Ilustrace: Chiara Lanzieri
Přibližně rok po narození našeho syna jsme si s manželkou Akiko slíbili, že si budeme každý měsíc dávat rande. Byl to závazek, který si denně dávají tisíce párů, přičemž samotná myšlenka nočního rande je dnes už tak klišovitá, že podle ní byl natočen stejnojmenný průměrný film, jehož sledováním tisíce párů promarnily alespoň jeden večer. (Abychom byli spravedliví, Tina Feyová v něm byla docela dobrá.)
Po zmatcích spojených s porodem, měsících nevyspání, hormonální smršti a hlavně po náhlém přeuspořádání vašich životů podle jednoduchých, ale neustálých potřeb křehké nové lidské bytosti je myšlenka, že byste se mohli chtít pravidelně setkávat s osobou, se kterou jste se na tuto cestu vydali, bezpředmětná. Ale nemůžete: ta osoba neexistuje. Když jsme s Akim šli na naše první rande (večeře a film, hlídali tchánovci), stanovili jsme si několik známých pravidel: Nebudeme mluvit o Owenovi. Nebudeme se dívat na Owenovy fotky. Nebudeme mluvit o svých oblíbených Owenových fotkách. Ale byl to náš první večer bez něj, takže jsme měli zapnuté telefony. Po pár minutách večeře Akiin telefon zazvonil. Její otec poslal textovou zprávu s fotkou Owena spícího v babiččině náručí. Zabručeli jsme. Aki odložila telefon. O patnáct minut později přišla další fotka – tentokrát Owena spícího v dědečkově náručí. Další vrkání. Aki opět odložila telefon.
Ale pak se naše konverzace změnila. Nemluvili jsme přesně o Owenovi, ale mluvili jsme o všech různých způsobech, jak život s Owenem změnil věci – v našich přátelstvích, vztazích s rodiči, sexuálním životě a kariéře. Když jsme se poprvé setkali, Aki měla stejně jako já umělecké ambice, a to byla jedna z věcí, která mě na ní přitahovala – představovala jsem si bohémskou budoucnost plnou tvůrčí spolupráce, pravidelných výletů do různých uměleckých metropolí a společného ateliéru ve venkovském domě, který bychom si koupili, až bude úspěšná fotografka a/nebo já budu oceňovaný spisovatel.
Reklama
V prvním roce Owenova života si samozřejmě nemohla vyhradit ani minutu na přemýšlení o svém umění. Teď se měla vrátit do práce. Bude mít mezi denní prací a rodinou ještě někdy minutu na to, aby myslela na své umění? A co je důležitější, chtěla by to vůbec? Copak ji rodičovství připravilo právě o tuto ambici? Představovala jsem si to? (Stále jsem měla hotových jen prvních dvacet stran románu, který jsem chtěla dokončit, než se Owen narodí.) Trochu jsem se obávala, že by jí Owen mohl nakonec vadit, protože ji připravil o čas na umění, ale zdálo se, že to trápí víc mě než ji. Byla víceméně spokojená se svou kariérou a milovala mateřství. Byla spokojená. Ale byla jsem? Občas jsme ještě mluvili o umění, ale ty rozhovory se týkaly hlavně toho, jaké obrazy a fotografie pověsit na stěny Owenova pokoje.
Byli jsme už o něco starší rodiče a oba jsme se do svých nových rolí vrhli s neobyčejným zápalem. Být rodiči nás důkladně proměnilo, jako bychom prožili zemětřesení nebo vyhráli v loterii. Naše láska k Owenovi byla nekonečná, extatická, až trapná. Ale také se mi líbilo, jak mateřství odhalilo nové části Aki: vždycky jsem věděla, že je něžná a soucitná, ale teď jsem obdivovala její náhlou sílu, pevnost a oddanost, její schopnost smát se, když jí dítě močí do obličeje.
Bývá zvykem, že novopečení tatínkové často závidí dětem čas a náklonnost, které dostávají od svých matek. Neradi se dělí – chtějí zůstat prioritou. Já jsem to nikdy necítil. Akiina hluboká láska k Owenovi mi nikdy nepřipadala jako hra s nulovým součtem – neměl jsem pocit, že by mě milovala méně nebo mi projevovala méně lásky. Když už, tak jsem měla pocit, že je v domě víc lásky, pro každého z nás. Owen byl rovnoprávné dítě, maminčin i tatínkův chlapeček, socialista lásky.
Ale po tom prvním roce, kdy jsme se pomalu vynořovali ze známé mlhy nového rodičovství, mi začalo docházet, že jsem také miloval – a teď po tom toužil – člověka, kterým Aki byla, než se stala rodičem. Chyběla mi lehkost Akiina hlasu, než byl napjatý netrpělivostí. Chyběly mi její jasné oči před šesti lety nespavosti. Stýskalo se mi po líných pozdních snídaních, které jsme si užívali. Chybělo mi, že ve špičkách našich vánočních punčoch bývaly sexuální hračky. Jak Owen stárnul a naše rodičovství se měnilo – nebo spíš se měnilo to, co se od nás jako od rodičů vyžadovalo -, oběma nám chyběly rozhovory, které nebyly neustále přerušovány dětskými stížnostmi nebo křikem. Chyběly nám rozhovory, které by se týkaly jiných věcí než dětských stížností nebo křiku. Už jsme nebyli pár – byli jsme trojice – a geometrie našeho vztahu byla nová matematika, kterou jsme se oba museli naučit. Stále se mi vracel jeden konkrétní obraz: my dva, jak podřimujeme, opilí přes den, v horkém hotelovém pokoji u Havany při naší první cestě na Kubu, mnoho let předtím, než se Owen narodil. Jistě, mohli bychom si ten výlet někdy zopakovat a nechat Owena doma u prarodičů. Ale když se z toho spánku probudíme, bez ohledu na to, jak moc jsme opilí, stejně se podíváme do mobilu, jestli nemáme nějaké zprávy o našem synovi. Na tom není nic tragického, je to prostě jiné. Starý Aki je pryč.
Časem jsem si uvědomil, že stejně jako mi konkrétně chyběl Aki, chybělo mi i mé vlastní mladší já. Chyběl mi můj vlastní nedostatek zodpovědnosti a povinností a moje vlastní mladické nadšení. Stejně jako Akiho nenávratně změnil prostý fakt rodičovství, změnil jsem se i já. Jsem víc i míň než muž, kterým jsem byl, moje identita nyní dostala novou podobu díky mému otcovskému životu. Mé předchozí neurózy a úzkosti mi připadaly zbytečné, nepodstatné a hloupé. Ale do jisté míry i mé předchozí ambice. Nyní se méně starám o to, abych byl oceňovaným autorem, a více o to, abych byl dobrým otcem, a to znamená být i lepším člověkem: trpělivějším, velkorysejším, milujícím. Ne že bych byl vždycky takový – to zdaleka ne – ale připadalo mi důležité snažit se takový být, pro nás všechny. Kdykoli jsme s Akim mluvili o výchově – co děláme správně, co špatně -, rozhovory se vždy vracely k zásadnějším otázkám o našich vlastních hodnotách a chování. Svým způsobem jsme se oba stali trochu jinými lidmi – nejlepšími verzemi sebe sama, jak Aki ráda říká -, protože se snažíme ukázat novému člověku ten nejlepší způsob, jakým, jak doufáme, máme být.
Reklama
Proto se snažím o Akiko a o svém životě s ní přemýšlet stejně jako o Owenovi: jako o životě složeném z etap, fází a milníků. Život neustálých změn, neustálého stávání se. A stejně jako se směsí radosti a nostalgie sleduji, jak se jednotlivé etapy Owenova života objevují a vypařují, tak i já teď sleduji svou ženu. Pozoruji ji, jak se stává moudřejší, velkorysejší, komplikovanější, jak se cítí lépe ve své kůži a jak se cítí lépe i se mnou. Ano, někdy se mi stýská po ženě, kterou jsem poznal před deseti lety, ale každým dnem se mi po ní stýská méně a více se těším na ženu, kterou potkám za deset, dvacet nebo dokonce padesát let. Až Owen vyroste, těším se na to, jak se naše rozdílná já – jistě vyčerpaná a zmatená rodičovstvím, ale také díky němu sblížená – znovu setkají. Budeme potřebovat mnohem víc než jedno rande měsíčně.
Jméno autorky je pseudonym.
10 rychlých a snadných způsobů, jak projevit manželovi lásku
Proč musí pracující matky otevřeněji mluvit o těžkých věcech
.