něco tak „malého“, jako je pocit potu stékajícího po hrudní kosti nebo síla svalu.
Mnoho lidí může vyrazit do posilovny motivováno pouze „mělo by“ nebo „zisky“. Myslím, že je to skvělé – dobře jim tak!“
Pro nás ostatní je tu toto: uvědomte si sami sebe. Pokud je posilovna hrozná nebo nám připadá jako povinnost či nepříjemnost, je to proto, že jsme ztratili kontakt sami se sebou. Potlačili jsme, strčili dolů, zatlačili zpátky, umlčeli, potlačili – vytlačili jsme své uvědomění „sebe“ a „těla“ zadními dveřmi, hrubě jsme ho chytili za límec a vyškrábali ven, zabouchli za ním dveře a pak přes sklo křičeli „cvič, ty hrozný člověče!“. Není divu, že je to tak negativní zkušenost.
Řešením není „donutit“. Je to sebeláska. Mějte se dostatečně rádi a tělo vás unese natolik, že ho nebudete muset „nutit“ k tomu, co dělá přirozeně.