Zlověstné bojiště si v pravidelných intervalech stále vybírá svou daň od pošetilců, kteří se unáhleně vydávají za trofejemi nebo troskami opuštěných pevností v divočině – a narážejí na stále smrtící krunýř. (Stále je nebezpečné opouštět schválené trasy a bloudit v lesích.) V celé strašidelné džungli Verdunu zůstávají ubohé, nezničitelné pozůstatky bitvy, částečně chráněné hustou spletí divokých růží a hlohů: přilby, zrezivělé láhve na vodu, rozbité pušky, zbytky bot, obrovské úlomky nábojnic – a kosti. Divoká prasata z řeky Mže si na ně nesmírně potrpí a kaplan francouzské armády v ossuaire (obrovské a ohavné spáleništi, které dominuje panoramatu) po léta prozkoumával bojiště a hledal poznávací znamení vykopávek. Pokaždé, když se rozšiřuje silnice, jsou objeveni další „neznámí vojáci“ z roku 1916, aby je kaplan vysvětil a přidal ke 100 000 neidentifikovaných obětí Verdunu, které jsou již uloženy v jeho ponuré kostnici.
Jak poslední staří veteráni – „ti od Verdunu“, jak je Francouzi uctivě nazývají – téměř vymřeli, tak postupně mizí i některé památky. Například pevnost Troyon byla nedávno prodána (za pouhých 25 000 dolarů) pěstiteli hub. Člověk má však pocit, že tvrdé jádro Verdunu přežije stejně dlouho jako samotný francouzský národ.
Půl tuctu či vícekrát, co jsem tam od napsání „Ceny slávy“ byl, mě nikdy nepřestalo pronásledovat majestátnost toho místa – a smutek. Vzpomínám si, jak jsem v roce 1966 stál na pochmurných oslavách 50. výročí na pár metrů od generála de Gaulla. Stál vzpřímený jako beranidlo, dokud dlouhá prezentace son et lumiere nedospěla k datu, kdy on, de Gaulle, padl zraněný v bitvě a byl zajat. Pak se otočil na podpatku a odešel. Možná to bylo příliš i na toho ledového titána. Téměř o dvě desetiletí později to byl také Verdun, kam přijel de Gaullův nástupce Francois Mitterrand, aby slavnostně zpečetil konec francouzsko-německého nepřátelství, a na bitevním poli si potřásl rukou s kancléřem Helmutem Kohlem.
Němci stále přijíždějí k pevnosti Douaumont v houfech. Když jsem tam byl naposledy, když jsem přednášel důstojníkům význačného britského gardového pluku (mnozí z nich jsou nyní pravděpodobně v zálivu), přišli dva starší Němci a připojili se k přednášce. Jeden z nich měl strýce padlého u Brandenburků, kteří vedli útok na pevnost; byli nadšeni, když zjistili, že jsem se skutečně setkal s legendárním poručíkem Radtkem – tehdy mu táhlo na sedmdesát , v Paříži, což byl jediný případ v jeho životě, kdy cestoval dál na západ než k Verdunu. Mladí britští důstojníci byli hmatatelně dojati tragikou tohoto místa a jeden z nich ke mně poznamenal: „Víte, že tady nejsou žádní ptáci?“
V průběhu let se Verdun právem začal považovat za „nejlepší hodinu Francie“. Zároveň však kvůli strašlivým ztrátám a spojení se jménem Philippa Petaina sehrála jeho symbolika možná i zhoubnou roli v poraženectví, které Francii v roce 1940 srazilo na kolena. Někteří cizinci, kteří chápou motivy nedávné rozpolcenosti Francie ve válce v Zálivu, se domnívají, že i nyní ji pronásledují duchové Verdunu. Vskutku, Verdun se svými hrůzami plynů vnucenými statickému válečnému masakru dnes představuje obraz nemilosrdně rozmělňujícího holocaustu, v němž by si Saddám Husajn mohl přát zlomit duši západních vojáků.
Ze všech tisíců epitafů napsaných k bitvě u Verdunu mi však vždy nejdojemněji utkví v paměti ten, který napsal Jean Dutourd, litující morální debility svých krajanů v roce 1940: „Válka je méně nákladná než nevolnictví. Volba je vždy mezi Verdunem a Dachau.“ Možná to dnes platí stejně jako v roce 1940. PRŮVODCE VERDUNEM Jak se tam dostat
Vlaky z Paříže do Verdunu jezdí přibližně čtyřikrát denně a vyjíždějí z nádraží Gare de l’Est. Cesta trvá asi tři hodiny s přestupem v Chalons-sur-Marne. Zpáteční jízdné včetně rezervačního poplatku činí přibližně 59 USD ve druhé třídě, 88 USD v první třídě (při kurzu 5 franků za dolar). Autem jeďte z Paříže po trase A4. Místo