Jedna z největších záhad psychologie se zdá být vyřešena. „Malý Albert“, dítě, které stálo za slavným experimentem Johna Watsona s emočním podmiňováním na Univerzitě Johna Hopkinse v roce 1920, byl identifikován jako Douglas Merritte, syn ošetřovatelky Arvilly Merritteové, která v době experimentu žila a pracovala v nemocnici na univerzitě – za účast svého dítěte dostala 1 dolar.
Ve studii Watson a postgraduální studentka Rosalie Raynerová vystavili devítiměsíční dítě, které nazvali „Albert B“, bílé kryse a dalším chlupatým předmětům, s nimiž si dítě rádo hrálo. Později, když si Albert hrál s bílou krysou, Watsonová vydávala za hlavou dítěte hlasité zvuky. Po několika podmíněných pokusech Watson a Rayner znovu zavedli zvířata a chlupaté předměty bez děsivého zvuku. Díky podmiňování se zvířata a předměty, které byly kdysi zdrojem radosti a zvědavosti, staly spouštěčem strachu.
Watson neměl žádný důvod odhalit Albertovu pravou identitu a dítě nikdy nepodmiňoval. (Přibližně ve stejné době byl Watson také propuštěn z univerzity kvůli aféře s Raynerem). Od té doby se osud a identita malého Alberta opakovaně staly předmětem zájmu psychologů, včetně psychologa z Appalačské státní univerzity doktora Halla P. Becka, který s týmem kolegů a studentů hledal odpovědi. Sedm let Beck a jeho spolupracovníci prozkoumávali historické materiály, radili se s odborníky na rozpoznávání obličejů, setkávali se s příbuznými chlapce, o němž se domnívali, že je Albert.
Nakonec se kousky skládačky spojily. Atributy Douglase a jeho matky odpovídaly prakticky všemu, co bylo známo o Albertovi a jeho matce. Stejně jako Albertova matka i Douglasova matka pracovala v dětské nemocnici v areálu školy, která se jmenovala Harriet Lane Home. Stejně jako Albert byl i Douglas běloch, který domov opustil počátkem 20. let 20. století a narodil se ve stejnou roční dobu jako Albert. A co víc, porovnání Albertova obrázku s Douglasovým portrétem odhalilo podobnosti v obličeji.
Tým také bohužel zjistil, že Douglas zemřel v šesti letech na získaný hydrocefalus, a nepodařilo se zjistit, zda Douglasův strach z chlupatých předmětů přetrvával i po jeho odchodu z Hopkinsovy nemocnice.
Tým, jehož členy byli také doktor Sharman Levinson z Americké univerzity v Paříži a Gary Irons, vnuk Arvilly Merritteové, zveřejnil svá zjištění v říjnovém čísle časopisu American Psychologist (Vol. 64, No. 7). Článek nejen uspokojuje dlouholetou zvědavost, ale odráží také rostoucí zájem o osudy účastníků výzkumu, říká Cathy Fayeová z Archivu dějin americké psychologie na Akronské univerzitě. Účastníci těchto slavných a kontroverzních studií „se stali nechtěnými protagonisty, jejichž příběhy jsou znovu a znovu vyprávěny v učebnicích psychologie,“ říká. „Lidé se proto začnou velmi zajímat: Kdo to byli a jak se při experimentu cítili?“
Beck je rád, že jeho studenti na některé z těchto otázek odpověděli, ale skutečným bonusem je podle něj to, co získali v procesu výzkumu.
„Pátrání je zavedlo za hranice memorování přednášek a učebnic a poprvé je zavedlo do tvůrčího světa psychologického výzkumu,“ říká. „To pro ně bylo nakonec ještě důležitější než nalezení Alberta.“
-T. DeAngelis