Překonat sebevědomě provokativní a nepříliš vulgární politiku vyžaduje pro někoho skok víry, ale skupina je nářez, ať už jste dost mladí, abyste ji slyšeli jako jedinou kapelu, na které záleží, nebo dost staří, abyste ji brali jako post-clashovské guilty pleasure.
Kontingent moshujících lokty se během pozdně odpoledního setu Arrested Development většinou odebral na obhlídku stánků s korálky a stánků s pivem – rozhodně jediné kapely, která do své sestavy zařadila „duchovního rádce“, a jediné skupiny, která na festival vnesla pravého festivalového ducha.
Ti zbývající nenásilní se skvěle bavili pohupováním na tolik potřebný přísun The Funk, který zajišťovaly gramofony, spodní těžké skladby, živá bicí souprava a neustálý vizuální pohyb mobilních členů. Zarytí fanoušci mohli namítnout, že Speech předvádí na koncertech stále stejné proslovy, ačkoli většina z nich – v davu s několika málo afroamerickými tvářemi – vnímala jeho poselství poprvé.
Dinosaur Jr. vedli do soumraku s příliš krátkým setem slacker rocku, který kombinoval drive Husker Du, snovější stránku Paula Westerberga a punkovější sklony Neila Younga. Překvapivě přímočará interpretace „Just Like Heaven“ od The Cure přilákala bezděčné publikum KROQ, ačkoli to byly právě zádumčivé skladby J Mascise s bangovou maskou – zejména „Out There“ -, které poskytly inkoustovou skvrnu plachého, moudrého emocionalismu v dni, který byl jinak plný mladistvého vystupování.
Alice in Chains, první skupina, která mohla využít působivou světelnou sestavu, také předvedla svůj podíl zádumčivosti, i když s větší extroverzí. Tato seattleská kapela se pohybuje na hranici mezi agresivním rockem a tím, čemu se dříve říkalo drogová hudba, na koncertech úspěšněji než na deskách, kde je přetvářka v přednesu zřejmější.
Zpěvák Layne Staley strávil většinu setu přikrčený nízko mezi monitory, jako by chtěl být co nejblíže davovému chaosu – a skutečně v pátek třikrát vyskočil, z toho nejméně jednou, aby se pustil do fanouška, který ho nějak rozčílil. Showbyznys je zjevně jeho životem.
Po velkolepé vážnosti Alice uzavřeli Primus na notě těžké lehkosti, progresivní, absurdní power trio, jehož obrovský talent ve službách neustále se měnících temp a praštěných textů dal nakonec dohromady tolik hudebního, ehm, sebeuspokojení.
A běda těm, kteří si mysleli, že Primus je vtip, který stojí za to přečkat. Do rekreační oblasti Santa Fe Dam vede jedna dvouproudá silnice; a teď si představte asi 30 000 návštěvníků koncertu, kteří se snaží vyjet v těch dvou pruzích najednou. Minimální doba odjezdu po koncertě byla dvě až tři hodiny; chytřejší uvízlí návštěvníci Lolly zabili motory a jednoduše to nazvali přespáním.
Ve většině ohledů nebylo Santa Fe vzhledem k množství stromů jako úkrytu a hasičským hadicím pravidelně nasazovaným na dav nijak hroznou alternativou Irvine Meadows, kde se konaly předchozí Lollapaloozy. Ale pokud se mezi hudebními fanoušky náhle ve velkém nerozšíří cyklistika, takhle nepřístupné místo opravdu není místem, kam by se dalo svědomitě pozvat tolik lidí.
.