Miniatura zobrazuje setkání příslušníka elity indické Mughalské říše s asketou neboli svatým mužem.
Svatý muž je derviš, člověk, který složil slib chudoby a vede asketický život. Jeho cela je zobrazena jako pavilon a on sedí obklopen svým skromným majetkem: vycházkovou holí, vakem, knihou, malou keramickou miskou a modlitebními korálky. Vlevo za ním stojí mladý ošetřovatel s vějířem z pavích per. Jeho návštěvníkem je mladý princ, někdy identifikovaný jako mladý Džahángír (vládce Mughalské Indie v letech 1605-27), který s úctou sepne ruce směrem ke svatému muži. Prince doprovází řada postav, které nesou dary pro derviše.
Mnozí mughalští princové a císaři často navštěvovali významné svaté postavy – muslimské i nemuslimské osobnosti – a také je s velkými poctami přijímali u dvora. Jednou z nejunikátnějších charakteristik Mughalů bylo, že to byli muslimští panovníci, kteří vládli převážně nemuslimskému obyvatelstvu. To je skutečnost, která je odlišuje od ostatních islámských států té doby.
Miniatury odrážejí mnoho aspektů života Mughalů – jejich literaturu a historii, dvorské ceremonie, politiku a osobnosti, radovánky a intelektuální zájmy. Císař Džahángír se pyšnil znaleckými schopnostmi v této oblasti:
„Pokud jde o mne samotného, moje záliba v malířství a praxe v jeho posuzování dospěly tak daleko, že když je mi předloženo nějaké dílo, ať už zemřelých umělců, nebo těch současných, aniž by mi bylo sděleno jméno, mohu v okamžiku říci, že je to dílo toho a toho člověka.“
Tato miniatura má mnoho společných rysů s dlouhou tradicí islámské miniaturní malby. Má neuvěřitelné detaily v popředí i v pozadí a bohaté a jemné barvy s blízkým a přesným zobrazením přírody.