Ray Jackendoff
Stáhněte si tento dokument ve formátu pdf.
Co tato otázka znamená?
Pokud se ptáme na původ lidského jazyka, musíme si nejprve ujasnit, o co se jedná. Otázka nezní, jak se jazyky v průběhu času postupně vyvinuly v jazyky dnešního světa. Spíše jde o to, jak se lidský druh v průběhu času vyvinul tak, že jsme my – a ne naši nejbližší příbuzní, šimpanzi a bonobové – začali být schopni používat jazyk.
A jaký to byl úžasný vývoj! Žádný jiný přirozený komunikační systém se lidské řeči nevyrovná. Lidská řeč dokáže vyjádřit myšlenky na neomezené množství témat (počasí, válka, minulost, budoucnost, matematika, drby, pohádky, jak opravit dřez…). Lze ji používat nejen ke sdělování informací, ale i k vyžádání informací (otázek) a k vydávání příkazů. Na rozdíl od jiných živočišných komunikačních systémů obsahuje výraz pro negaci – co není. Každý lidský jazyk má slovní zásobu čítající desítky tisíc slov, sestavenou z několika desítek řečových zvuků. Mluvčí mohou ze slov plus malé sbírky předpon a přípon sestavit neomezené množství frází a vět, přičemž významy vět jsou sestaveny z významů jednotlivých slov. Ještě pozoruhodnější je, že každé typicky se vyvíjející dítě se celý systém naučí díky tomu, že slyší, jak ho používají ostatní.
Komunikační systémy zvířat naproti tomu obvykle obsahují nanejvýš několik desítek odlišných volání a používají se pouze ke sdělení bezprostředních záležitostí, jako je potrava, nebezpečí, hrozba nebo usmíření. Mnoho druhů významů sdělovaných šimpanzí komunikací má protějšky v lidské „řeči těla“. U zvířat, která používají kombinace volání (například někteří zpěvní ptáci a některé velryby), se významy těchto kombinací neskládají z významů jednotlivých částí (i když existuje mnoho druhů, které dosud nebyly prozkoumány). A pokusy naučit opice nějakou verzi lidské řeči jsou sice fascinující, ale přinesly jen základní výsledky. Vlastnosti lidského jazyka jsou tedy ve světě přírody jedinečné.
Jak jsme se dostali odtud až sem? Všechny současné jazyky, včetně jazyků lovecko-sběračských kultur, mají spoustu slov, lze jimi mluvit o čemkoli pod sluncem a lze jimi vyjádřit negaci. Až do doby, kdy máme písemné záznamy o lidském jazyce – tedy asi 5000 let – vypadají věci v podstatě stejně. Jazyky se v průběhu času postupně mění, někdy v důsledku změn kultury a módy, jindy v reakci na kontakt s jinými jazyky. Základní architektura a vyjadřovací schopnost jazyka však zůstává stejná.
Je tedy otázkou, jak vlastnosti lidského jazyka vznikly. Je zřejmé, že to nemohla být parta jeskynních lidí, kteří si sedli a rozhodli se vymyslet jazyk, protože aby tak mohli učinit, museli by na začátku nějaký jazyk mít! Intuitivně by se dalo spekulovat o tom, že hominidé (předkové člověka) začali chrčením, chroptěním nebo křikem a „postupně“ se z toho „nějak“ vyvinul jazyk, který máme dnes. (Takové spekulace byly před 150 lety tak rozšířené, že v roce 1866 Francouzská akademie zakázala referáty o původu jazyka!) Problém je v tom „postupně“ a „nějak“. Šimpanzi také chrochtají, houkají a křičí. Co se stalo s lidmi za těch zhruba 6 milionů let, co se linie hominidů a šimpanzů rozešly, a kdy a jak začala mít komunikace hominidů vlastnosti moderního jazyka?“
Jistě, kromě jazyka se lidé od šimpanzů liší mnoha dalšími vlastnostmi: dolní končetiny vhodné pro vzpřímenou chůzi a běh, protistojné palce, absence ochlupení, slabší svaly, menší zuby – a větší mozek. Podle současného názoru se změny rozhodující pro jazyk netýkaly jen velikosti mozku, ale jeho charakteru: druhů úkolů, k nimž je vhodný – takříkajíc „softwaru“, kterým je vybaven. Otázka vzniku jazyka tedy spočívá v tom, jaké jsou rozdíly mezi lidským a šimpanzím mozkem, kdy tyto rozdíly vznikly a pod jakým evolučním tlakem.
Co hledáme?
Základní potíž při studiu evoluce jazyka spočívá v tom, že důkazy jsou velmi kusé. Mluvené jazyky nezanechávají fosilie a fosilní lebky nám říkají pouze celkový tvar a velikost hominidních mozků, nikoli to, co tyto mozky uměly. Jediným jednoznačným důkazem, který máme, je tvar hlasového ústrojí (ústa, jazyk a hrdlo): Až do doby anatomicky moderního člověka, tedy asi před 100 000 lety, neumožňoval tvar hlasivek hominidů moderní rozsah řečových zvuků. To však neznamená, že tehdy nutně vznikla řeč. Dřívější hominidé mohli mít druh jazyka, který používal omezenější škálu souhlásek a samohlásek, a změny v hlasovém ústrojí mohly mít za následek pouze to, že řeč byla rychlejší a expresivnější. Někteří badatelé dokonce navrhují, že jazyk začal jako znaková řeč, pak (postupně nebo náhle) přešel na vokální modalitu a jako pozůstatek zanechal moderní gesta.
Tyto a mnohé další otázky jsou předmětem živého zkoumání mezi lingvisty, psychology a biology. Jednou z důležitých otázek je, do jaké míry se u zvířat vyskytují předchůdci lidských jazykových schopností. Jak moc jsou například myšlenkové systémy opic podobné těm našim? Zahrnují věci, které by hominidé považovali za užitečné vzájemně vyjádřit? Existuje skutečně určitá shoda v tom, že prostorové schopnosti opic a jejich schopnost vyjednávat o svém sociálním světě poskytují základy, na nichž by mohl být vybudován lidský systém pojmů.
Související otázkou je, jaké aspekty jazyka jsou pro jazyk jedinečné a jaké aspekty pouze čerpají z jiných lidských schopností, které nejsou společné s ostatními primáty. Tato otázka je obzvláště kontroverzní. Někteří badatelé tvrdí, že vše v jazyce je vybudováno z jiných lidských schopností: ze schopnosti hlasové imitace, schopnosti zapamatovat si obrovské množství informací (obojí potřebné pro učení slov), z touhy komunikovat, z pochopení záměrů a přesvědčení druhých a ze schopnosti spolupracovat. Současný výzkum zřejmě ukazuje, že tyto lidské schopnosti u lidoopů chybí nebo jsou méně rozvinuté. Jiní badatelé uznávají význam těchto faktorů, ale tvrdí, že mozky hominidů vyžadovaly další změny, které je přizpůsobily právě pro jazyk.
Došlo k tomu najednou, nebo postupně?
Jak tyto změny probíhaly? Někteří badatelé tvrdí, že přišly jediným skokem a jedinou mutací vytvořily v mozku kompletní systém, kterým lidé vyjadřují složité významy pomocí kombinací zvuků. Tito lidé se také přiklánějí k tvrzení, že existuje jen málo aspektů jazyka, které by nebyly přítomny již u zvířat.
Jiní badatelé předpokládají, že zvláštní vlastnosti jazyka se vyvíjely postupně, možná v průběhu několika milionů let, prostřednictvím sledu hominidních linií. V rané fázi by se zvuky používaly k pojmenování široké škály předmětů a činností v prostředí a jedinci by byli schopni vymýšlet nové slovní položky, aby mohli mluvit o nových věcech. K dosažení velké slovní zásoby by důležitým pokrokem byla schopnost „digitalizovat“ signály do sekvencí diskrétních řečových zvuků – souhlásek a samohlásek – namísto nestrukturovaných hovorů. To by vyžadovalo změny ve způsobu, jakým mozek ovládá hlasový trakt, a možná i ve způsobu, jakým mozek interpretuje sluchové signály (i když o tom druhém se opět vedou značné spory).
Tyto dvě změny by samy o sobě přinesly komunikační systém jednotlivých signálů – lepší než šimpanzí systém, ale daleko od moderního jazyka. Dalším pravděpodobným krokem by byla schopnost spojit dohromady několik takových „slov“ a vytvořit tak zprávu sestavenou z významů jejích částí. To ještě není tak složité jako moderní jazyk. Mohl by mít primitivní charakter „já Tarzan, ty Jane“ a stále by byl mnohem lepší než jednoslovné výroky. Ve skutečnosti se s takovým „protojazykem“ setkáváme u dvouletých dětí, v počátečních snahách dospělých učit se cizí jazyk a v takzvaných „pidžinách“, systémech, které dávají dohromady dospělí mluvčí různých jazyků, když se potřebují dorozumět při obchodování nebo jiných druzích spolupráce. To vedlo některé badatele k návrhu, že systém „protojazyka“ je stále přítomen v moderních lidských mozcích, skrytý pod moderním systémem, s výjimkou případů, kdy je tento systém narušen nebo ještě není vyvinut.
Konečná změna nebo řada změn by přidala „protojazyku“ bohatší strukturu, zahrnující takové gramatické prostředky, jako jsou značky množného čísla, časové značky, relativní věty a doplňovací věty („Joe si myslí, že Země je placatá“). Někteří opět předpokládají, že se mohlo jednat o čistě kulturní vývoj, a někteří se domnívají, že to vyžadovalo genetické změny v mozku mluvčích.
Kdy k tomu všemu došlo? Opět je to velmi těžké říci. Víme však, že před 100 000 až 50 000 lety se v lidské linii stalo něco důležitého: Tehdy začínáme nacházet kulturní artefakty, jako je umění a rituální předměty, důkazy toho, co bychom nazvali civilizací. Co se v té době u tohoto druhu změnilo? Stali se prostě chytřejší (i když se jejich mozky najednou nezvětšily)? Vyvinul se u nich najednou jazyk? Stali se chytřejšími díky intelektuálním výhodám, které jim jazyk poskytuje (například schopnost udržovat ústní historii po generace)? Pokud se u nich jazyk vyvinul právě v této době, přešli od žádného jazyka k modernímu jazyku, nebo snad od „protojazyka“ k modernímu jazyku? A pokud to druhé, kdy vznikl „protojazyk“? Mluvili naši bratranci neandrtálci protojazykem? V tuto chvíli to nevíme.
Nedávno se objevil jeden lákavý zdroj důkazů. Ukázalo se, že mutace v genu zvaném FOXP2 vede k deficitům v jazyce i v ovládání obličeje a úst. Tento gen je mírně pozměněnou verzí genu, který se vyskytuje u opic, a zdá se, že své současné podoby dosáhl před 200 000 až 100 000 lety. Je proto velmi lákavé nazývat FOXP2 „jazykovým genem“, ale téměř všichni to považují za příliš zjednodušené. Jsou jedinci postižení touto mutací skutečně jazykově postižení, nebo mají jen problémy s mluvením? Navíc navzdory velkému pokroku v neurovědách toho v současné době víme jen velmi málo o tom, jak geny určují růst a strukturu mozku nebo jak struktura mozku určuje schopnost používat jazyk. Nicméně pokud se někdy dozvíme více o tom, jak se vyvinula lidská jazyková schopnost, nejslibnější důkazy pravděpodobně přinese lidský genom, který uchovává tolik z historie našeho druhu. Výzvou pro budoucnost bude jeho rozluštění.
Další informace
Christiansen, Morton H. a Simon Kirby (eds.). 2003. Vývoj jazyka. New York: Oxford University Press.
Hauser, Marc; Noam Chomsky; and W. Tecumseh Fitch. 2002. The faculty of language (Jazyková schopnost): Co to je, kdo ji má a jak se vyvinula? Science 298.1569-79.
Hurford, James; Michael Studdert-Kennedy; and Chris Knight (eds.). 1998. Přístupy k evoluci jazyka. Cambridge: Cambridge University Press.
Jackendoff, Ray. 1999. Některé možné etapy vývoje jazykové schopnosti. Trends in Cognitive Sciences 3.272-79.
Pinker, Steven a Ray Jackendoff. 2005. The faculty of language (Jazyková schopnost): Co je na ní zvláštního? Cognition 95.210-36.
.