Upozornění: ztráta dítěte
1. června se mi narodil syn Orion David. Dva dny předtím se mu zastavilo srdce. Byla jsem ve 34. týdnu těhotenství. Podrobnosti těch několika dní se mi navždy vryjí do paměti, ale začnu spíše na začátku jeho života…
Pro mě a mého manžela to bylo druhé dítě. Strašně jsme se těšili, dokonale jsme to naplánovali a já hned otěhotněla. Byli jsme nadšení. Čas rychle utíkal, když jsem se proháněla kolem našeho čtyřletého syna, a brzy jsem se dozvěděla, že budeme mít dalšího chlapečka, který se bude prohánět.
Moje těhotenství bylo zcela normální. Cítila jsem se skoro stejně jako u našeho prvního syna, ale Orion měl svou vlastní zvláštní energii a rutinu. Měl určitou dobu, kdy se každý den hýbal, a určitou dobu, kdy spal. Cítila jsem jeho vzorce a měla jsem je zapamatované. Každý večer po večeři řádil. Točil se, kopal, mlátil. Představovala jsem si, jak se směje akrobacii, kterou dokáže předvádět, zatímco jeho bratr, otec a já zíráme na mé neustále se pohybující břicho.
Ve 34. týdnu jsem si jednou v noci lehla a zjistila, že se nehýbe jako obvykle, nebo dokonce vůbec. Šťouchla jsem do břicha a řekla si: „Tak pojď, líná kostičko“. Byla jsem zvědavá, že se neděje to, co obvykle, a druhý den jsem se v panice probudila a zjistila, že se neprobouzí se mnou.
Hned jsem zavolala svému gynekologovi a ten mě požádal, abych přišla. „O nic nejde,“ řekl, „uděláme jen nestresový test.“
V klidu jsem vešla do ordinace. Byla jsem sama – řekla jsem manželovi, že se nejspíš trápím zbytečně. Zasmála jsem se se sestřičkou, která vtipkovala, že je v hloupé poloze, když ho nemůže najít. Slyšela jsem šepot z chodby, než přišel doktor a začal ultrazvuk. Bezmocně jsem zírala na obrazovku a věděla jsem to ještě dřív, než mi to řekl. Srdce mého dítěte se zastavilo.
Můj lékař se zhluboka nadechl a pronesl větu, kterou jste všichni slyšeli nebo vyslovili: „Je mi to moc líto.“ Najednou jsem se nadechla a řekla: „Je mi to moc líto.“ Cítila jsem, jak jsem se přímo v jeho ordinaci zhroutila, a dalších kolik minut mě držel, zatímco jsem vzlykala. V těch chvílích jsem nebyla pacientka a on nebyl lékař – oba jsme byli jen lidé. Navždy mu za to budu vděčná.
Můj manžel se se mnou setkal v nemocnici. Potřeboval vidět ultrazvuk, aby to potvrdil, zatímco já jsem se na něj nemohla dívat. Mlčky jsme si tiskli ruce, když nás odbavovali na pokoji porodnice, kde se odehrává smutek. Kde se na svět přivádí spíše smrt než život. Kde na dveřích stále pečlivě visí bílá růže, aby každého upozornila na obsah pokoje. Do místnosti, která je tak akorát vzdálená od všech těch šťastných, usměvavých, nadšených rodičů a křiku novorozeňat.
Řekli nám: „Je mi moc líto vaší ztráty.“ A my jsme se rozloučili. Byly nám rozdány letáky a složky. Bylo to poprvé, co jsem viděla nebo slyšela to slovo – porod mrtvého dítěte.
Sestry byly trpělivé a laskavé. Nebyly povýšené a řídily se tím, jak jsem chtěla, aby se ke mně chovali. Tyto sestry seděly a držely mě za ruku, když manžel odešel z pokoje, abych nebyla sama. Nechaly mě vyprávět vtipy, nechaly mě křičet, nechaly mě plakat. Umyly mi obličej, zvratky i krev. Byly pro mě vším.
Byly tři. Jedna sestra při příjmu, jedna přes noc, která byla obzvlášť milá, co se týče mého morfia (nebojte, příkaz lékaře), a jedna, která řešila to nejhorší druhý den, když se narodil můj syn.
Rodila jsem 18 hodin. Osmnáct hodin, abych poznala svého krásného syna Oriona.
V takové chvíli, kdy se vaše dítě ještě rodí, si uvědomíte, jak hluboké a ano, ohlušující může být ticho. Když jsem cítila, jak opouští mé tělo, právě to jsem slyšela. Ticho. Úplné ticho.
Přešli jsme od chaosu, kdy jsem křičela, sestry a lékař mě instruovali, manžel mě utěšoval, k… tichu. Sestra mi řekla, že Oriona očistí, přikryje ho dekou a přinese mi ho. Lékař mě políbil na čelo a řekl mi, že je krásný a ať se snažím dýchat. Varovali mě, že můj syn bude mít „nějaké spálené skvrny“, jak se vyjádřili, a že bude vypadat mírně odbarvený. Ale měl krásné kudrnaté vlásky a buclaté tvářičky.
Každé slovo bylo řečeno s láskou. Lidským způsobem. Sestřička mi ho přinesla a přiznám se, že jsem byla vyděšená. Řekla, že si vezměte tolik času, kolik potřebujete. Dala mi ho do náruče a najednou jsem v místnosti byla jen já, můj manžel a Orion. Nejsem si jistá, kolik času uplynulo. Mohly to být vteřiny nebo hodiny, ale rozhodně to nebylo málo. Ne, když jsem plánovala celý život.
Jak jsem ho držela, začala mu téct krev z nosu. Nevěděla jsem, že se to může stát, a zpanikařila jsem. Zavolala jsem sestru. Přivedla Oriona a mého manžela do vedlejšího pokoje. Vysvětlila nám, co je to mazlící postýlka, a řekla, že ho můžeme navštěvovat, dokud nebudeme připraveni odejít. Lékař mi řekl, že mě mohou propustit asi 6 hodin po porodu. Strávili jsme s ním tolik času, kolik jsme jen mohli. Všude jsme ho líbali, zapamatovali si jeho dokonalé rysy, vyprávěli mu o jeho rodině a říkali mu, jak bude vždycky milovaný. Přinutila jsem se odejít. Opustit ho bez něj.
Uplynulo přesně 48 hodin od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že mě nekope.
Je jeden citát o tom, jak být pozůstalým rodičem. Říká se v něm: „Nejtěžší, co jsem kdy musel slyšet, bylo, že moje dítě zemřelo. Nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělal, je žít každý den od té chvíle.“ To je víc než pravda. Zatímco první měsíc byl utrpením, nyní jsem právě dosáhla hranice tří měsíců od narození svého syna a stala jsem se jinou verzí ženy, kterou jsem kdysi byla. Teď už budu vždycky trochu smutná. Vždycky budu ustaranější, opatrnější.
Každé prázdniny, a zejména každého 1. června, kdy slavíme narození mého syna Oriona, budu prožívat těžké chvíle. Budu šťastná a budu si užívat života – ale vždycky mi bude něco, někdo, chybět. Budu potřebovat obrovskou podporu a lásku. A budu potřebovat neustálé ujišťování.
Za tuto verzi sebe sama se neomlouvám. Je to to, kým potřebuji být, abych se posunula vpřed, a jak se uzdravuji. To, co se mi stalo, je některým lidem nepříjemné a smutné. Stala jsem se „ženou s mrtvým dítětem“ – „žasněte, jak mluví a chodí stejně jako my.“
A ano, měli byste žasnout – protože jsem silná. Miluji zuřivě. Nenechám se pohltit smutkem po svém synovi, ale naopak to nechám udělat svou lásku k němu. Budu mluvit o Orionovi a za Oriona. Teď jsem jeho hlasem. Přežívám noční můru každého rodiče.
Takže vám chci jen říct, sestry, lékaři, sociální pracovníci… stáváte se součástí těch nejhorších nočních můr a jsem si jistá, že vás tato skutečnost mrzí stejně jako nás. Chce to neuvěřitelnou odvahu vejít do těch pokojů s bílými růžemi na dveřích, mít trpělivost a empatii pro maminku, která na vás křičí, i když ve skutečnosti chce křičet na Boha, a vy jí stisknete ruku a řeknete jí, že její dítě je krásné. Závažnost toho, co děláte, byste neměli brát na lehkou váhu. A naštěstí to tak většinou není. Nedokážu si představit, jak je pro tebe těžké být toho součástí za nás, provázet nás tím.
Vím, že musíš oddělovat svou práci a svůj život. Že si nemůžeš brát práci s sebou domů, že si nemůžeš nosit domů zavazadla našich ztrát – a jak bys mohl? Ale kdyby sis mohl vzít domů a odnést jednu věc pro mě a pro mého syna Oriona, byl by to soucit a láska. Bylo by to vidět v nás matkách naši sílu a v našich dětech jejich krásu.
Prosím, buďte i nadále trpěliví a laskaví. Projdi s námi, prosím, nejhorším dnem našeho života. A prosím, přivítejte nás zpět s ujištěním a otevřenou náručí, pokud se vrátíme z bouře, abychom měli své krásné duhy. Potřebujeme, abys nás vedl na každém kroku.