Januarie se rozhodne, že se chce oženit, převážně za účelem zákonného rekreačního sexu a zplození dědice, a radí se se svými dvěma přáteli, Placebem (což znamená – „zalíbím se“), který ho sice povzbuzuje, ale nenabízí žádný osobní názor, a Justinem (což znamená – „spravedlivý“), který je z vlastní zkušenosti proti manželství. Januarie, ješitný muž, slyší jen na lichotky svého pochlebovačného přítele Placeba.
Januarie se ožení s May, mladou, ani ne dvacetiletou ženou, převážně z chtíče a pod záminkou náboženské přijatelnosti. Vybere si ji zdánlivě spontánně poté, co všem svým přátelům řekne, aby mu šli hledat ženu. Není známo, proč May Januarie přijímá; lze však předpokládat, že tak učinila kvůli společenskému zlepšení a možná i nějakému dědictví, neboť Januarie je bohatý muž.
Panoš na Januarieho dvoře, zvaný Damyan, se do May zamiluje a napíše jí dopis, v němž se jí vyznává ze svých tužeb: bohyně Venuše ho na svatební hostině „zranila nájemným brondem“ – to znamená, že mu zapálila srdce láskou. Mohlo by jít jednoduše o personifikaci zamilovanosti Damyana, ale vzhledem k tomu, že Pluto a Proserpina později fyzicky zasáhnou, lze Damyanovu lásku považovat za zcela vyvolanou Venuší. May jeho přitažlivost opětuje a zosnuje s ním sex. Januarie vytvoří krásnou zahradu obehnanou zdí, připomínající rajskou zahradu i dvorskou milostnou poezii, kde s Mayem dělají „věci, které se v posteli neděly“. Ihned poté Januarie oslepne, i když není vysvětleno proč, ačkoli Chaucer naznačuje, že jeho ješitnost, chtíč a celková nemravnost ho učinily slepým na těle i v morálním úsudku. Toto postižení však Januariemu duchovně dobře slouží. Jeho jazyk a charakter, dříve oplzlý a odpudivý, se stává krásnou a něžnou milostnou poezií a lze vidět, že jeho láska k May se vyvíjí k něčemu víc než jen k chtíči a touze. Dne 8. června vstupují Januarie a May do zahrady, kterou pro ni vybudoval. Damyan se mezitím do zahrady vplížil pomocí klíče, který si vyrobil z formy, kterou mu May dala, a čeká na May na hrušce, symbolizující, jak se říká, zakázané ovoce z Genesis.
May, naznačujíc, že je těhotná a touží po hrušce, si jednu ze stromu vyžádá a Januarie, stará a slepá, a tudíž neschopná dosáhnout, se nechá přemluvit, aby se sklonila a dovolila May, aby mu sama vylezla na záda. Chaucer zde vzbuzuje obrovský patos nad „hulvátem a ouřadem“ Januariem, který má být brzy paroháčem manipulativní ženské postavy, což je jasný obrat oproti děsivé a odpudivé postavě, kterou vypravěč vykreslil v úvodním představení muže. Na stromě je May vzápětí přivítána svým mladým milencem Damyanem a začnou spolu souložit, což Kupec popisuje obzvlášť oplzle a odvážně: „A sodeynly anon ten Damyan / Gan vytáhl kouř, a v něm se tísnil. Vypravěč se skutečně omlouvá za tento explicitní popis a oslovuje poutníky slovy: „Ladyes, I prey yow that ye be nat wrooth; I kan nat glose, I am a rude man –„
Dva bohové v tuto chvíli sledují cizoložství: manželé Pluto a Proserpina. Začínají vášnivý spor o tuto scénu, v němž Pluto odsuzuje ženskou morálku. Rozhodne se, že Januárii vrátí zrak, ale Proserpina udělí Máji možnost se ze situace vymluvit: „Přísahám, / že kvůli ní najmu dostatečnou odpověď / a všechny ženy po ní; / že i když se budou vymlouvat, / a bude se vymlouvat, že se bude vymlouvat, / pro lak of answere noon of hem shall dien“.“ Proserpinin slib, že „alle wommen after“ by se měly ze své zrady snadno vymluvit, lze totiž považovat za výrazně misogynní komentář vypravěče, nebo možná i samotného Chaucera. V těchto prezentacích těchto dvou postav a jejich sporu krystalizuje mnoho z příběhu, a to spor mezi mužem a ženou a náboženský zmatek v příběhu, který se dovolává jak klasických bohů, tak křesťanských. Přítomnost jednotlivých bohů má totiž v souvislosti s tímto příběhem individuální význam: jak vypráví klasický mýtus, Proserpina, mladá a velmi milovaná bohyně, byla ukradena a držena v zajetí Plutem, králem podsvětí, který ji přinutil, aby se za něj provdala.
Januáriovi se vrátí zrak – díky Plutonovu zásahu – právě včas, aby viděl svou ženu a Damyana, jak spolu souloží, ale May ho úspěšně přesvědčí, že ho zrak klame, protože se mu právě vrátil, a že ona jen „zápasí s mužem“, protože jí bylo řečeno, že to Januáriovi vrátí zrak.
Příběh končí poněkud nečekaně: oklamaný Januárius a May žijí dál šťastně. Chaucer však příběh nekončí úplně šťastně: je v něm temnější náznak, protože May říká Januarie, že se může mýlit ještě mnohokrát („Ther may ful many a sighte yow bigile“), což naznačuje, že tím možná její nevěra neskončí. V souladu s širší symbolikou příběhu o vítězství jara nad zimou (Máje nad Januárem) závěr podporuje nedůležitost Damyana (jehož jméno nemá žádný sezónní kontext): v příběhu má pouze dvě řádky přímé řeči a na konci je zcela zapomenut, dokonce i Kupcem.