Přivedl jsem ho zpět na plný výkon a dostal jsem práci, abych ho mohl provozovat. V tom roce1920 jsme mlátili čtyřicet sedm jedenáctihodinových dnů. Neměli jsme žádné potíže s motorem, tahali jsme šestadvacetipalcový separátor Caseseparator.
V dalším roce 1921 byla neúroda, nemlátilo se. v roce 1922 mě opět povolal pan Erickson, abych obsluhoval jeho 15-30 Oil Pull, abych tahal dvaatřicetipalcový separátor po dobu čtyřiceti tří jedenáctihodinových dnů. Když jsme dokončili letošní mlácení, rozhodli jsme se, že pojedeme domů přes celou zemi. Narazili jsme na římsu nebo velmi strmý kopec s malým potokem na jednom konci. Museli jsme buď vylézt na tuto římsu, nebo přejít starý ztrouchnivělý most, nebo se vrátit několik mil zpět. Řekl jsem panu Daginovi, oddělovači, že věřím, že Oil Pull vyleze na tu strmou římsu s těmito oddělovači.
Pan Dagin řekl, že je starý muž a že si nemyslí, že by na tu římsu vylezl. Chtěl jet na separátoru. Požádal jsem ho, aby se mnou nasedl na olejový tahač. Římsa byla strmá, ale krátká; nahoru se šlo západním směrem. Když jsem se ohlédl, pan Dagin na plošině nebyl. kde byl?“
Byl venku a visel na horní výztuze motoru. Zvládli jsme kopec, ale byl to velmi nebezpečný tah, který bych už nikdy neudělal.
Vydali jsme se na cestu domů, přičemž jsme čelili velmi studenému severnímu větru. Druhý den ráno napadlo dvanáct centimetrů sněhu v počasí hodně pod nulou.
Když jsme mlátili, neměli jsme v čem spát. Spali jsme venku ve stohu slámy, na zemi, přikrytí starými koňskými dekami. Ve stodolách nebylo místo, protože byly plné koní. Domy lidí byly malé a pro jejichrodiny.
Vzpomínám si na jednoho muže z naší mlátičky, tuláka, který se jmenoval ToddSloon. Zůstal po celou dobu mlácení a byl to dobrý pracovník. Mým úkolem bylo také vést záznamy o hodinách mlácení a o hodinách, které muži odpracovali. O několik dní později, po mlácení, jsem Todda potkal v městečku Tappen. Měl v ruce dolarovou bankovku; říkal, že jsem mu zaplatil o dolar víc. Chtěl mi ho vrátit. Řekl jsem mu, že když je tak poctivý, může si to nechat a nechat se ostříhat, což nutně potřeboval. Vzal jsem ho k holiči a objednal jsem si ostříhání a Van Dykovy vousy. Hedid to přijal, a když se na sebe podíval do zrcadla, řekl: „Todde, nikdy jsem nevěděl, že vypadáš tak dobře.“ „Aha,“ odpověděl jsem. Pak odešel po kolejích dolů, zamířil na jih a už jsem ho nikdy neviděl.
V roce 1922 se parní mlátička, která mlátila pro mého otce mnoho let, rozhodla odejít do důchodu. V roce1923 jsme s bratrem Fredem koupili dvouválcovou mlátičku o výkonu 14-18 HP, 1918Oil Pull, později nazvanou 16-30 HP; sloužila pět let. Koupili jsme také nový separátor Rumely Ideal 28-48. Převzali jsme mlácení v rozsahu asi čtyřiceti prací na více než dvacet pět let. po mlácení byl Oil Pull zapřažen do silážního plniče a na podzim jsme také prováděli orbu na zakázku. Koncem podzimu a v zimě se používal k tahání stacionárního lisu na seno. Při všech těchto pracích olejový tahač nikdy neodmítl pracovat, v létě ani v zimě. Oil Pull bylkonstruován silně a jednoduše a v případě potřeby bylo snadné sehnat náhradní díly. Oil Pulls byly nenáročné na palivo a měly mnohem větší výkon, než byl jejich jmenovitý výkon.
Tento Oil Pull z roku 1918 má původní píst, který pochází z továrny. Jedinou prací na jeho opravě bylo broušení ventilů a novépístní kroužky. Měl jsem ho na výstavě mlátiček v Sycamore, Illinois,a také na výstavě mlátiček v Pontiacu, Illinois, po dobu dvaceti let. Na této výstavě jsem se jmenoval „Oil Pull Bill“. Když měl někdo potíže se svým Oil Pull, zavolali mě, abych se o ně postaral. Tento Oil Pull je nyní starý sedmdesát tři let.
Jsem statutárním členem Antique Engine and TractorAssociation v Atkinsonu ve státě Illinois již dvacet devět let. Doufám, že se výstavy v září 1991 opět zúčastním, že pojedu se svým starým tahačem Oil Pull v průvodu a také že na výstavě budu mlátit.
Za celá léta mlácení jsme měli jen dvě těžké nehody. Jednou vznikl požár ve stohu slámy a podruhé se jednomu z našich mužů, který mlátil balíky, zachytily vidle o hnací řemen. Vidle zasáhly muže na stojanu do břicha, ale vyvázl v pořádku. Co se týče požáru ve stohu slámy, já, strojník OilPull Bill, jsem se rozběhl s vidlemi v rukou, skočil na stoh slámy a velkými vidlemi plnými slámy oheň udusil. Požár způsobil muž, který kouřil cigaretu. Nepochybně mrštil zapálenou cigaretou, když jsme začali mlátit, a foukající sláma, která prošla přes cigaretu, slámu zapálila. V době psaní tohoto článku je mi devadesát šest a půl roku. Nyní žiji v Canby v Minnesotě se svou milující ženou Amandou.
Jsem tichým čtenářem Alba železných mužů již mnoho let a velmi rád ho čtu. Chtěl bych pozdravit všechnyželezné muže a svého kamaráda Bruce Leache z Pontiacu ve státě Illinois a také Annu Mae za tak skvělý časopis.