„Když vůl podřízne muže nebo ženu k smrti, bude ten vůl ukamenován a jeho maso se nebude jíst, ale majitel toho vola nebude odpovědný. Jestliže však vůl byl v minulosti zvyklý požírat a jeho majitel byl varován, ale nezadržel to, a vůl zabije muže nebo ženu, bude ukamenován a jeho majitel bude také odsouzen k smrti.“ (v. 28-29)
– Exodus 21,28-32
Joseph Fletcher patří k nejvlivnějším intelektuálům dvacátého století. Fletcher, episkopální kněz, který se v pozdějším věku stal ateistou, je znám především díky své knize Situační etika: Nová morálka. Kniha, která poprvé vyšla v roce 1966, upevnila Fletcherovo postavení jednoho ze zakladatelů systému známého jako situační etika.
Fletcher odmítl tradiční zákonný přístup ke křesťanské etice ve prospěch toho, aby se okolnosti každé konkrétní situace staly normou, podle níž se rozhoduje o dobru a zlu. Nebylo to tak, že by výslovně odmítal každý morální absolutismus, neboť říkal, že princip, kterým je třeba se řídit při každém etickém rozhodování, spočívá v tom, že musíme dělat to, co vyžaduje láska v konkrétní situaci, které čelíme. Fletcher však nedefinoval to, co vyžaduje láska, podle nějaké pevné, transcendentní normy; nejlaskavější reakci určuje spíše situace sama. Tak například cizoložství může být v jedné situaci tím nejlaskavějším, zatímco v jiné může láska vyžadovat cudnost.
Problém situační etiky nespočívá v tom, že by nás vyzývala k zohlednění okolností etické situace. Biblická judikatura nám totiž ukazuje, že správné uplatňování Božího zákona v jakémkoli kontextu vyžaduje, abychom věděli co nejvíce o specifikách prostředí, v němž se rozhoduje (viz např. Dt 22,23-27; 1K 7,12-16). Problém není ani v tom, že dělat to, co vyžaduje láska, je špatná zásada, i když je to redukcionistické, protože Pán nám dal mnoho transcendentních zásad a přikázání. Vždyť apoštol Pavel nám říká, že „láska nečiní bližnímu nic zlého, a proto je láska naplněním zákona“ (Ř 13,10). Pokud tedy správně milujeme Boha a druhé, budeme se řídit i dalšími etickými zásadami, které Pán zjevil.
V konečném důsledku je Fletcherova etika chybná, protože odděluje Boží zákon od lásky. V každé situaci jsme morálně povinni dělat to, co vyžaduje láska; skutečným královským zákonem křesťanské etiky však je, že bychom měli vždy dělat to, co vyžaduje Bůh lásky – ne to, co si myslíme, že vyžaduje láska. Není nám dovoleno, abychom sami definovali lásku. Jako padlí tvorové běžně zaměňujeme své vlastní názory za to, co náš Stvořitel definuje jako lásku. To se však neodvažujeme, protože Jan říká: „Bůh je láska“, a proto jen Bůh určuje, co je láska (1J 4,8). Chceme-li splnit Pánův příkaz lásky, musíme se podívat na jeho zákon, abychom rozpoznali pravou lásku.
Coram Deo
Hříšníci ospravedlňují nejrůznější bezbožná rozhodnutí odvoláváním se na to, k čemu je podle jejich názoru nutí láska. To je vážný omyl. Nejsme autonomní bytosti, které mohou být samy sobě zákonem, pokud jde o zjištění, co znamená láska. Místo toho musíme důvěřovat jedinému spolehlivému zdroji pro definici lásky – Božímu slovu. Chceme-li milovat Boha a bližního, musíme definovat lásku podle měřítka, které nám dal Pán.
Úryvky k dalšímu studiu
Leviticus 19,18.34
Jošua 22,1-6
Galatským 5,14
1 Jan 3,18
.