„Desatero přikázání pro výběr manžela“ bylo sepsáno říšským výborem pro veřejné zdraví a vydáno v Německu v roce 1935. Od úterý, Mezinárodního dne památky obětí holocaustu, bude vystaveno v hebrejském překladu jako součást výstavy „Smrtící medicína:
Výstava, která vznikla v americkém Muzeu památníku holocaustu ve Washingtonu, D.C., upozorňuje na zvrácené zásady a metody, které se nacisté snažili odkázat německému národu v rámci snahy režimu o udržení tzv. rasové čistoty.
První z výše uvedených přikázání, která byla zaměřena na ženy, zněla: „Všichni se snažíme zachovat rasovou čistotu: Pamatuj, že jsi Němka a že za všechno, čím jsi, vděčíš svému národu. Dokument vysvětluje, že zatímco „geneticky zdravá“ německá žena odejde ze světa, vše, co přenese na své potomstvo – které bude hojné, jak se doufá -, zůstane za ní, a tak „Tvůj národ bude žít věčně!“
Další přikázání nabádají německé ženy, aby si pečlivě vybíraly manžela: tedy „pouze ze stejné árijské krve nebo z krve nordické“. Míchání ras, které se k sobě nehodí, často vede k rasové degeneraci, vysvětluje dokument – a k zániku lidí i národů. Německým ženám bylo navíc nařízeno, aby si udržovaly odstup od příslušníků cizích ras, kteří nejsou evropského původu, a aby si udržovaly čistotu těla, protože „chvilková rozkoš“ může navždy zničit zdraví a genetickou výbavu člověka – „prokletí, které postihne tebe, tvé děti i tvé vnuky.“
Německé ženy měly svého potenciálního partnera vyzpovídat ohledně jeho „předků“. Nikdy si neberte dobrého muže ze špatné rodiny, psalo se, protože žádná lékařská látka nemůže změnit poskvrněný „genetický materiál“; doporučovalo se dokonce, aby se potenciální manželé podrobili lékařským testům. Další rady na seznamu: „Hledejte společníka, ne kamaráda na hraní. Účelem manželství je přivést na svět děti a vychovávat potomky. Tohoto konečného účelu bude dosaženo pouze mezi lidmi, kteří jsou rasově, fyzicky a citově homogenní …“. Pokud jsi dědičně způsobilá, nesmíš zůstat svobodná.“
Ženě, která bohužel nebyla zdravá nebo způsobilá rodit děti, i když její rodina byla „čistě německá“, hrozila státem provedená sterilizace. Za tímto účelem přijali nacisté v červenci 1933, jen několik měsíců po nástupu k moci, zákon o prevenci potomstva s dědičnými chorobami.
Asi 400 Němců, u nichž byla diagnostikována „slabomyslnost“, duševní choroba nebo jiné postižení považované za dědičné, podstoupilo v době nacismu chirurgickou sterilizaci, nejprve oficiálně a později tajně. Za účelem vyhledání kandidátů na sterilizaci prováděli nacisté pochybné testy inteligence. Mezi jejich oběťmi bylo mnoho chudých a nevzdělaných lidí.
Nemocná nacistická duše
Výstava „Smrtící medicína“ v Muzeu Domu bojovníků v ghettu vede přímou linii mezi programem „eutanazie“, který nacisté zahájili ještě před vypuknutím druhé světové války – jeho oběťmi byli většinou nežidovští Němci – a prováděním takových „lékařských zákroků“ na obětech z jiných skupin:
Vedle výše zmíněného Desatera a vysvětlení testu prováděného na „slabomyslných“ jsou na výstavě vystaveny další historické dokumenty, které otevírají okno do nemocné nacistické duše. Jedním z nich je potvrzení podepsané nikým jiným než doktorem Josefem Mengelem, který v červnu 1944 schválil převoz uříznuté hlavy dvanáctiletého cikánského chlapce jako „výzkumného materiálu“. Jiný vystavený dokument nařizuje německým porodním asistentkám hlásit úřadům narození dětí s tělesnou nebo duševní vadou, aniž by rodiče věděli, že potomek je z tohoto důvodu odsouzen k „eutanazii“.
„Smrtící medicína“ debutuje v Izraeli několik měsíců poté, co byl v Berlíně věnován památník připomínající oběti zmíněné kampaně eutanazie, a diskuse o německých obětech nacistů začala v zemi opět zaměstnávat lidi. Od ledna 1940 do srpna 1941 bylo v plynových komorách maskovaných jako sprchy v zařízeních pro eutanazii v Německu a Rakousku zabito přes 70 000 lidí, většinou nežidovských Němců.
V rámci tajného programu, který byl nazván „Operace T-4“, byli k usmrcení vybíráni pacienti klasifikovaní jako „nevyléčitelní“ nebo neproduktivní. V důsledku celonárodního protestu v Německu Hitler program zabíjení plynem zastavil, ale eutanazie pokračovala až do konce války a připravila o život celkem asi 200 000 lidí. Části jejich těl byly zasílány vědcům, jako byl Dr. Julius Hallervorden z Berlína, který obdržel stovky mozků těchto obětí.
„Mezi těmito mozky byly nádherné materiály, krásné duševní vady, deformace a rané dětské nemoci,“ řekl po válce, jak dokumentuje výstava.
Hlavním koordinátorem celého programu byl berlínský pediatr Dr. Ernst Wentzler. Ten sice vyvinul metody léčby předčasně narozených dětí nebo dětí trpících vrozenými vadami, ale zároveň podporoval zkracování života „nevyléčitelných“. V roce 1934 vstoupil do nacistické strany; v letech 1939-1945 jako vedoucí představitel eutanazie testoval a posuzoval pacienty a nařídil zavraždění tisíců dětí.
Na seznamu nechvalně proslulých lékařů a vědců vystupujících na výstavě v Muzeu bojovníků za ghetto je samozřejmě také doktor Mengele, který prováděl sadistické lékařské pokusy na vězních osvětimského tábora smrti a byl nazýván „Andělem smrti“. Mengele, který svůj život ukončil utopením v moři, nepůsobil ve vzduchoprázdnu. Na výstavě jsou také fotografie a dokumenty, které popisují nábor mnoha německých vědců, včetně lékařů, genetiků a biologů – všech, kteří byli součástí nacistické vyhlazovací mašinérie.
Jedna z fotografií prezentovaných v knize „Smrtící medicína“ dokumentuje antropologickou konferenci v německém Tubingenu v září 1937. Dr. Mengele je na ní vidět spolu s dalšími třemi osobnostmi ze světa vědy, které připravily půdu pro konečné řešení evropských Židů a poskytly nacistickému Německu biologické „ospravedlnění“ pro jeho vražedné činy.
Prvním z nich byl jeho učitel a mentor, biolog a výzkumník dvojčat Otmar von Verschuer, ředitel Ústavu císaře Viléma pro antropologii, lidskou dědičnost a eugeniku. Druhým byl antropolog Eugen Fischer, který provedl „studii“ afrických dětí a zjistil, že mají „nižší rasovou kvalitu“. Třetím byl psychiatr Alfred Ploetz, který rozvíjel teorie o rasové méněcennosti a z termínu „rasová hygiena“ udělal v nacistickém Německu běžný výraz.
Dalším lékařem, jehož zavrženíhodnou činnost výstava představuje, je gynekolog Karl Klauberg, který vyvíjel léčbu neplodných žen, ale v letech 1943 a 1944 prováděl v Osvětimi pokusy při hledání levné a účinné metody masové sterilizace. Obětí Klaubergových pokusů se stalo přibližně 700 žen, většinou Židovek. Do dělohy jim vstřikoval toxiny, které způsobovaly nesnesitelné bolesti a někdy i smrt.
„Není daleko den, kdy budu moci říci, že jeden lékař, případně s deseti asistenty, bude pravděpodobně schopen provést několik set sterilizací – ne-li tisíc – denně,“ napsal 7. června 1943 Heinrichu Himmlerovi.
Výstava připomíná, že nacisté nebyli první – a rozhodně ne jediní – kdo diskutoval o rasových teoriích. Cesta od překrucování díla Charlese Darwina „Původ druhů“ k realizaci teorií o „rasovém zdokonalování“ v plynových komorách byla dlouhá a začala daleko od Německa již v 19. století. Byl to totiž britský vědec Francis Galton, který v roce 1822 vymyslel výraz „eugenika“ („dobře narozený“, v řečtině), aby popsal společensko-vědní filozofii pro zlepšení rasy. Podle eugeniky je třeba usilovat o podporu šíření pozitivních dědičných vlastností a zabránit množení lidí s vadami a postižením.
Lidi, kteří tuto filozofii přijali, bylo možné najít v Evropě, Spojených státech, Jižní Americe i Palestině. Zákony, které povolovaly nucenou sterilizaci, byly přijaty dokonce i ve Spojených státech, které se více než s čímkoli jiným tradičně ztotožňovaly s hodnotami liberalismu. Toto napsal soudce Nejvyššího soudu Oliver Wendell Holmes v roce 1927 v diskusi o Carrie Buckové, ženě, která byla násilně sterilizována poté, co se zjistilo, že trpí duševní poruchou:
„Už jsme se nejednou přesvědčili, že veřejné blaho si může vyžádat život nejlepších občanů. Bylo by zvláštní, kdyby nemohlo povolat k těmto menším obětem, které dotyční často ani nepociťují jako takové, ty, kteří již sílu státu vysávají, aby zabránili tomu, že budeme zavaleni neschopností…“. Princip, který podporuje povinné očkování, je dostatečně široký, aby se vztahoval i na řezání vejcovodů. Stačí tři generace imbecilů.“
O šest let později se k moci dostali nacisté, kteří některé z těchto zásad využili jako vědecké zdůvodnění pro vražednou politiku obrovského rozsahu.