Je těžké pochopit, jak se podle Hobbese mohou lidé, jakkoli nespolečenští a sobečtí, sdružovat a žít ve společnosti. Z celého díla je zcela zřejmé, že anglický filozof věří, že lidé se nerodí jako společenští a že není v jejich přirozenosti usilovat o společný život. Přesto pevně věří, že nakonec vytvoří absolutní suverénní entitu, která bude vládnout všem lidem. Jak je tedy možné, že se lidé rozhodnou vzdát se svých práv a žít pod vládou suveréna, který zavádí zákony a tresty, místo aby zůstali ve svém přirozeném stavu, kde mohou svobodně dělat a získávat, co chtějí? Je to jeden z mnoha argumentů, které člověk v Leviathanovi nachází velmi rozporuplné. Nicméně díky hlubší analýze tohoto díla je možné pochopit, jak k tomuto posunu dochází. I když je totiž lidská přirozenost podle Hobbese špatná a egocentrická, přesto žene lidi ke společnosti v zájmu přežití. Pokud je prvním instinktem, potřebou a právem lidí sebezáchova, bez ohledu na způsob jejího dosažení, bylo by přirozené, že lidé nakonec uznají, že to nejlepší, co mohou pro svůj život udělat, je spolupráce. Bylo by vůči Hobbesově teorii nespravedlivé charakterizovat jeho přirozeného člověka jako člověka zbaveného citlivosti. V Leviathanovi jsou lidé v přírodním stavu zcela racionálními bytostmi a přesně vědí, co chtějí, a budou hledat nejlepší způsob, jak zůstat naživu a prodloužit své přežití. Tato esej se nejprve zaměří na to, jak by pro lidi bylo nemožné opustit Hobbesův válečný stav kvůli jejich přirozenosti. Poté uvidíme, jak jim právě tato přirozenost umožňuje toto prostředí opustit.
Muži mají přirozeně tendenci získat, co chtějí, dělat, co chtějí, a žít, jak chtějí. Jejich hlavní posedlostí je sebezáchova a jejich prvním cílem je zůstat naživu. Aby byli v tomto poslání úspěšní, používají jakékoli prostředky, protože právo na sebezáchovu je univerzální, (Tuck, 1993: 326) a tudíž si mohou dělat, co se jim zlíbí. Přirozeným právem člověka je svobodně dělat to, co považuje za dobré pro sebe, a dělat to, co mu umožní zůstat naživu. Toto právo „je svoboda, kterou má každý člověk, aby užíval své vlastní síly, jak sám chce, k zachování své vlastní přirozenosti“, a je tedy ve stavu naprosté svobody dělat „cokoli, co podle svého vlastního úsudku a rozumu uzná za nejvhodnější prostředek k tomu“ (Hobbes, 1946: XIV, 84). V přirozeném stavu máme právo používat svou vlastní moc k cílům, které považujeme za dobré, protože je to naše přirozené právo (Pettit, 2008: 105). „Nikdy není popsáno jako povinné“ (Barry in Lively a Reeve, 1989: 131), ale je lidskou přirozeností jednat ve vlastním zájmu. Lidé dávají přednost tomu, aby byli svobodní od jakýchkoli „vnějších překážek“ (Hobbes, 1946: XIV, 84), a pokud dostanou právo být sami „nezávislými soudci“ v tom, jak vést svůj život (Tuck, 1993: 306), neodmítnou tuto možnost a využijí toho, že mají takové právo, aby zvýšili svou moc a zajistili si přežití.
Lidé jsou tedy zcela svobodní, protože neexistují žádná pravidla, která by jejich jednání stanovila nějaké hranice, a žádná vyšší autorita, která by je mohla trestat a soudit. Hobbes v Leviathanovi uvádí, že určité přírodní zákony je třeba dodržovat, „ale v přírodním stavu se na ně nelze spoléhat“ (Gough, 1957: 106). „Základním zákonem přírody“ je, že „každý člověk by se měl snažit o mír, nakolik doufá, že ho dosáhne“ (Hobbes, 1946: XIV, 85), ale aby se tento zákon mohl prosadit, musí existovat dohody neboli „smlouvy“ a lidé musí „plnit své uzavřené smlouvy“, jinak „jsme stále ve stavu války“ (tamtéž: XV, 93). Ukázalo se však, že v případě, kdy je přirozený stav přirovnáván k dilematu vězně, pokud člověk uzavře dohodu s ostatními, pak je přeběhnutí vždy nejlepší volbou (Pettit, 2008: 112; Hampton, 1986). Proto lidé v přirozeném stavu nikdy nedodrží své sliby, protože je výhodnější je nedodržet.
Lidé budou vždy usilovat o zvýšení své moci, a dokud budou žít, budou chtít více moci, bohatství a slávy. Je chybou myslet si, že lidé v přirozeném stavu jednají jako zvířata. Lidé ve skutečnosti nejsou špatní, protože ačkoli reagují na své instinkty, stejně jako zvířata, řídí se svými vášněmi, kterými jsou především sláva a čest (Pettit, 2008: 99-100). Je pravda, že pud sebezáchovy je instinkt, který má každý živý tvor, ale lidé se liší, protože jejich láska k hmotným věcem je to, co je motivuje pokračovat v životě. V přírodním stavu navíc neexistuje žádný řád, ne proto, že by mezi lidmi existovalo animální chování, ale proto, že neexistuje žádná společná norma, žádná objektivní hodnota nebo princip a žádná objektivní morálka. A tak „jediný způsob, jak“ lidé vnímají, poznávají, cítí nebo posuzují cokoli“, co je ve světě kolem nich, „je podle toho, jak to na ně působí“ (Baumgold in Boucher a Kelly, 2003: 171). Dobro a zlo a další morální kategorie jsou založeny na osobní touze a averzi. Také neexistuje žádná spravedlnost nebo nespravedlnost, vlastně cokoli člověk považuje za spravedlivé, je spravedlivé, a pokud si myslí opak, pak má také pravdu (Hobbes, 1946: VI, 31, 33; tamtéž: XIII, 83).
V tomto prostředí jsou si všichni lidé rovni, mají přístup ke stejným věcem a všichni bez výjimky jsou schopni rozhodovat o tom, co je správné nebo špatné. Jsou stejně svobodní, a tudíž stejně schopní použít jakékoli prostředky, které jim pomohou získat to, po čem touží. Z toho vyplývá, že touha každého člověka je dostupná a že budou chtít stejné věci, protože lidé jsou od přírody soutěživí. Protože se budou snažit získat to, co chtějí ostatní, budou si navzájem nedůvěřovat, a tím budou v permanentním konfliktu. Proto je Hobbesův přírodní stav charakterizován jako válečný stav, „válka každého člověka proti každému člověku“ (tamtéž: XIII, 82).
Pro Hobbese jsou si lidé „rovni ve svých tělesných a duševních schopnostech“, a proto „nejslabší má dost síly, aby zabil nejsilnějšího“ (Gough, 1957: 105; Hobbes, 1946: XIII, 83). Z toho vyplývá difidence neboli nedůvěra. Ve svém přirozeném prostředí tedy lidé nejsou společenští a raději zůstávají sami. Nemohou se mezi sebou dohodnout, protože všichni věří, že jsou nadřazeni lidem kolem sebe, ale jsou slepí k rovnosti, která panuje mezi jednotlivými muži, protože „mnozí lidé jsou pravděpodobně poháněni ješitností“ a „myslí si, že mohou dosáhnout nadřazenosti, po které touží“ (Pettit, 2008: 102). Je v lidské přirozenosti toužit po nadřazenosti, moci, slávě a cti. Ve válečném stavu má moc velký význam, protože je hlavním prostředkem k dosažení toho, co chcete. Proto bude každý člověk usilovat o moc a bude se ji snažit mít, zvyšovat a stabilizovat. V X. kapitole Leviathana se píše, že „pověst moci je moc“ (Hobbes, 1946: X, 56). Lidé budou nejen usilovat o moc, ale budou chtít, aby ostatní „uznávali a uznávali jejich moc … protože to činí tuto moc účinnější“ (Pettit, 2008: 101). Avšak i když se někdo pokusí svou moc prosadit, nebude mít dlouhého trvání, protože mezi lidmi panuje rovnost a ostatní si vždy najdou způsob, jak se od této moci osvobodit.
Lidé jsou tedy ve svém přirozeném stavu velmi náchylní využívat svého práva na přežití a bojovat mezi sebou, aby mohli získat moc, slávu a čest. V takové situaci lidé nežijí v míru a spolupráce není myslitelná. Jsou „tak přirozeně asociální“, že si lze jen těžko představit, jak by mohli vstoupit do společnosti. Nicméně autoři jako Gough se domnívají, že Hobbes „neměl na mysli, aby byl jeho přírodní stav … chápán doslova“ (1957: 113). Hobbesovy myšlenky je třeba chápat na základě hlubší analýzy toho, po čem lidé od přirozenosti nejvíce touží.
Lidé se „spokojí pouze s dlouhodobým přivlastňováním“ hmotných statků a některé jejich touhy jsou podobné, takže se „nevyhnutelně“ střetnou, aby získali to, co chtějí. Proto existuje „konfliktní právo přírody“ (Pettit, 2008: 101, 105). Lidé mají právo dělat cokoli, pokud jsou toho schopni, ale zároveň tím zasahují do přirozeného práva ostatních, a proto svobodu, kterou každý člověk má, již nelze takto nazvat, protože je omezena jednáním ostatních lidí. Navíc právě kvůli „honbě za svými individuálními právy“ se lidé dostávají do konfliktu (ibid.: 105), který ohrožuje jejich sebezáchovu. Takže právě jejich přirozené právo, které jim pomáhá přežít, je ve skutečnosti staví do situace „neustálého strachu“ a do situace, kdy jim hrozí „násilná smrt“ (Hobbes, 1946: XIII, 82).
Z psychologického hlediska přežití nepřipadá v úvahu. Je spíše „nutností přirozenosti každého člověka“ (Barry in Lively a Reeve, 1989: 130). Nikdo by neměl volit mezi životem a smrtí. Hobbes považuje přírodní zákony za povinnosti a říká, že každý člověk by je měl respektovat, protože mu velmi pomáhají ve snaze zůstat naživu. V přírodním stavu by lidé nemuseli podle těchto zákonů jednat, ale nejednat podle nich by bylo „vadou rozumu“ (ibid.). Přírodní zákony jsou totiž „věty o tom, co vede k zachování a obraně“ lidí (Hobbes, 1946: XV, 104). Pokud je lidé nerespektují, pak jednají proti svým potřebám, ale lidé chtějí žít, takže je zřejmé, že tyto zákony by měly být pro každého člověka povinností, neboť „zavazují pouze k touze a snaze“ (ibid.). Jak říká Wernham, člověk je přijímá dobrovolně, protože jsou nezbytné pro přežití, a „vytvoří si závaznou povinnost vykonat určitý čin“ podle přírodních zákonů. Vše, co „skutečně“ směřuje k sebezáchově, je do jisté míry závazné (Barry in Lively a Reeve, 1989: 123, 130).
Tento permanentní konflikt, který staví člověka proti člověku, nakonec dospěje do bodu, kdy jediným řešením sebezáchovy bude spolupráce a dohoda. Chtějí-li muži žít a je-li jediným možným prostředkem, jak zůstat naživu, život ve společenství, pak se spojí, „protože jinak jejich přibližná rovnost sil vede k tomu, že všichni přijdou k úhoně“. V přírodním stavu by lidský rozum člověku přímo neříkal, aby přijal přírodní zákony, ale měl by tendenci říkat, že když jsou všichni ostatní připraveni je respektovat, pak by je měl respektovat i člověk (ibid.: 120, 130). Právě tyto „diktáty vlastního zájmu“ (Pettit, 2008: 105) vedou lidi ke spolupráci pro dobro všech a k tomu, aby „hledali mír a řídili se jím“ (Hobbes, 1946: XIV, 85). Hampton tvrdil, že nastane situace, „v níž vlastní zájem přiměje jednotlivce ke spolupráci“ (Baumgold in Boucher a Kelly, 2003: 166).
Společnost se pro muže stává jakýmsi útočištěm, protože nikdo „není dost silný na to, aby si zajistil vlastní bezpečnost“ (Gough, 1957: 117), tudíž „muži musí nějak koordinovat své úsudky“ a odložit své rozdíly, aby z jednání mohly vzniknout dohody o společném přežití (Tuck, 1993: 307). Každý člověk se vzdává své nezávislosti a práva na všechno, aby mohl spolupracovat s ostatními, protože cítí nutnost politického závazku. Vzniká tak absolutní panovník, který má zásadní význam pro formování této nové společnosti, protože jako jediný má moc trestat muže, kteří se nepodřídí, protože „svaz by nemohl přežít bez vlády panovníka“, protože jinak by někteří muži přeběhli (Gough, 1957: 109). Muži vytvářejí panovníka ze strachu před smrtí, mají „být jím chráněni proti všem ostatním“ (Hobbes, 1946; XVII, 113), a jen díky strachu muži poslouchají a nebouří se. Rozumní lidé by se neodvážili jít proti vůli panovníka, protože „podřídit se je nejlepší způsob, jak získat bezpečí“ (Gough, 1957: 111).
Všechno v této společenské smlouvě se děje čistě z vlastního zájmu. Lidská přirozenost vede lidi k tomu, aby jednali podle svých potřeb, z nichž nejdůležitější je sebezáchova, a proto je hlavním cílem panovníka bezpečnost jeho poddaných a vytvoření prostředí, v němž „lidé mohou žít v míru a skutečně v blahobytu“ (Pettit, 2008: 109). Je zřejmé, že „vládnoucím motivem lidí je touha po ochraně“, protože pokud by panovník nemohl zajistit bezpečnost každého člověka, došlo by k neposlušnosti (Gough, 1957: 111). Kromě přežití je důvodem, proč jsou lidé nakloněni spolupráci, „touha po takových věcech, které jsou nezbytné ke spokojenému životu“, a tyto statky lze získat pouze tehdy, je-li průmysl produktivní, a to se ve válečném stavu nemůže stát (Hobbes, 1946: XIII, 84). Je tedy zcela zřejmé, že sebezáchova a touha po hmotných statcích a bohatství jsou tím, co vede lidi k tomu, aby opustili přirozený stav a vytvořili společnost, v níž budou zcela zabezpečeni.
Závěrem lze říci, že lidé jsou od přírody nespolečenští a nepočítají s tím, že by přežili někdo jiný než oni sami. Sebezáchova je jejich nejdůležitějším cílem. Muži mají od přírody právo dělat si, co chtějí, aby přežili, a tak mezi sebou neustále soupeří, což vyvolává konflikty. Jejich přirozeným stavem je válka, v níž si navzájem nedůvěřují a snaží se zvýšit svou moc, aby dosáhli převahy nad ostatními. Nicméně lidé nakonec tyto nedostatky překonají, protože jsou natolik sebestřední, že udělají cokoli, aby přežili, i kdyby to mělo znamenat spolupráci s lidmi kolem nich. Hobbesova lidská povaha je dobrá do té míry, že když člověk něco chce, bude se svého přání držet a udělá vše pro to, aby ho uspokojil. Proto chce-li člověk přežít, bude dobrovolně respektovat zákony, vzdá se svých práv a poslechne jakoukoli vyšší autoritu, která ho může ochránit. Pro člověka musí být velmi těžké rozhodnout se opustit svůj přirozený stav, ale jeho přirozený strach ze smrti převáží nad všemi vášněmi, které by ho nutily zůstat. Společenská smlouva je sice umělá, protože to lidé vytvářejí svého panovníka, ale lze ji považovat za přirozenou, protože je to lidská přirozenost, která způsobila přechod mezi přirozeným stavem a Hobbesovým Commonwealthem.
Bibliografie:
Gough, J. W. (1957) The Social Contract: a Critical Study of its Development (2. vyd.), Oxford: Oxford University Press.
Hampton, J. (1986) Hobbes and the Social Contract Tradition, Cambridge: Cambridge University Press.
Hobbes, T. (1946) Leviathan, Oxford: Basil Blackwell.
Tuck, R. (1993) Philosophy and Government 1572-1651, Cambridge: Cambridge University Press.
Pettit, P. (2008) Made with Words: Hobbes on Language, Mind, and Politics, Princeton: Princeton University Press.
–
Přeložil: Jiří Hobbes: Morgane Griveaudová
Přeloženo z anglického originálu: Royal Holloway, University of London
Napsáno pro: Michael Bacon
Datum sepsání: Prosinec 2010
Další četba o e-mezinárodních vztazích
- Etické dilema: jak klasický realismus pojímá lidskou přirozenost
- Klasický realismus a lidská přirozenost: Alternativní čtení
- Konfucianismus nebo legalismus? Velká debata o lidské přirozenosti a ekonomickém myšlení
- Sociálně-ekologická bezpečnost:
- Normativní povaha EU a její sankční režim vůči Rusku:
- Do jaké míry lze přírodní katastrofy považovat za státní zločiny?