mezinárodní obchod
Výměna zboží a služeb mezi zeměmi prostřednictvím VÝVOZU a DOVOZU. Toky mezinárodního obchodu se v období od roku 1995 výrazně zvýšily, v průměru o 6,2 % ročně, což je mnohem rychleji než růst světové výroby, který ve stejném období činil v průměru pouze 2,8 %. V roce 2002 činil obchod se zbožím v hodnotovém vyjádření 6 272 miliard amerických dolarů, z čehož 76 % tvořil obchod s hotovými výrobky a meziprodukty, zatímco zbytek připadal na základní potraviny, suroviny a paliva. Obchodní služby (především bankovnictví a finance, doprava a cestovní ruch) dosáhly v roce 2002 celkové hodnoty 1 570 miliard USD. Z hlediska regionálního rozložení mezinárodního obchodu převažuje západní Evropa, na kterou v roce 2002 připadlo 42 % světového vývozu, následuje Asie 26 %, Severní Amerika 15 %, Latinská Amerika 6 %, střední a východní Evropa 5 %, Blízký východ 4 % a Afrika 2 %. Starší průmyslové země nadále dominují mezinárodnímu obchodu, jak ukazuje obr. 100, ale
do popředí se dostává řada nově industrializujících se zemí, zejména Hongkong/Čína. Poznamenejme, že na 10 předních vývozců připadá dohromady 56 % celkového obchodu se zbožím. Celkově tytéž země dominovaly obchodu s obchodními službami.
Ačkoli obchod mezi průmyslově ROZVINUTÝMI ZEMĚMI a ROZVOJOVÝMI ZEMĚMI je i nadále důležitý (založený na výměně nepodobného zboží, např. průmyslové výrobky vyměňované za základní potraviny a suroviny), je nyní zastíněn obchodem mezi samotnými průmyslově rozvinutými zeměmi (založeným na výměně podobného zboží, např.např. automobily obchodované za automobily – viz TEORIE PREFERENCE-SIMILARITY mezinárodního obchodu, zejména obr. 146).
Dalším důležitým rysem mezinárodního obchodu je, že zatímco vývozní struktury vyspělých zemí se vyznačují diverzifikovaným sortimentem výrobků, rozvojové země bývají z hlediska KOMPARATIVNÍ VÝHODY příliš závislé na jednom nebo dvou základních potravinářských komoditách nebo surovinách. Například hlavní vývozní artikl USA v roce 2002 (letadla) představoval 7 % jejich celkového vývozu a hlavní vývozní artikl Spojeného království v roce 2002 (ropa) představoval 4 % jeho celkového vývozu; naproti tomu měď představovala 82 % celkového vývozu Zambie, káva 96 % celkového vývozu Ugandy, cukr a med 75 % celkového vývozu Kuby a tabák 66 % celkového vývozu Malawi.
Mezinárodní obchod byl dlouho doplňován mezinárodními investicemi jako mechanismem alokace a transferu zdrojů, ale v posledních desetiletích výrazně vzrostl význam CIZÍCH INVESTIC v souvislosti s růstem MULTINÁRODNÍCH SPOLEČNOSTÍ (MNC). MNC obvykle využívají kombinaci vývozu/dovozu a společných/úplných přímých zahraničních investic do výrobních závodů a prodejních dceřiných společností, aby získaly své požadavky na vstupy a prodávaly své výrobky na zahraničních trzích (viz STRATEGIE OBSLUHY ZAHRANIČNÍCH TRHŮ). V důsledku toho mají MNC silný vliv na celkový objem i směr mezinárodního obchodu.
Přeshraniční obchod je obecně založen na KOMPARATIVNÍCH PŘÍLEŽITOSTECH, které mají země v dodávkách určitých výrobků, a poskytuje základ mezinárodní dělby práce (umístění výroby). Rozdíly v komparativních výhodách mezi jednotlivými zeměmi se projevují jak z hlediska jejich rozdílné struktury nákladů (tj. cenové konkurenceschopnosti), tak z hlediska rozdílné úrovně kvalifikace (tj. konkurenceschopnosti v oblasti diferenciace výrobků). Ty jsou zase do značné míry určeny vybaveností země základními výrobními faktory (přírodní zdroje, práce a kapitál) a stupněm ekonomické vyspělosti (úroveň důchodu na obyvatele, všeobecná nákladová a cenová úroveň, vědecké a technické dovednosti atd.) Dostupnost zdrojů a dovednosti udávají sortiment výrobků, které je země technicky schopna dodávat, zatímco faktory relativních nákladů, cen a diferenciace výrobků určují, které z těchto výrobků je pro zemi ekonomicky vhodné vyrábět, tj. výrobky, v nichž má komparativní výhodu oproti jiným zemím. Způsob, jakým se země vyvíjely jako politické státy, nebere v úvahu jejich ekonomické silné a slabé stránky. Prostřednictvím mezinárodního obchodu mohou země využít svých silných ekonomických stránek, a tím zlepšit svou reálnou životní úroveň.
Mezinárodní obchod může zemi přinést jak spotřební, tak výrobní zisky. Takový obchod umožňuje zemím levněji spotřebovávat některé zboží a služby tím, že je dovážejí, a také získávat některé zdroje a výrobky z jiných zemí, které by jinak byly zcela nedostupné, protože domácí výrobci je nejsou schopni dodávat (například nedostatkové suroviny nebo technologicky vyspělý výrobek). Mezinárodní obchod podporuje výrobní efektivnost tím, že podporuje přesun zdrojů z oblastí ekonomiky, které jsou nejlépe obsluhovány dovozem, do odvětví, v nichž má země sama komparativní výhodu oproti obchodním partnerům.
Zvážení přínosů mezinárodního obchodu naznačuje, že optimalizace těchto přínosů se nejlépe dosahuje za podmínek SVOBODNÉHO OBCHODU (tzn.tj. neexistence omezení obchodu, jako jsou TARIFY a KVÓTY), což je názor, kterému mezinárodní společenství dalo operativní platnost založením SVĚTOVÉ OBCHODNÍ ORGANIZACE a vytvořením různých regionálních OBLASTÍ VOLNÉHO OBCHODU. V praxi jsou však přínosy mezinárodního obchodu často nerovnoměrně rozděleny mezi jednotlivé země, což nevyhnutelně vede k situacím, kdy jsou národní zájmy upřednostňovány před mezinárodními závazky, což vede k jednostrannému zavádění ochranářských opatření (viz PROTEKcionismus). Kromě toho způsob, jakým se vyvíjela struktura světového obchodu, neprospívá některým rozvojovým zemím, které se specializují na úzký okruh komodit, po nichž světová poptávka roste pomalu.
Mezinárodní obchodní vztahy země ovlivňují její platební bilanci, neboť vývoz přináší devizové příjmy, zatímco dovoz vyžaduje financování v devizách. DEVÍZOVÝ TRH funguje jako kanál pro nákup a prodej cizí měny používané k financování obchodu. Výsledky mezinárodního obchodu země ovlivní hodnotu její domácí měny při obchodování s měnami jiných zemí, tj. její VÝMĚNNÝ KURZ. Viz ZISKY Z OBCHODU, TEORIE MEZINÁRODNÍHO OBCHODU, OBCHODNÍ INTEGRACE, KONTRAOBCHOD, DUMPING.
.