Můj manžel nosí čelenku téměř pořád. Nasadí si ji na letišti nebo na brunch ve West Village. Občas si ji vezme i do postele. Je to jednoduchá potní čelenka, bavlněná a pružná. Představte si Richieho Tenenbauma nebo Paulieho Bleekera, ale pevnou černou. Vždycky je černá. Kupuje je po tuctech a má je úhledně složené v horní zásuvce svého prádelníku. Přes den je právník a v noci frontman rockové kapely, je to sartoriální jin k mému jangu, vlastně je mu to jedno k mému, který se velmi snaží, aby mu to jedno nebylo, ale rozhodně mu to jedno není.
Od samého začátku našich námluv byly naše stylové rozdíly výrazné. Pracovala jsem jako asistentka v redakci pánského časopisu. Oblékala jsem se tak, jak jsem si představovala, že by se oblékala Dorothy Parkerová, kdyby nakupovala v Housing Works a H&M, dávala jsem přednost plným sukním a podpatkům Ferragamo. On byl student práv se zálibou v mikinách, čelenkách a teniskách.
Začali jsme jako přátelé. Byl to ten druh krásného, nekomplikovaného přátelství mezi mužem a ženou, pro které se zdá nemožné stát se něčím víc. Jedním z důvodů, proč se to zdálo nemožné, bylo, že jsem si málem vzala jednoho z jeho nejlepších přátel. Dalším důvodem byla samozřejmě čelenka. Byl to přesně ten typ povrchního deal-breakeru, kterého se člověk ve dvaceti cítí nucen držet. Pro dívku, která se až příliš stará o vzhled věcí, byla čelenka neúspěšná.
Takže více než rok byl náš vztah čistě platonický. Scházeli jsme se jednou nebo dvakrát týdně v různých barech ve vesnici. Jednou večer v Corner Bistru se náhodně zmínil, že až bude mít děti, bude spolu s nimi číst každou učebnici, aby si s nimi mohl povídat o škole. O několik měsíců později mi poslal dopis – papírový dopis poštou, přestože jsme bydleli ve stejné ulici. Byl na řádném dopisním papíře s vyrytými jeho iniciálami. Stálo v něm: „Liz, napiš svou knihu. Vážně. Napiš ji. Chci si ji brzy přečíst, Berte.“ Začalo mi docházet, že při výběru životního partnera mohou být důležitější faktory než jeho vybraný doplněk.
Přesto, kdyby mi někdo řekl, že pozorovat muže, jak si zkouší bílé džíny v Kmartu, bude to, co mě konečně získá, byla bych skeptická. Ale takhle se to stalo. Bylo to 4. července a Bertova kapela měla koncert v Mercury Lounge. Rozhodli se, že se obléknou do červené, bílé a modré. Bert si potřeboval sehnat oblečení a já se přidal. Přitažlivost byla v tu chvíli hmatatelná: pohledy upřené přes stůl hmatatelné; nohy pasoucí se v taxíku hmatatelné. Tohle napětí kupodivu probublávalo na povrch, když si Bert v Kmartu na Astor Place natáhl bílé džíny. (Aby bylo jasno, nejsem člověk, který by obvykle považoval bílé džíny na mužích za svůdné.) Cítila jsem, jak mi rudne tvář, když jsem řekla: „Jo, to jsou ty.“
Později toho večera jsem z přeplněného tanečního parketu okouzleně sledovala, jak vystupuje na pódium a zpívá písně, které sám napsal. Vibrace hudby a rudá záře reflektorů omývaly všechno kolem. Musel jsem uznat, že čelenka mu dodávala jisté je ne sais quoi. Ve spojení s jeho neuvěřitelnou schopností ovládat místnost plnou cizích lidí svým hlasem a kytarou se najednou zdálo, že je důkazem toho, jak dobře se cítí ve své kůži, jak si je jistý sám sebou. Po jeho setu jsme se našli v moři mladých těl, která se leskla ve vlhkém letním vzduchu. Odstup, který jsme se tak usilovně snažili udržet, se rozplynul s hudbou, vodkou s tonikem a jeho šikmým úsměvem. Cítila jsem tah jeho rukou na mých horkých růžových šatech od Ralpha Laurena. A pak jsem ucítila jeho rty na svých. To byl začátek konce mých výhrad vůči čelence.
O několik let později ji měl na sobě, když nesl krabice po schodech do bytu, který jsme měli sdílet jako manželé. Přišlo mi to jako velmi praktická volba. Týden poté, kdy jsme si v nezvykle teplý zářijový den řekli své ano, si ji milosrdně nevzal. Nosil ji po celou dobu našich líbánek a já si toho téměř nevšimla. Když se narodila naše první dcera a v nemocnici obcházel fotograf, hrdý novopečený tatínek okamžitě vytáhl čerstvě vypranou čelenku a nasadil ji na její nádherně vonící novorozeneckou hlavičku. (Držel ji tvářičku u tvářičky, čelenku u čelenky a usmíval se do fotoaparátu. Nemohla jsem si pomoct a usmála jsem se, ale udělala jsem tlustou čáru za tím, abych si ji sama nasadila nebo použila tu fotku na oznámení.
Přesto jsem ušla dlouhou cestu. Dokonce jsem zvážil možnost, že je to samo o sobě podvratné a módní. Koneckonců, nevylepšili si někteří z nejstylovějších lidí v historii vzhled založený na jednoduché ochranné známce? Třeba Carolina Herrera a její křehké bílé košile. Karl Lagerfeld a jeho sluneční brýle. Můj manžel a jeho čelenka?
Teď se děsím pomyšlení, co všechno mohlo být ztraceno kvůli mým povrchním sklonům proti čelenkám. A když přistihnu cizího člověka, jak se na něj dívá, když ji má na hlavě třeba s oblekovým sakem, střelím po něm pohledem, který říká: „Co s tím? Když nedávno jeden muž, s nímž můj manžel hraje hudbu, poznamenal: „Vím, jak moc musíš milovat čelenku,“ zavrtěla jsem hlavou a usmála se úsměvem „akceptuj-věci-které-nemůžeš-ovládat“, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc čelenku vlastně miluju. Protože, no, miluju kluka, který nosí čelenku. A to se počítá.
Příběhy o lásce je seriál o lásce ve všech jejích podobách, v němž se každý den až do Valentýna objeví jedna nová esej.
.